Apolena Typltová je česká fotografka a studentka fotografie na UMPRUM. Svou fotografickou cestu započala během desetiletého pobytu v severních Čechách, kde dospívala. Prostředí Sudet ji hluboce ovlivnilo, zejména díky setkáním s lidmi v nelehkých sociálních podmínkách, což často znamenalo vystoupení z komfortní zóny, ale zároveň ji to přitahovalo.
Letos představila svou tvorbu na výstavě “Neviditelně visím” v prostorách Polagraphu v PageFive na Letné v rámci projektu Polagraph Laboratoř. Výstava zahrnovala fotografie z její cesty po Nepálu a ukázky autorské tvorby, která se vyznačuje něhou, momenty klidného spočinutí a nacházením subtilní krásy ve všednosti. Její snímky dokumentují například letmé dotyky rukou, zátiší ze zrezivělých hrnců či bílou plachtu vznášející se nad nepálskou krajinou. Zarámovanou fotku z výstavy si můžete pořídit na webu Polagraph Laboratoře.
Apolena se věnuje také komerční fotografii, včetně svatební fotografie a portrétní tvorby, a spolupracuje s různými umělci na menších projektech. Její citlivé snímky oscilují mezi dokumentem a uměleckou fotografií, přičemž zachycuje jemné detaily a subtilní krásu ve všedních okamžicích. Znát ji můžete i z Polagraphu, kde nějakou dobu pracovala a pro který dodnes občas fotí.
Na jaký foťák fotíš a proč?
Mám ráda kompakty, fotím teď nejvíc na Yashicu T3. Povedlo se mi sehnat krásnou za super peníze a vydržela jsem u ní už tři roky, je to super stroj. Ale můj úplně první byl nějakej Canon Superzoom, ten byl úplně božskej.
Fotíš jenom černobíle?
Jo, na Ilford PAN100 nebo PAN400, nebo Kentmere 400 – to je vlastně skoro to samý.
Barva tě nebaví?
Já jsem vždycky fotila jenom černobíle, je to levnější a hlavně jsem si mohla vyvolávat sama, to pro mě bylo stěžejní. Vzala jsem 10–20 nafocených filmů, zavřela jsem se na osm hodin v komoře a prostě jsem vyvolávala.
To už dneska moc lidí nedělá. Máš ještě komoru, nebo jen ve škole?
Vždycky jsem to dělala ve škole, ne na punk v koupelně. Vybavení mám svoje, ale komoru ne, to jsem vždycky dělala v super komoře tam. Myslím, že to umím dost dobře, tu praxi jsme ve škole měli obrovskou, byli jsme tam zavřený furt a jeli jsme fakt bomby.
A děláš si i zvětšeniny?
Jojo, na škole jsme dělali i na středoformáty na sklo, fakt jsme tam toho udělali hodně. Mám hrozně ráda ten pohled na ty kolíčky, na ty lanka, červený světlo… Ta komora v Plzni byla fakt punková, po těch šesti hodinách po tmě už člověk viděl, jak tam prosvítá světlo, ale i tak to bylo super.
Přitom plzeňská Sutnarka má krásně vybavené ateliéry!
Jo, ateliéry jo, ale já hlavně využívala tu komoru, a to byl punk. Přitom v tom ateliéru mají Hasselblad, Phase One… Ale mě zajímala jen ta komora s metrovou vanou, malým umyvadýlkem, jen taková nudlička.
Já měl komoru jen u rodičů ve sklepě, v koupelně to nešlo.
Však to jde kdekoliv. Když máš mini okýnko, co zatemníš, koupelna je dobrá.
Jak ses vlastně dostala k focení a proč?
Táta mi v deseti letech dal foťák, Nikon Coolpix, takovej červenej digitál – a od tý doby mě to fakt drží. Hrozně mě to bavilo, fotila jsem klasicky letní tábory atd. Ve třinácti mi pak táta dal zrcadlovku, vymodlila jsem si padesátku bez zoomu, pevný sklo, a od tý doby to jelo. Byla jsem dvorní fotografka na gymplu, fotila jsem všechny sportovní akce a věděla jsem, že chci na fotografickou školu, ať se děje cokoli. Táta mě do toho namontoval.
Máš pořád nějaký ty první fotky?
Jojo, mám a jsou teda dost hustý! Většinou tam jsou nějaký kaleidoskopický sklíčka, co jsem si cpala před objektiv, tátovi jsem dělala hodně portrétů, bylo to super. Pak to nějak plynulo, už vždycky jsem ale fotila, žádnej větší koníček jsem neměla. Sport mi nešel, takže to bylo jasný. Na jiný školy než na fotku jsem se už ani nehlásila.
Kam ses hlásila?
Praha, Plzeň – Sutnarka a UJEP. Tam mě vzali hned, jen podle portfolia, a já jsem se na to vyprdla, přišlo mi divný, že ani nechtěli talentovky. Tak jsem šla do Plzně, protože na UMPRUM mě nevzali, to jsem byla smutná. Ani na odvolání nic, konečná. A jak jsem šla do Plzně, kde jsem zrovna měla Libuši Jarcovjákovou, ta mi dala na tu fotku úplně novej pohled, to pro mě bylo zásadní. Pak jsem se ale na UMPRUMku přihlásila znova, napodruhé už jsem tam šla.
Jaký to bylo, studovat u Libuše?
Skvělý. Měla jsem hrozný štěstí, že jsem ji chytla v tom nejlepším začátku, když byla pro to úplně nadšená. Hrozně mě to formovalo. Jsem jí hrozně vděčná, že se na to učení vrhla. Fotili jsme s ní deníky, což mě hrozně posunulo. Teď už je dva roky nedělám a skoro mám pocit, jako bych ty dva roky neodžila. To focení deníku na film – kdy jsem si všechno nafotila, vyvolala, naskenovala – jsem si fakt prožila. Teď už na to nějak ani nemám kapacitu, odvykla jsem si to.
O FAMU jsi nepřemýšlela?
Nene, bylo to i tím, že můj strejda studoval UMPRUMku, táta mi ji hrozně doporučoval, že tam má kamarády a že je to super, a já na tátu hodně dám. Jsem takovej lajdák a bohém, takže co mi táta doporučil, tam jsem šla. Dost mi tu cestu předurčil.
Moc lidí nemá v deseti letech jasno, co bude dělat.
Jo, to je štěstí, hodně lidí vůbec neví, co chce dělat. Máma říkala, že u mě to bylo fakt jasný.
Co je tvoje nejpoužívanější technika? Asi digitál, že?
Ano, Canon zrcadlovka. Byla jsem dlouho zarytý Nikoňák. Táta říkal, že Nikon je dobrej, tak jsme jeli Nikony. Jak je ten věčný boj Canon/Nikon, tak jsem si říkala, že nikdy nebudu používat Canon.
No, ale nakonec jsem u Canonu, mám Canon R5, který jsem si vymodlila. Mám k němu takovej super zoom, ale trochu s tím kulhám. Jak jsem byla zvyklá na pevný skla, tak s tím bojuju. To klasický pevný sklo mi sedělo líp, nutilo mě víc přemýšlet, víc se u toho hýbat a hledat záběr.
Když bys měla neomezený budget, na co bys fotila?
Digitál by byl GFXko. Ten velkej formát, to mi přijde geniální – mít tu kvalitu, že 1/20 fotky ti stačí na billboard. Hodně se mi líbí Contaxy samozřejmě, i z důvodu, jak vypadají, jak jsou krásně čistý. A vlastně bych chtěla zpátky ten můj první Canon co jsem měla, ten Superzoom, ten byl úplně dokonalej. A kdybych chtěla lepší, tak si asi koupím Yashicu T4, protože ta moje T3 mi fakt vyhovuje. Je pěkná, bytelná, super. Nic extra dražšího nepotřebuju.
Co bys poradila milovníkům analogu?
To, co říká Libuše – fotit, fotit, fotit. A zkoušet vyvolávat a na ty filmy fakt sahat, je to easy. Není se čeho bát. Bylo by dobrý, kdybychom si my fotografové ty zkušenosti předávali, je to přínosný pro všechny. Nemusíš se bát, že ti někdo bude brát práci, je to přínosný pro všechny.
❗️ Tip: Výstava Neviditelně visím končí 30. března, ale posléze se přesouvá do prostor pražského Polagraphu na Žižkově.
