Libuši Jarcovjákovou netřeba představovat. Je aktuálně jednou z nejviditelnějších českých fotografek, ostatně už jsme o ní několikrát psali a dokonce vystavovala v brněnském Polagraphu. Tentokrát si s ní však Tomáš povídal v momentě, kdy má opravdu napilno – při příležitosti premiéry jejího nového filmu, představení nové knihy i aktuální výstavy ve Veletržním paláci.
Začnu tradiční otázkou, čím fotíš a co pro tebe vlastně ten foťák znamená?
Když se mi má povést fotka, tak tam musí vzniknout nějaké spojení, nějaký proud mezi mnou a tím foceným objektem. A mezitím je ta krabička, ten foťák, který v podstatě nehraje až takovou roli. Malinko dokonce experimentuju s tím, že se moc nedívám jaký film do foťáku vlastně dávám, jestli barevný nebo černobílý. Je to už asi trochu extrémní přístup, ale přináší mi to hrozně dobrý pocity. Hlavní pro mě je, aby mi ta situace a ta atmosféra řekla, že chce být vyfocená. To je to nejdůležitější.
Mám super zážitek teď z Bio Oko z filmu Eno, z filmu o hudebníku Brianu Enovi. Ten film je fantastický, je generovaný nějakým algoritmem umělé inteligence a má snad 36 variant, které můžeš vidět. Je to taková vzpomínka od jeho mládí kdy dělal s Bowiem a dalšími. Teď mu je nějakých 70 a je to úžasnej člověk. Je to plné docela hlubokých filozofických myšlenek, ale pokaždé se v tom kině promítne jen část, pokaždé trošku jiná. On tam fantasticky mluví o globalizaci, o tvorbě, o emocích v ní. Říká tam třeba, že kdokoliv si myslí, že zaznamenávat pocity není dost ambiciózní, tak vlastně o tvorbě nic neví. Ty emoce jsou přece to nejpodstatnější. Buď máš konceptuální dokument, jasný koncept, nebo máš nějaké situační vibrace, které ten kontext vytváří.
Ta technika pak hraje úplně podřadnou roli.
Takže tobě se na fotografii líbí to napojení na člověka, ale nezajímá tě ta technika.
Ano, vlastně ano. Ale samozřejmě ne vždy to tak úplně jde, třeba když ti fotka vyjde podexponovaná, tak je to špatně a nebaví tě to – a je to věc techniky.
3. října jde do kin tvůj film pod názvem “Ještě nejsem, kým chci být“, už mám lístek na premiéru. Ohlasy z festivalů, kde byl film uveden, jsou skvělé.
Děkuju! Samozřejmě jsem se někde v komentářích dočetla, že „paní jen cvakala“ a samozřejmě to na někoho tak může působit. Třeba z traileru, který teda úplně nevypovídá o filmu jako takovém. Není vystavěný jenom z ikonických fotek, ale spíše jsme chtěli, aby si ty fotky lidé zařadili do dobové atmosféry.
Režisérka Klára Tasovská v jakémsi rozhovoru říkala, že se film krásně rozpohyboval, protože většinou děláš více expozic jednoho záběru.
Ano, to je hezky vidět hned na začátku – série racků z Evokativu, kterou film začíná. Je to série fotek jdoucích po sobě a fakt to působí jako film, takže okamžitě zapomenete, že se vlastně díváte na slideshow. A taky to dělá hudba, teď vyjde dokonce i jako soundtrack na vinylu. Dělal ji Oliver Torr s se svým týmem.
27. září se také otevírá výstava ve Veletržním paláci, na níž bychom vás tímto rádi pozvali.
Výstava bude super a myslím si, že bude mít dynamiku, jakou tady ještě žádná výstava neměla. Budou tam i hodně velké formáty, bude to pro někoho možná hodně kontroverzní, ale věřím, že fotka je mnohem širší médium než jak se obecně prezentuje a je potřeba v tom lidi trošku edukovat, ať vědí, že fotka nepopisuje jenom krásno. Toho „krásna“ je strašně moc, ale co má krásno jako nadstavbu?
Jasně, jsou takoví ti hodně intelektuální konceptuální autoři, kteří tě fakt chytnou za srdce. Ale zároveň k mnoha fotkám dnes skoro až potřebuješ návod jak je správně číst, což mne moc nebaví. Na druhou stranu, všechno to k fotce patří. Není špatně, když vedle sebe existují úplně rozdílné žánry. Špatně je jenom škatulkování, když se říká co je dobře a co je špatně. Každopádně, nemám ráda tradiční výstavy, kde máš jenom fotky v řadě na zdi. My se to snažíme udělat jinak.
Souhlasím, my jsme teď s Polagraphem dělali v PageFive výstavu Maxima Stana, hodně narychlo, protože se tam bude rekonstruovat a chtěli jsme to ještě rychle stihnout. Doplnili jsme fotky o objekty, které Max vytváří – a hned to mělo úplně jinou dynamiku.
Přesně! Nebo třeba multimédia do výstavy vstupují a skvěle funguje, když se to míchá. Cítím taky, jak je pro mě důležité fotky kombinovat s textem, třeba klidně s krátkým tweetem.
Máš teď hodně akcí zároveň, film, výstavu, novou knihu, takže to teď máš hodně intenzivní.
To jo, sešlo se to všechno najednou. Kdybys teď viděl můj kalendář, tak bys zaplakal, jako já zapláču. Ale dobře se ty věci doplňují a vzájemně podporují. Ten timing je vlastně neuvěřitelnej.
Ve Veletržním paláci budeš mít výstavu přes celé patro. Jak bude koncipovaná?
Bude přes celý mezanin a část dvorany, kde bude velký print, různé barevné plochy, vinyly… kurátorka výstavy, Lucie Černá, dokonce něčemu říká “fialovej chlup”. Já sama budu překvapená. Znám architektonický návrh, velkou většinu vybraných fotek, znám jak Lucie pracuje. Ten princip se opakuje už od Arles, tedy že používá jednu velkou podkladovou fotku a na ní pracuje s dalšími, menšími. Vím, že tam budou klasické, ale i nové fotky.
Bavili jsme se třeba, jak použijeme mobilovky, i tu starší sérii o mé mámě – ale víš co, vlastně bychom stejně potřebovali ještě jedno patro, vejde se toho tam tak půlka.
Takže si myslím, že výsledek bude tak trochu překvapení i pro mě. Jsme s Lucií naštěstí skvělá tvůrčí dvojice, teď mi říkala „těším se, až zase budeš všude říkat, jak jsme pracovali na výstavě“, ale pravda je, že na ní pracuje hlavně ona. Její vklad je fakt obrovský. Já teda, aby se neřeklo, alespoň pomohla zabalit pár fotek. Mám v Lucii fakt plnou důvěru, velmi dobře vnímá mé fotky, pomohla mi v nově tvorbě, takže jsem v absolutním klidu a vím, že to neposouvá nikam kam nechci. Jsou třeba fotky, které si myslím, že by tam neměly být, protože tam třeba vypadám jako žabák. Jenomže když vidím její odvahu tam takovou fotku dát a když mi řekne, jak je to výtvarně dobrý, tak v sobě musím tu odvahu taky najít.
Je skvělé, že v sebe máte takovou důvěru a že díky tomu máš někoho, kdo ti na tvojí tvorbu dá druhý pohled.
Přesně, tohle většině fotografů strašně chybí při editování a selekci fotek, nebo editování knížek. Kdo z fotografů to vážně umí? Myslím, že když si to děláš sám, většinou to zvoráš. Miluješ některý konkrétní fotky a nechceš se jich vzdát, jsi ukecanej, vidíš v těch fotkách významy, které nikdo jiný nevidí. A nedáš si říct. Je to enormně těžký a mít po ruce někoho, kdo to s tebou dělá a komu věříš, je největší dar.
Knížka T-Club, která ti teď vyšla v nakladatelství Untitled a je k dostání i v Polagraphu, je pojata v podobném duchu jako chystaná výstava. Hodně pracuje s velkými fotkami, barevnými plochami, ale i výřezy z fotek.
Myšlenka za tím je, že velké fotky jsou skoro až filmové, zapůsobí na tebe – ale až v těch výřezech vidíš detaily a cítíš z nich emoce, které třeba z té velké fotky ani nevyčteš nebo v ní nevidíš. A to dalo knize další rozměr. Kniha je spolupráce třech lidí, připravovala jsem ji s Lucií Černou a s Aniou Nałęcka-Milach, plus je doplněna o texty Karola Radziszewskiho a Christiane Brenner, které jsou podle mě významově i obsahově naprosto super.
S filmem jsi už objela několik festivalů. Jaký sis nejvíc užila, nebo na jaký ses nejvíc těšila?
Hluboce na mě zapůsobilo bienále v Berlíně, nebo Millenium Docs ve Varšavě či festival v Lisabonu. No a samozřejmě Karlovy Vary, to byly špičky. Velké sály, zajímavé besedy. Teď jsem měla letět do Austrálie, ale to jsem bohužel musela zrušit, to už bych asi nepřežila. Ještě mám výstavu na Paris Photo, kam bych taky měla přiletět plná síly, dále plánujeme ještě knihu s Marií Tomanovou – takže je toho na mě prostě už moc.
Ale víš co, pořád doufám, že se ozve třeba Japonsko, Jižní Korea nebo Taiwan. To bych strašně ráda. Klára teď letí do Bostonu, já se těším do Hamburku na queer festival. Jinak mě baví, když si k tomu promítání filmu vyžádají i výstavu, jako třeba v tom Lisabonu. Pak vlastně ještě bude Berlín a Stockholm. Určitě to ještě zdaleka nekončí.
Jak to vůbec časově zvládáš, když k tomu všemu ještě učíš?
No, divoký to teda je. Třeba v 6 ráno jedu do Plzně, tam trávím čas do odpoledne, večer jsem na besedě v Bio Oko a další den zase musím být v Plzni, takže to pochopitelně nejde dělat trvale. Jsem schopná se vybičovat, ale pak padnu a jsem jak zombie a neumím do pěti počítat. Ale tu výuku mám ráda, mám super asistentku Báru Mrázkovou, se kterou tak nějak otevíráme vějíř mezi mým a jejím pojetím fotky. Ona je takový hluboký analytik, filozof. Navíc je Bára fakt schopná a spoustu toho po mě může převzít.
Potkali jsme se teď v Mikulově na festivalu Identita, tam sis to užila?
Ano, bylo to moc fajn, užila jsem si to. Bylo tam vlastně chladno a tak jsem si aspoň část dní z toho parného léta užila komfortně. A byli tam strašně prima lidi. Ta výstava vlastně byla fakt milá. V kontrastu například s malbou Honzy Vytisky, který tam taky vystavoval, to možná na někoho mohlo působit lacině, ale vlastně jsem na to koukala a říkala jsem si, že to naopak prezentuje fotku v pojetí, jaké si představuju.
Strašně hezké byly sezení s místními a hodně jsem si tam toho srovnala v hlavě. Tvůrčím způsobem jsem si tam odpočinula. Vlastně se mi moc líbil i formát festivalu, který trošku opouští ten klasický mód. Vztahy mezi účastníky, to bylo úžasný, takový krásně otevřený. Hezky vás zapojili různými workshopy, jako třeba den zahraničních kuchyní, kdy vařili různorodí místní, nebo otevřené ateliéry. Vážně tenhle festival hezky myslí i na místní.
Vrátil bych se na konec našeho rozhovoru ještě chvíli k foťákům. Mluvila jsi o nich hned jak jsme se potkali, dřív, než jsem stihnul zapnout nahrávání, takže vím, že tě ta technika až tolik nezajímá, ale přesto – jaký máš vlastně oblíbený stroj?
Já dřív dlouhá léta ráda fotila s Contaxem G2, který mě teď trošku technicky trápí a musím si zřejmě koupit nové tělo, protože mám super objektivy… jinak mám samozřejmě i digitály, Sony a Ricoh, ale to mě moc neuspokojuje. Možná to jen neumím nebo nejsem dost trpělivá, ale zkrátka mě to nebaví.
To mystérium filmu je pro mě naopak důležitý. Teď jsem si opět koupila Nikon L35 AF2, který jsem měla v 80. letech jako jeden z mých prvních foťáků, na nějž jsem nafotila spoustu důležitých věcí.
Ale jinak jsem střídala Mjůčka s Ricohem, který jsem teda taky trošku rozbila, plus začínám s Yashicou T4. Tenhle arsenál mi bohatě stačí. Je pro mě hlavně fajn, když můžu foťák nosit na krku, je lehký, příruční a focení s ním je taková hra.
Chápu, že máš prostě ráda momentky, ne stylizaci či zdlouhavé nastavování.
Ano, prostě snapshot. Nejdu cestou, že bych měla vyhlídnuté lidi a s nimi něco dělala, to je jiný přístup. Prostě se to odehraje – a je to.
Mimochodem, vlastně jsem k narozeninám dostala Polaroid 600, asi před dvěma lety. Trošku jsem na něj zapomněla – a teď jsem ho vyndala, profotila jsem všechny ty prošlé filmy a vznikl z toho takový cyklus. Uděláme z nich zin. Vznikly akty, což je v mém věku trošku ožehavý, ale přitom je to takový jemný! Má to fakt atmosféru, prostě Polaroid – byl to pro mě obrovský zážitek. Určitě se Polaroidu ani do budoucna vyhýbat nebudu.
Část bude vidět na výstavě v Lisabonu. Fungovalo to fakt dobře. Ty fotky se pomalu vyvolávaly, jak byly filmy už starý, občas se tam objevil nějaký kaz, z něhož jsem byla nadšená, barevnost byla trošku ujetá. No, zkrátka další objev tohoto léta. Udělala jsem na Polaroid asi 70 fotek. Jeden ten film byl dokonce s kruhovým rámečkem a musím říct, že do té série fakt zapadl.
Měla bys na závěr nějakou radu pro začínající fotografy?
Ráda hledám rovnováhu mezi intuitivním focením a vědomím. První věc je vypnout autopilota. Musíš vědět, že jsi uprostřed tvůrčího procesu. A druhá věc – oprosti se od zobrazování krásna. To je děsně lákavý, působí to jako nejsnažší cesta, ale není to tak. A za třetí – ty banality, ty běžné věci co máme kolem sebe – tak to je ono! Čas letí tak rychle, že za dva roky je všechno jinak. Dokumentuj. Ten pes, který kolem tebe běhá a bereš ho jako samozřejmost, tady za rok nemusí být. Tenhle typ fotografie, taková ta výpověď denního života, to je moje.
Musíš k tomu ale samozřejmě vnímat všechny inspirační zdroje a žít tím. Pomůžou ti utvářet pohled na věc. Někdo třeba říká “nedívat se na cizí fotky“, já říkám naopak – dívat se, ale nemyslet si, že když na fotky nedostaneš sto lajků, je hned konec. Ne, naopak. Čím je fotka líbivější, tím bude mít více lajků, ale taky tím snadněji se na ni zapomene.
Musíš v sobě najít víru a sílu to pořád zkoušet. Nemyslím si, že jsem sama, kdo může být takový “objev”. Bude tu spoustu dalších archivů fotek, které skončí někde na smetišti, protože v nich hodnotu nikdo včas nepoznal. Někdo mi teď říkal, že jeho táta kdysi fotil photobooky pro striptérky, ale pak to všechno vyhodil. A to je přesně ono, to musely být úplně úžasný fotky! Takových případů bude určitě strašně moc.
Já si teda teď myslím, že mě je už moc. Chci teď trošku zvolnit, nechci mít deset výstav ročně. Určitě přijdou další podobné “objevy”.
Děkujeme za rozhovor!
📸 @libusejarcovjakova
⭐️ Libuše nejraději fotí na 35mm kinofilmy Kentmere a její fotky na ně si můžete prohlédnout zde.