Vojtěch Veškrna je pro vás jistě už známé jméno. Vystudoval reklamní fotografii na Univerzitě Tomáše Bati a poté i pražskou FAMU. Dlouho fotí pro české i zahraniční magazíny, zabýval se však i reportážní fotkou. Dostal ocenění Czech Grand Design nebo Mercedes Benz Fashion Week Award. Vydal knihu My Air Force, jež je zařazena do stálé kolekce MOMA Library v New Yorku. S Vojtou jsme v Polagraphu už mnohokrát spolupracovali, například si můžete jeho fotografii ze zmíněné série My Air Force pořídit v rámci našeho projektu Polagraph Laboratoř, anebo s námi fotil na velkoformátový Polaroid či s námi testoval nový film Harman Phoenix.
Tomáš z Polagraphu se Vojty tentokrát zeptal na jeho vztah k analogové fotografii, a to v rámci příprav jeho chystané výstavy v nové společné galerii Polagraphu a Page Five na pražské Letné.
Vojto, vím o tobě, že jsi technický typ, že tě technika baví a sleduješ co je ve světě fotoaparátů nového, ale přesto – máš nějaký oblíbený starý foťák na film?
V podstatě všechny foťáky které mám, mě musí něčím bavit nebo zajímat. Prošlo mi rukama hodně analogových přístrojů, ale který používám už velmi dlouho, a mám dokonce dva kusy, je Nikon F4. Mám hrozně rád jeho zvuk závěrky. Je to na mně trochu těžký foťák, ale líbí se mi, že je to opravdu precizní nástroj. Stejně tak Hasselblad. Je to starý stroj, ale má kvality jak švýcarské hodinky. Ta technika je vážně solidní, je to z ní tak nějak cítit. No a moc rád mám Linhofku, kterou si půjčuju od vás z Polagraphu. To je skvělý stroj, který mě nutí do úplně jiného procesu práce, což mě baví. Je to také naprosto precizní přístroj, není tam nic navíc, všechno na tom foťáku má svůj smysl. No a ještě mně napadá Leica Minilux, sice má hledáček na prd, ale zase úplně perfektní objektiv. Samozřejmě jsem taky fotil na Mjůčka, když jsem studoval, tak jsme je měli všichni. Říkali jsme jim mýdlíčka. Měl jsem asi tři nebo čtyři, ale všechny už jsou pryč.
A jak to máš s filmy? Jak moc řešíš na jaký fotíš?
Hodně! Ještě ve škole, ve Zlíně, jsem moc nevnímal rozdíly mezi jednotlivými filmy – kupovali jsme si často hromadně takovou krabici prošlých filmů, které jsme museli crossovat aby tam vůbec něco bylo, ale když jsme pak fotili nějaké důležitější věci, snažil jsem se zjistit, jaký film je na to nejlepší. Hodně jsme fotili na Ilford PAN100, měl krásně jemný zrno. Pak jsem dost fotil na Ilford HP5, u něj jsem měl rád tu pružnost a charakter.
A když fotíš na barvu?
Z barevných jsem vždycky používal hlavně Portru 160 ve středoformátu. Super jemný film, krásné barvy a dobře se pracuje se skeny. Třeba tu legendární Fujifilm Pro 400H zase tolik rád nemám, od toho jsem měl velká očekávání, ale byl jsem z něj trošku rozpačitý. Ale možná bych mu měl dát ještě šanci, třeba to byla moje chyba a nepřesná expozice.
Na Portru jsem fotil hodně, ale teď už je cena doopravdy hodně vysoko, to mě docela mrzí. Když jsem na ní fotil, stála krabička třeba 250 korun, to ještě šlo na nějaký projekt nakoupit docela velké množství filmů. Teď stojí 2x tolik, to už je trochu moc a je to škoda. Myslím si, že to může dost lidí odradit, včetně mě. Materiál, jehož cena se vyrovná odměně za focení třeba do časopisu, už není úplně udržitelnou volbou.
Třeba dokumentaristé už na to skoro nefotí. Jak jsem byl v Polsku (pozn. – kde Vojta dělal asistenta Rafalu Milachovi, členu slavné skupiny Magnum), skenoval jsem Rafalovi stovky negativů – a to byly ty filmy ještě levnější – a on jich měl tisíce, všude se tam válely hromady filmů. Na Portru se fotila profesionální fotka na zakázky nebo do časopisů. Dřív ta cena byla nízká, to ještě šlo, ale dnes? Když člověk fotí pro radost a má velkou finanční svobodu, tak to smysl dává. Ale myslím, že když na to chceš fotit komerční práci, už to tolik smysl nedává. Tam už jsi svobodnější na digitál a je to škoda, protože charakter filmu mám doopravdy moc rád.
A jak to tedy máš když fotíš něco jen tak pro sebe? Co si třeba bereš na dovolenou?
Na dovolené bereme kinofilmy. Teď jsme byli s Terezkou na svatební cestě, fotili jsme jenom na film. Chtěli jsme mít negativy jako památku, jako fyzickou věc. Mít schované negativy ze života je hezké ať už je na těch fotkách cokoliv.
Sranda ale je, že celou svatební cestu jsem měl s sebou Nikon Z9, protože jsem měl předdomluvené focení na Formuli 1 v Maďarsku. Strašně jsem se o něj bál, celou cestu jsem ho měl v autě schovaný i s objektivy pod sedačkou, ale během té cesty mi celé focení zrušili. Takže jsem měl celou dobu v autě schovaný drahý digitál, který jsem ani nechtěl vytáhnout. My v tom autě spali, celá dovolená byla total punk, a do toho vezeš pod sedačkou ten drahý digitál víceméně v ceně auta. Ne uplně dobrý nápad. No ale vidíš, tak jsem měl s sebou i ten digitál.
Proč se vlastně takovej nadšenec do techniky dal na dráhu fotografa?
Já fotím hlavně proto, že mě zajímají ty lidi, věci a události, které fotím. Focení je pro mě způsob jak se k nim dostat. No a také mám rád techniku, takže se to hezky doplňuje. Ale vlastně musím přiznat, že můj nejpoužívanější foťák je iPhone.
Fotil jsi teď něco, co tě fakt bavilo?
Teď jsem fotil editorial pro časopis Wired, to mě hodně bavilo. Obecně se snažím, abych se při focení pro magazíny pořád neopakoval. Tak se pokaždé snažím svůj přístup někam posunout. A tady se to myslím docela povedlo. Celostránkové fotky, vyšlo to tak jak jsem si přál.
Máš nějaké vysněné focení?
Třeba fotit pro Ferrari, nebo něco podobného. Ale nejde mi o to se tam podívat – spíš to myslím tak, aby ta práce probíhala určitým způsobem. Tak, že na mně budou hodní, dají mi volnou ruku a prostor, můžeme třeba i spolupracovat delší čas, nechají mě bloumat a být mezi těmi auty, která mám doopravdy rád a líbí se mi. To by mě naplňovalo. Mám tedy rád spoustu věcí – ale hlavně je pro mě hezké, když jsou moje projekty nějak kompatibilní s rodinou, ať nejsem od Terezky a Gandalfa moc daleko, nebo ne moc dlouho, ať to nějak funguje. Fotit tučňáky na polární výpravě by mě například taky moc zajímalo, ale to už by bylo asi moc 🙂
Je vidět, že tě ta technika fakt baví. Vzpomněl jsem si na tvoji diplomku s názvem My Air Force, kdy jsi fotil stíhačky v Čáslavi.
Zní to asi dost povrchně, auta, letadla, tak co ještě chybí, asi holky ne? To je ironie, neberte mě za slovo. Prostě mám rád zajímavé lidi, věci a situace. U letadel se mi líbí, jak jsou definovaná svojí funkcí. Jejich design není o nějakém egu designéra, ale spíš je daný tím, k čemu je letadlo určeno. Jejich rychlost definuje jejich tvar. To je pro mě příjemný svět, je mi to mnohem bližší než umělecký design, móda a tak.
Právě jak jsem fotil ty lasery pro časopis Wired, to bylo ono – sice je to s vědci určitě taky složité, i když trochu jinak než třeba s designéry, ale přijde mi to takové čisté. Oni se musí zpravidla semknout aby něco vyzkoumali nebo objevili, cítím z jejich práce zápal, který přerůstá do mé fascinace tím projektem. Všechno tam musí být podle nějakých pravidel, aby to fungovalo. Trochu hůř se mi tam teda fotí ti lidé, jsou totiž tak moc “zabádaní”, že je obtížné v nich najít tu lidskost, která mě právě zajímá a baví. Ale je tam, jen je schovaná. U těch designéru a módních návrhářů je taky schovaná, ale spíš pro mně hůř srozumitelná. U vědců a techniků je mi blíž.
Poradil bys začínajícím analogovým fotografům něco?
Temná komora. Vyzkoušejte si temnou komoru. To je prostě krásné. Celý ten proces, smrad chemie, to je krásná meditace a ještě další rozměr focení na film. Zkuste si ten proces až do konce. Pak třeba zjistíte, že chcete pracovat dál, doopravdy dělat celý proces analogově, až úplně na dřeň. Anebo pak třeba zjistíte, že ne, že to není pro vás.
Děkujeme za rozhovor!
@vojtechveskrna
www.veskrna.cz
