Seckin Erel je jedním z nejsrdečnějších fotografů, jaké jsem kdy potkal. Profesí právník, zároveň ale fotograf na plný úvazek svého volného času. Proč o svých modelkách mluví jako o spolupracovnicích, odkud se bere neopakovatelná estetika jeho fotografií, kterou se on sám zdráhá nazvat stylem, a práci kterého z českých fotografů obdivuje? To se můžete dočíst v rozhovoru s tímto vtipným a přemýšlivým Francouzem.
Líbí se mi, jak ses popsal na stránkách LensCulture: “Blázen do instantního filmu, který se snaží aspoň na okamžik spatřit napětí pod kůží, tvář za obličejem nebo jiskru za nepřístupnou bouří ženství. Nic extra, ale zase to můžu zkoušet donekonečna.” Co pro tebe znamená fotografie, která je vlastně jen tvým koníčkem?
Nejsem velký vypravěč, mám ale taková čtyři motta, na která myslím, když se snažím dát nějaký smysl mé skromné fotografické tvorbě, jenž je, jak jsi řekl, doplňkem k mé civilní profesi. První je odůvodněná pověra, že pořízení snímku ti ukradne duši – a mělo by. Druhé se týká vtipného anagramu, který existuje mezi francouzskými slovy “image” a “magie”, to je magie. Třetí přijde na řadu, když se chystám navrhnout focení spolupracovnici. V této fázi přemýšlím pouze o Shibumi, japonském estetickém konceptu, určitě ho znáš. Posledním z nich je přísloví “Jeden pohled řekne víc než deset tisíc slov”. To je dost populární, ale možná nesprávně se přičítá Konfuciovi, který ve svém životě nikdy neviděl fotoaparát! Jsem více zaměřený na mystickou, tichou a skrytou stránku fotografického procesu, daleko od toho, abych se pokusil popsat jeho “smysl”, což by stejně bylo zbytečné, když pracuješ výhradně se ženami.
Proč klasická a ne digitální fotografie?
Všechno to začalo, když jsem na bleším trhu objevil Polaroid SX-70. V té době ještě filmy pro mou kapsu nebyly tolik nákladné. Analogová fotografie byla radostí jen do dne, kdy jediný obchod, kterému jsem mohl plně důvěřovat, že vyvolá mé negativy dobře, zkrachoval. Po dvouletém prokletí digitální frustrací ve shovívavé náruči mého Nikonu D750 jsem rychle pochopil, že sice můžu mít k dispozici tisíce přijatelných fotek, ale jen když budu připravený strávit stovky hodin nadávání všemocnému Photoshopu a dešifrování Da Post-produkci kódu. Asi před osmi lety jsem si uvědomil, že nastal čas, abych se vrátil k instantní fotografii. Žijeme v analogovém vesmíru oplývajícím nekonečným množstvím tvarů, světel a barev. Digitální signály považuji pouze za nástroj k nastavení omezených srozumitelných hodnot této nekonečnosti. Obdivuji některé fotografy, kteří pracují s digitální fotografií a tuto práci plně respektuji. Ale upřímně dávám přednost tomu, abych žil a selhal, než abych upravoval a uspěl. Je to jen otázka modu operandi.
Jak bys popsal svůj styl fotografování?
Abych byl upřímný, bylo by ode mě nabubřelé mluvit o “stylu”, protože nemám žádné obecné poselství, srze nějž bych chtěl konkrétní styl sdělit. Pokud by tomu tak bylo, měla by každá fotka po sdělení této zprávy skončit v koši. Mým jediným zájmem je, aby mé fotky obsahovaly řadu poselství týkajících se nejen nevyzpytatelného ženství, která by se vzájemně ovlivňovala, překrývala a bojovala s vnější realitou a časem. Nějak se zaměřujeme na představivost nebo podvědomí diváka, abychom se ujistili, že kdokoli, kdo by se jednou podíval na vyobrazenou dámu, by cítil potřebu znovu a znovu vykládat a interpretovat její vnitřní nebo vnější existenciál, dokud nevyhraje láska nebo strach. To je to, čemu říkám “nekonečno”, na nějž jsi narazil ve své první otázce. Jediná věc, která mě a mé nejdražší spolupracovnice potěší a na kterou jsme hrdí, je to, že od určité doby naši práci uznávají i ostatní. Je pro nás také velmi zábavné, když mi profesionální fotograf říká: “Vyfotil jsem stejnou modelku, jak to, že se na tebe dívá tak jinak?” Odpověď je v samotné otázce, jenž je mimochodem velmi špatná. Sečteno a podtrženo, zkusím se za každou cenu vyhnout tomu, abych se stal “omezeným voyeurem, co se snaží dostat hluboko pod kůži”, což znamená, že nemám nejmenší šanci pracovat pro Playboy.
Když jdeš s modelkou do studia, víš, co budeš fotit? Jsi ten typ fotografa, který si před focením dělá plány a scénáře?
Nejprve bych chtěl připomenout, že nikdy nemluvím o “svých modelkách” nebo “focení modelky”. Mluvím o “spolupracovnicích” a “práci v tandemu”. Navíc, nikdy jsem nefotil ve studiu. Moje studio je prostě nepořádek rozprostírající se ve třech patrech našeho rodinného bytu, a moje nejdražší manželka i matka mě za to musejí vážně nenávidět. Pokud jde o přípravu, nemohu říci, že vím dopředu, co budu přesně fotit, ale v rámci toho, na čem se se svojí spolupracovnicí shodneme, mám vždy scénu, atmosféru a výzdobu předem víceméně připravené. Pokud se před zahájením focení nemýlím ohledně našeho pohledu na věc, pak to půjde bezchybně, ale pomalu. Vždyť to znáš, instantní umění je pomalé a dámy to milují. Je to právě jen moje spolupracovnice, která mi ukáže cestu do své mysli, stejně tak jako způsoby, jak se bezpečně vrátit zpět, protože focení aktů je velmi složité, citlivé a intimní společné dobrodružství. To, oč se ve fotografii snažím především, je tedy udržovat komplexní systém proplouvání mezi těmito způsoby.
Hodně pracuješ s prošlými originálními filmy od Polaroidu, které již brzo nebudou k sehnání. Co na to říkáš?
Co na to říkám? Jsem z toho úplně bez sebe. Nerozumím tomu, proč Fuji přestala vyrábět svůj instantní FP-100c film, když bylo zřejmé, že je po nich na internetu stále zoufalá poptávka. Také mě velmi znepokojují některá obchodní rozhodnutí společnosti Polaroid Originals. Naposledy se týkalo ukončení výroby filmů typu Spectra. Tohle je smutné. Jsem si jistý, že za pár let budeme mít k dispozici jen barevný formát filmů 600 se všemi těmi absurdními limitovanými edicemi rámečků. Ale zpět k těm prošlým filmům. Jsou drahé, stejně tak ale současné filmy od Polaroid Originals ve formátu 8×10, kdy platíš 17 euro za fotku. To tě přinutí myslet více než dvakrát, než stiskneš spoušť. Naštěstí se mi podařilo udělat si dobrou zásobu filmů, což je asi důvod, proč jsem teď v rámci financí pod pečlivým dohledem mé ženy. Člověk ale musí uznat, že konec je blízko.
Jaké fotoaparáty používáš? Který je tvůj nejoblíbenější?
Moje hlavní výbava se skládá z jednoho Graflex Speed Graphic, jednoho Linhof Kardan Color 18×24, jednoho Polaroidu 195, dvou Time-Zero SX-70 AF (upraveno pro 600 filmy a práci s bleskem), jednoho SX-70 Model 2 (upraveno pro 600 film), jednoho Konica Instant Press, jednoho Polaroidu 600SE, jednoho Polaroidu 680SE, jednoho Fuji Instax 500AF a jednoho Polaroidu 110B (upraveného pro široké filmy Instax). Moje oblíbené jsou první tři, které používám s 4×5 palcovými a 100 a 8×10 palcovými filmy.
Polaroid nebo Instax?
Používám hlavně staré filmy Polaroidu 55, 59, 669, 879, 809 a TZ Artistic manipable & Fade to Black, starý Fuji FP-3000B, FP-3000B45, FP-100C a FP-100C45, nové filmy Polaroid Originals 600, Spectra a filmy 8×10. Instax Wide se chystám použít příští rok pro velké koláže.
Štrasburk se zdá být “zemí zaslíbenou” pro instantní fotografy. Znám pár výborných fotografů, kteří tam žijí. Nazval bys to “komunitou”? Jste v kontaktu?
Možná by se naše malé město mohlo zdát jako zaslíbená země instantní fotografie, ale obávám se, že není dost velké na to, aby uživilo “komunitu”. Hlavní organizací je Collectif POLALSACO, který odvádí skvělou práci. Ale bohužel s nimi vlastně nejsem v kontaktu, kvůli mé hlavní profesi a plaché povaze.
Znáš nějaké české fotografy?
Děláš si legraci? Jsem absolutním fanouškem Jana Saudka. Mám všechny jeho publikace a jeho práci znám nazpaměť. Obdivuji také Miroslava Tichého a Františka Drtikola. A přiznávám se, že jsem “digitilizovaný” prací Jiřího Koise.
Navštívil jsi už někdy Prahu nebo Českou republiku?
Dvakrát jsem byl v Praze a bylo to úžasné. Příště přijedu kvůli focení s tématem “Stinná stránka Prahy”. Zbytek si můžeš domyslet.
Další Seckinovy fotografie si můžete prohlédnout zde.