Léto, prosluněné Toskánsko, hromady dobrého jídla a litry vína. Na takovou dovolenou samozřejmě nesmíte zapomenout vzít Polaroid ani analog, protože o skvělé snímky si takové prostředí zkrátka samo říká. Vyrazil jsem letos na tuhle cestu s Polaroidem SLR 680 a Olympusem Mju II.
Toskánsko si zamilujete snadno, ostatně taky patří mezi nejnavštěvovanější místa italského vnitrozemí. Táhne se od Florencie až jižně pod Sienu, ale zařadit se do něj dá i přímořská Pisa či kus západního pobřeží. Je vyhlášené nejenom svojí úchvatnou krajinou, ale samozřejmě také svými vinicemi. Právě v Toskánsku vznikají ta nejslavnějších italská červená vína.
My jsme vyrazili do oblasti vínem nejproslulejší, tedy Chianti. Klikaté silničky se tady vinou mezi vinicemi a středověkými hrady i městečky. Jen občas vinohrady vystřídají olivové háje. Městečka jsou tu snad jenom malebná, jakmile sjedete z hlavních cest, málokde narazíte na nějaký průmysl či moderní zástavbu. Čas tu plyne úplně jiným tempem, než jsme zvyklí a skoro se vám zdá, jakoby tu skutečně šlo jenom o víno a dobré jídlo.
Chianti protíná krásná a proslulá silnice Strada dei Castelli del Chianti. Klikatí se mezi kopci a objedete po ní celkem 14 malých středověkých hradů, abyste pak dojeli až to centra Toskánska, tedy slavné Sieny. Silnice je to opravdu nádherná a kupodivu jakoby ani to místní obyvatele nevyburcovalo přerušit siestu, sednout do svojí Alfy Romeo a vyrazit. Silnička je to totiž naprosto klidná a potkáte na ní spíše nadšence do silniční cyklistiky než zběsilé řidiče. Také tu vznikl cyklistický závod L’Eroica.
My jsme ale měli to štěstí, že jsme si ji mohli projet jak na kolech, tak sportovní verzí Kodiaqu, kterou nám zapůjčila automobilka Škoda. A byl to zážitek!
V každé malé vesničce můžete zastavit na skvělé espresso a zmrzlinu, anebo nakoupit skvělou zeleninu a ovoce, místní sýry, salsicciu či maso na gril. Chianti je kromě vína pověstné také svým vepřovým a téměř v každé větší vesnici působí nějaký vyhlášený řezník, který vám přímo na místě připraví čerstvou focacciu se salsicciou, anebo ukrojí pořádnou vepřovou kotletu a poradí, jak ji večer nejlépe ugrilovat. Dva místní řezníci se dokonce objevili v proslulém Chef‘s Table na Netflixu a přesto vás zarazí, jaká je u nich domácí atmosféra. Místní k nim chodí na svačinu, ale i vy jako turista automaticky dostanete skleničku vína a můžete vesele ochutnávat místní speciality. Odpoledne však udeří čas siesty, veškeré podniky i celé ulice utichnou a vám nezbyde než nasednout zpět na kolo nebo do auta a pokračovat zákrutami objevovat další schované vesničky nebo hrady.
Mimochodem, polovina těch hradů slouží dnes jako ubytování a snadno je najdete i na AirBnb. Všude se tu můžete ubytovat v historických, klidně i tisíc let starých kamenných domech. Prakticky každý z nich má bazén (který je v této vyprahlé a prosluněné krajině asi skoro nutností) a výhled do vinic, jakoby to v Toskánsku snad jinak ani nešlo.
Za zmínku stojí například městečka Radda in Chianti, Gaiole in Chianti, Panzano, San Sano a další.
Pokud se rozhodnete pokračovat ještě jižněji od Sieny, tedy až na samotný jih Toskánska, nesmíte minout další vinařský ráj. Krajina kolem slavných vinařských měst Montepulciano a Montalcino je trošku jiná než v Chianti, pořád si ale zachovává tolik typický toskánský ráz a tyto městečka z ní vystupují jako ostrovy. Obě totiž stojí obehnány hradbami na vysokých kopcích obklopených vinicemi a věřte, že je to neskutečný pohled, který vás donutí odložit na chvíli skleničku skvělého Montalcina a oprášit jak Polaroid, tak analog.
Kdo fotí klasickým vintage Polaroidem, moc dobře ví, že to ve čtyřicetistupňových vedrech není jen tak. Proto je potřeba si ho v těchto podmínkách dobře hlídat. Rozhodně foťák ani film nezapomeňte v autě, protože vysoká teplota vám film nenávratně zničí. Ve starých kamenných domech je stále přijatelně, ale jakmile s foťákem vyrazíte ven, je dobré mít se skutečně na pozoru a neodkládat ho na sluníčko.
Při samotném focení vyhledávejte difuzní světlo a nesnažte se fotit na přímém slunci ani proti slunci. Na fotkách z mobilu to vypadá skvěle, ale Polaroid ani Instax si s tím bohužel příliš neporadí. Mnohem lepších výsledků dosáhnete, když budete fotit v lehkém stínu nebo polostínu. Hotovou fotku pak schovejte před světlem třeba do batohu, aby se mohla vyvolávat po tmě a mimo to největší horko. Světlost fotek můžete na všech klasických Polaroidech regulovat posuvníkem pod objektivem nebo otočným ovladačem na přední straně foťáku. Nebojte se ho využít a trošku s ním zaexperimentovat. Já často paradoxně expozici zesvětloval, protože s extrémním množstvím světla mělo čidlo tendenci fotky neustále příliš ztmavovat. Ve většině případů ale fotka i při nastavení “na střed” vyšla světelně dobře a problémy mi spíše dělala barevnost, na kterou má vliv vysoká teplota. Červeným, oranžovým, fialovým a obecně teplým odstínům fotek se v tomto počasí zkrátka nevyhnete. Úplně stačí, že máte foťák s filmem celý den v batohu na zádech – a sluníčko a horko se postará o zbytek.
S analogovým mjůčkem, tedy Olympusem Mju II, to bylo značně jednodušší. Fotil jsem na FujiFilm Superia 400 a na Kodak Portra 400. Na fotkách si můžete všimnout, jak mají oba filmy absolutně rozdílné podání barev. Zatímco Superie si i v těchto horkých dnech udržela svůj typický nádech lehce do modra, s Kodakem jsem dosáhnul mnohem přirozenějších a sytějších teplých barev, které se k tomu létu přeci jen více hodí. Dobrou volbou by jistě byl i levnější Kodak Gold. Legendární Mjůčko nezklamalo, protože focení s ním je absolutně snadné a intuitivní, jedním zmáčknutím spouště uděláte skvěle ostrou fotku, a to prakticky ihned. Patří dodnes mezi velmi rychlé stroje, navíc ho díky miniaturním rozměrům můžete mít v kapse a po ruce vlastně pořád. Díky tomu na něj na cestách nedám dopustit.
Cestou zpět na sever jsme si udělali malou zajížďku trajektem na Korsiku, abychom navštívili místní hory a především ještě jednu legendární silnici vedoucí z městečka Corte až do horského průsmyku k jezerům Lac de Capitello a Lac de Melu . Silnička se klikatí údolím kolem řeky Restonica a během téměř dvaceti kilometrů na ní nastoupáte přes tisíc výškových metrů. Mimo krásného koupání v divoké řece, kterou po celou cestu silnice kopíruje a ve které najdete fantastická „jezírka“, kam můžete během cyklo výšlapu skočit a osvěžit se, si zde užijete i dechberoucí výhledy.
Právě ty nás sem poté vylákaly ještě jednou, abychom zkusili udělat nějaké Polaroidy. S lehce chladnějším počasím, když v horách teplota klesla z přímořských třiceti stupňů ke krásným pětadvaceti, se fotilo podstatně lépe a povedlo se nám dosáhnout i o něco realističtějšího podání barev. Mám pocit, že i jemnější světlo mezi stromy pomohlo prokreslit detaily ve fotkách podstatně lépe.
Pokud se taky chystáte ještě stihnout nějakou tu letní nebo lehce podzimní dovolenou, nezapomeňte s sebou tedy ani Polaroid, ani foťák na kinofilm. A budeme rádi, když se s námi podělíte o svoje fotky, zkušenosti i zážitky.
Děkujeme Škodovce, že nám na cestu zapůjčila skvělý Kodiaq RS, se kterým jsme si jízdu po toskánských i korsických silničkách neskutečně užili. A i na fotkách mu to sluší!