S často velmi neoblíbeným konstatováním “Podzim je tady.” naštěstí přichází i spousta skvělých fotovýstav. Vyrazit v deštivém počasí za kulturou je vždy dobrý nápad, o to lépe, když máte konkrétní cíl. Ten si z našeho zářijového přehledu určitě rychle vyberete.
NABARVENÉ PTÁČE
JAKUB ČECH, JAN DOBROVSKÝ, LUDĚK HUDEC
Galerie Václava Špály
11. 9. — 20. 10. 2019
Soubor černobílých fotografií Jana Dobrovského, doplněný o fotografie Luďka Hudce a Jakuba Čecha, vznikl při natáčení českého celovečerního filmu Nabarvené ptáče, avšak neklade si za cíl převypravovat děj filmu, ani být filmu reklamním pozadím.
Výběr děl spočívá zejména v jejich svébytnosti a možnosti vnímání každé jednotlivé fotografie jakožto samostatného emotivního výtvarného díla. Byť všechna vznikla ve filmových kulisách a tedy v uměle vytvořeném světě, nejsou pouhým dokumentem a záznamem průběhu natáčení. Překračují rámec filmového vyprávění a stávají se obecnou výpovědí o lidských osudech a lidské duši, umožňují pozorovateli vlastní svobodnou imaginaci a jedinečný zážitek. Ve své epičnosti na jedné a intimitě na druhé straně nejsou jen mementem lidského utrpení, ale i vnitřní očistou následující po prožitku ohrožení a zla holocaustu.
Jan Dobrovský byl jako fotograf přítomen po celou dobu filmování od jara 2017 do léta 2018 v Čechách, na Slovensku, v Polsku a na Ukrajině. Bezpochyby v mnoha ohledech vyjímečné natáčení i mimořádně silný příběh byly velkou inspirací i pro Jakuba Čecha, který byl jedním ze zvukových mistrů a Luďka Hudce, který film sestříhal do finální podoby.
Film režiséra Václava Marhoula natočený podle prvního a nejznámějšího románu Jerzyho Kosińského (1933 Lodž – 1991 New York) Nabarvené ptáče (The Painted Bird, 1965) líčí osud malého židovského chlapce osaměle se protloukajícího po polském a ukrajinském zaostalém venkově během druhé světové války. Poté, co ho rodiče ve snaze uchránit jej před masovým vyhlazováním Židů poslali na venkov k tetě, která zemřela, se kvůli své odlišnosti během putování setkává se strachem, opovržením a krutostí.
Kurátorem výstavy je Pavel Langer.
(WHAT’S SO FUNNY ABOUT) PEACE, LOVE & UNDERSTANDING
SOŇA MALETZ
Polagraph Brno
5.9. — 8. 11. 2019
“Vystudovat režii na FAMU, natočit dokument o hudebníkovi Mariánu Vargovi, pracovat jako fotograf pro Nový prostor, posbírat ceny na Slovak Press Photu, odjet do Anglie, věnovat se volné tvorbě, publikovat a vystavovat. To není vysněný “to do list” příčinlivého umělce, ale krátký fragment života, který má mladá Soňa Maletz už za sebou. Většina snímků, které právě vznikají v průběhu její roční studentské stáže v Londýně, budou v Galerii Polagraph vystaveny vůbec poprvé.”, komentuje kurátor výstavy a šéfredaktor časopisu FOTO, Tomáš Hliva, chystanou výstavu v brněnském Polagraphu.
Autorkou je mladá slovenská fotografka Soňa Maletz, která už má za svou relativně krátkou fotografickou kariéru nasbíráno opravdu hodně úspěchů. Ve své tvorbě se věnuje především dokumentu, vystavovala a publikovala svůj cyklus Neděle, ve kterém zaznamenává volný čas lidí v důchodovém věku.
Brněnský Polagraph představí fotografie, které vznikají během jejího ročního pobytu v Londýně (odkud se za námi na skok vypraví) a s nimiž jste se mohli setkat v rámci Profilu čísla také v aktuálním vydání časopisu FOTO.
TICHO II.
DUŠAN ŠIMÁNEK
Ateliér Josefa Sudka
4. 9. — 12. 10. 2019
Prach pod obrazem. Prasklina v barevném nátěru. Odlupující se tapetový papír. Špínou zašlý textil. Vlastně jen několik fotografií omšelých stěn.
Pro fotografa Dušana Šimánka ale i návrat k práci, která je pro něj klíčová. A konkrétně návrat do lidských obydlí, kde ustal onen nekonečný cyklus zahlazování známek působení času.
Na sklonku 70. let se Dušan Šimánek dostal do žižkovských domů, které z nařízení tehdejší moci měly ustoupit nové panelové výstavbě. Snímky, které v prázdných bytech pořídil, zpracovával a průběžně prezentoval celé následující desetiletí. Poslední (a pro Šimánka uspokojující) podobu přitom soubor získal až v roce 1993. Okolnosti jeho vzniku pochopitelně podněcovaly jistý společensko-kritický interpretační rámec, ať už v podobě „destruovaného českého každodenního světa“ (A. Fárová, 1980) nebo jako konstatování „důrazu na historicitu a paměť epochy“ (P. Vančát, 2011). Způsob, jakým Šimánek se světem a epochou nakládal, byl ovšem na hony vzdálený přístupu, jaký by volil klasický dokumentarista. V prostorech bytů vyhledával pouze jednotlivé stěny (či jejich výseky) a na barevný materiál přenášel vybledlé dekorativní výmalby spolu se „stíny“ po odstěhovaném mobiliáři. Potlačením třetího rozměru posiloval plošné vyznění obrazů a pokoušel se o jakousi dvojjedinost souboru jako svědectví o výše zmíněném, které ovšem ustupuje do pozadí. Svědeckou zodpovědností neovlivňovanou hru s obrazovou skladbou a jejím výtvarným vyzněním, která se naopak rozmáhá až k možné hranici nenarativní autonomie.
Ticho II. patrně neprovází takové dobrodružství, jakým bylo objevování nových cest a zpřesňování vlastní vize u prvního souboru. V jednom ohledu však završuje Šimánkovo postupné potlačování oné sociokritické příměsi, od níž dříve nikdy nebylo možné úplně odhlédnout. U nových fotografií pořízených v letech 2014 a 2018 není důležité, kde a za jakých okolností vznikly. Jsou vlastně pouze oněmi několika fotografiemi obyčejných stěn, u nichž barevné a texturální skladby zřetelně utvářejí základní rovinu komunikace s divákem. Šimánek v nich rozvíjí již dříve objevenou blízkost fotografie s možnostmi abstraktní malířské geometrie a senzuálního působení obrazových prvků.
Teprve v Tichu II. dosáhl úplné anonymity. Nejenže chybějí konkrétní lidé, ony vystěhované žižkovské rodiny, ale také jejich kolektivní osud v rámci dějinných událostí. Pro Šimánka toto oproštění nemanifestuje apolitičnost, ale dovršení podmínek pro takový typ prožívání, kdy časoprostorové souřadnice ustupují před duševním komplexem vnímání, cítění a myšlení. Jestliže tato se v prvním Tichu definovala, nyní se stala východiskem.
Kurátorem výstavy je Jiří Ptáček.
ARCHITECTURE OF EVIDENCE
VALENTYN ODNOVIUN
Galerie Fotografic
vernisáž: 10. 9. 2019 v 19 h + Betlémská kulturní noc
Výzkumně-umělecké projekty Valentyna Odnoviuna se zabývají specifickým zkoumáním problematických momentů moderních dějin. Mladý umělec žijící v Litvě využívá abstraktně vyhlížejícího avšak na reálných artefaktech založeného obrazu, aby znovu otevřel zásadní témata spojená s druhou světovou válkou i poválečným vývojem v Evropě.
Více o umělci a jeho projektech na jeho webu.
VÝSEKY (Z NORMALIZACE)
JOSEF CHUCHMA
Leica Gallery Prague
13. 9. — 3. 11. 2019
Publicista a kritik Josefa Chuchma vybral ze svého archivu snímky, které vyfotografoval v 70. a 80. letech v ulicích, na koncertech, náboženských slavnostech nebo vojenských přísahách. Bezděčně přitom zachycoval estetickou a sociální atmosféru normalizace, kdy se žilo pomalu a organizovaně, v úzkosti a za malých radostí.
Autor se zde prezentuje ve dvou liniích. Jednou jsou ucelenější výběry z cyklů exponovaných na vojenských přísahách v Praze a na náboženských poutích v polské Čenstochové. Druhá, početnější linie stojí na víceméně solitérních exponátech, byť vybrané snímky nejednou – třeba u záběrů z letních tanečních parketů – pocházejí z poměrně rozsáhlého tematického souboru. Instalační důraz na solitéry a na několikasnímkové sondy otevírá přítomné fotografie širším společenským vazbám a tématům. Připomeňme: výstava je ohlédnutím do období okupace Československa Sovětskou armádou, do let politické nehybnosti. Exponáty prozrazují zanedbanost životního prostředí, konfekčnost převládajícího oblečení i tvarů zachycených věcí. Bezvýchodné nálady, rozšířené napříč společností, se zde vracejí jako ozvěny – ať už v podobě poněkud zoufalého rozptýlení, anebo přistižené ve výrazu jednotlivých tváří. Režim totiž ovlivnil existenciální situaci občanů celého státu v míře, o níž oni sami často ani neměli tušení.
Asi vůbec nejstarší záběr pochází z návštěvy u Josefa Sudka a patří k sérii portrétů iniciačních osobností. Mimochodem dokládá, že v necelých šestnácti letech měl začínající tvůrce ponětí o vrcholových možnostech projevu v médiu zvaném fotografie. Časné vyhraněnosti napomohl fotografující otec, jehož sbírku sudkovských knih ostatně junior nesl mistrovi k podpisu.
Dlužno podotknout, že valná většina snímků je zveřejněna poprvé. Předchozí autorovy výstavy byly portrétní a zaměřené výhradně na snímky spisovatelů. Píšící Josef Chuchma se od studií Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, dokončených roku 1984, profiloval jako publicista, kritik a redaktor kulturních rubrik několika periodik. Jeho rané momentky si zachovaly příznačnou svěžest hledajícího, zkoumavého, nezatíženého pohledu. Realisticky vystižené motivy nabízejí příležitost ke zpětné reflexi doby, odlišné od té dnešní nejen politicky či sociálně, nýbrž také vizuálně a fotograficky.
Josef Moucha, kurátor výstavy.