Andrés je kolumbijský fotograf, který už dvacet let žije a tvoří v Barceloně. Vystudoval žurnalistiku a fotografii a v obou těchto oborech uplatnňuje svou vášeň pro vyprávění příběhů. Před několika lety založil mezinárodní projekt Polaroid of the Day a kromě focení se tak na této webové platformě intenzivně věnuje i podpoře dalších fotografů, kterým učarovala instantní fotografie.
Kdo je Andrés a kde se vzala jeho vášeň pro fotografii?
Andrés Aguilar Caro se narodil v kolumbijské Bogotě a v současné době žije v Barceloně. Studoval jsem novinařinu i fotografii. A ačkoliv jsem se s fotografováním setkával od dětství, protože v naší rodině bylo vždy přítomno jako nezbytný dokumentární element, zcela jsem fotografii propadl až ve škole. Jako novinář jsem chtěl vyprávět příběhy. Mým plánem bylo stát se korespondentem, jakým byl Robert Capa. Nakonec jsem se ale věnoval fotografování hudební scény, protože svébytný svět muzikantů je pro fotografa nesmírně zajímavý a přináší spoustu možností.
Jsi také zakladatel webu Polaroid of the Day, který se věnuje instantní fotografii.
Postupně jsem se v hudební branži pohyboval stále méně, a po tom, co jsem ukončil spolupráci se všemi hudebními vydavatelstvími, mi zůstalo obrovské množství backstage fotek na instantním materiálu. Bylo mi líto, že by skončily nadobro v šuplíku. S pomocí editora, se kterým jsem dříve pracoval, jsem je začal zveřejňovat na internetu a mělo to velmi pozitivní ohlas. Díky tomu a ještě pár dalším okolnostem se zrodil nápad na web Polaroid of The Day (POTD). Od začátku jsem ale věděl, že budu potřebovat pomoc, a tak jsem potkal designérku a spisovateku Alinu Cvetkovou, která se stala mým tajným andělem. Díky jejím zkušenostem a rozhledu získal můj původně lokální projekt mezinárodní rozměr. Kromě nás dvou nám ale v začátcích pomáhala velká spousta entuziastů z celého světa. Bez nich bychom nikdy nebyli tam, kde jsme dnes.
Udržovat takovou webovou platformu stále živou musí stát spoustu času a energie. Co tě pohání kupředu?
Vášeň. Ta definuje umění a pohání tě zevnitř. Baví mě, že můžeme představovat práci fotografů, sloužit jako platforma pro ty, kteří by jinak hledali těžce možnosti k tomu, aby ukázali druhým své umění. Zprostředkováváme tvorbu a stáváme se tak součástí neustálého vývoje moderních dějin fotografie. Jeden den představíte fotografa, o jehož tvorbě moc lidí neví, a za nedlouho můžete jeho práci vidět na skupinových výstavách v Arles nebo Barceloně. Tyhle věci mě motivují.
Někdy je to sice vyčerpávající, ale když vidíš výsledky, to že lidí zajímá, co děláme a sledují nás, je velké zadostiučinění. Odpovídáme osobně na všechny e-maily. Bereme to tak, že když nás někdo osloví a třeba se s námi podělí o svou tvorbu, zaslouží si víc než jen zdvořilostní odpověď s poděkováním. POTD je zkrátka dobrodružství, a kdo z nás by ho čas od času nechtěl zažít?
Řekni nám něco o polaroidové komunitě ve Španělsku.
Tahle komunita je u nás velmi silná. To, co u nás nebo i v dalších zemích chybí, je podpora umění ze strany státu. Vzdělávání je sice na dobré úrovni a fotografii je možné i studovat, další podpora je už ale dost nekoncepční a roztříštěná.
A existuje u vás nějaká další fotografická platforma?
Tou největší je bezesporu každoroční festival Revela-T. Přirozenými místy k setkávání jsou také samozřejmě obchody ve velkých městech, které prodávají instantní materiál, jako jsou například Chandal nebo Nostalgic v Barceloně, nebo Sales de Plata v Madridu. Čas od času je oslovím, protože právě jejich zákazníci jsou začínající fotografové, kteří potřebují podporu. A pak je tady pár dalších projektů, kolem kterých se také združují ti, které instantní fotografie zajímá, jako například Joaquin de Prada se svým projektem OpenSX-70. Spousta fotografů, které jsme na POTD představili, dříve publikovali na polanoid.net (platforma vytvořená Flroianem Kapsem, zakladatelem The Impossible Project, která už se však několik let nerozšiřuje, pozn. red.). Jedním z mých cílů pro POTD je vytvoření sítě, kde by se mohli analogoví fotografové potkávat a využívat vzniklé synergie spojené s tímto fotografickým formátem.
Tento rok jsi také spolupracoval s několika akcemi jako Expolaroid nebo výstavu Shadow is a Color, která představila výhradně práce žen fotografek.
Každá z těchto akcí, které se účastníme, je výsledkem toho, co vlastně celou dobu děláme. Jsme aktivní na všech sociálních sítích a díky tomu máme přehled o dění na fotografické scéně. Jako mediální partner nebo spolupořadatel se podílíme na projektech, jejichž snahou je, stejně jako tou naší, podpora fotografické komunity. A neplatí to jen pro instantní fotografii, ale analogovou fotografii vůbec. V posledním roce jsme toho dělali opravdu hodně. Pořádali jsme vlastní výstavu, jako mediální partner jsme spolupracovali se šesti festivaly a kromě naší účasti na už zmiňovaném Revela-T jsme byli spoluorganizátoři dalších dvou festivalů. Všechno je to propojené a nespojují nás přitom firmy nebo značky vyrábějící instantní filmy a přístroje, ale lidé, kteří milují vizuální umění a tyto produkty využívají ve své tvorbě.
Vraťme se ale ke tvé vlastní tvorbě. Proč ty sis zvolil právě instantní fotografii?
S touto otázkou souvisí klišé, že v instantní fotografii všichni hledáme kouzlo spojené s okamžitým výsledem, schopností fotoaparátu vtělit náš záměr na fotografický papír. A je to asi pravda, já mám ale rád i vůni, texturu těch fotek, a taky svým způsobem intimní chvíle při vyvolávání. Věci, které generace hipsterů znovu objevila a spolu s tím i pocity, které byly v digitálním světě ztracené, a které sdíleli s dalšími ve svých “městských kmenech”.
Jak tedy vnímáš digitální fotografii?
Význam digitální fotografie bych nikdy nezpochybňoval, protože věřím, že právě nové technologie jsou oním předivem modernity a jen díky nim se zdokonaluje také určitý mechanizmus, s nímž už analogová forografie nedokázala držet krok. Moderní digitální fotoaparáty dokážou úžasné věci. Já osobně si ale víc cením odkazu Edwina Landa (vynálezce instantní fotografie, pozn.red.), který mi staré polaroidové fotoaparáty připomínají.
Který z nich používáš nejraději?
Trvalo mi léta, než jsem si uvědomil, že ten pravý formát pro mě je Spectra, takže jsou to fotoaparáty od Polaroidu, které tento formát filmu používají. Už pro jeho odlišnost od ostatních formátů jsem ho vnímal jako takovou černou ovci v rodině instantního filmu, které vždycky tak nějak natruc fandíme. Hodně jsem s tímto formátem experimentoval a opravdu si ho zamiloval. Díky jeho šířce se mi s ním lépe komponují záběry, zvlášť rád mám dvojexpozice.
Máš nějaký fotografický sen? Představ si že bys měl k dispozici nevyčerpatelné prostředky. Jaký fotograf bys byl?
V takovém případě bych si přál nekonečnou zásobu filmu FP-100 Silk od Fuji. Packfilm je pro mě v rámci instatní fotografie skutečnou lahůdkou. Mým snem je vytvořit s tímto filmem obrovskou kompozici. Velký portrét z tísícovky menších portrétů. Historie forotgrafie, jak ji vídm já v jednom velkém vizuálním dokumentu.
Minulý rok jsi vstoupil do projektu 12:12. Jak se to stalo?
Nabídnul mi to Clément Grosjean, který v projektu končil a já jsem mu za to vděčný. Dlouho jsem tento projekt sledoval a je pro mě uznáním, že se můžu této umělecké výzvy účastnit. Každý měsíc si tak u nového tématu kladu otázku, jak k němu přistoupit a oprostit se přitom od svého stylu. Musím opustit svou komfortní zónu a zavedená schémata. A se mnou dalších jedenáct fotografů. Navzájem pak naše rozdílné přístupy sdílíme. Pro mě to znamená vrátit se každý měsíc k základům fotografie a reprezentovat každý z jeho konceptů s tou největší mírou rizika.
Polaroid nebo Instax?
Začínal jsem s Polaroid Land přístroji, takže moje zkušenost je založena vlastně na mechanickém a chemickém principu. S Instaxem jsem fotil jen jednou a musím připustit, že je to kvalitní film. Rychle se vyvolá a má skvělé barvy a ostrost. Ale jinak je to jako by ses rozhodoval mezi 50mm objektivem nebo makrem. Výhody Instaxu přenechávám osobnímu stylu ostatních fotografů.
Navštívil jsi už někdy Prahu?
Bohužel ne. Svou návštěvu Praze jako jednomu z kulturně nejbohatších měst Evropy stále dlužím. Jsem si jistý, že tam najdu fantastická místa pro svá fotografická dobrodružství. Slyšel jsem, že pohledy na město z pražských mostů jsou podmanivé.
Znáš nějaké české fotografy?
Jsem vypravěč, takže když vidím práce jiných fotografů, vždy hledám příběh. Už před lety jsem začal sledovat Josefa Koudelku, kterého jsem objevil díky práci Henriho Cartier-Bressona. A pokud jde o instantní fotografii, znám fotografa @yrkapictured, jehož fotku jsme vystavili v rámci naší výstavy v Barceloně před dvěma roky a samozřejmě sleduju tebe, hlavně tvé dvojexpozice, protože ty taky občas dělám.
Co plánuješ do budoucna?
Růst, pokračovat ve vytváření globální sítě pro analogové fotografy a přispět tak k vizi budoucnosti fotografie, jako fotograf i jako zakladatel platformy Polaroid of The Day. A v nejbližší době, mé práce budou v září vystaveny v rámci Polaroid Festival v Barceloně a na začátku příštího roku se taky v Barceloně zúčastním prvního festivalu experimentální fotografie. Příští rok v listopadu budeme znovu pořádat výstavu, o které ses už zmínil – Shadow is a Color. Polaroid of the Day neustále roste, takže nové aktivity vznikají spontánně. Jsme vlastně jako instantní film, plný překvapení, která se tu a tam objeví.
Andrése můžete kontaktovat na jeho Instagramu nebo webových stránkách projektu POTD.