Příběh analogové fotografie a jeho vyprávění je stejně subjektivní jako přístupy jednotlivých autorů. Někdo vypráví spíše lyricky či abstraktně, jiní se právě naopak uchylují k bezprecedentnímu zachycení skutečnosti. Velká část autorů ke svému vyprávění potřebuje vyhrocené dějinné situace či pobyt za hranicemi své domoviny, někomu naopak stačí jeho rodné město nebo dokonce jen byt a příslušné okno. Fotograf Jiří Hanke je představitelem vypravěče, jehož tvorba je neodmyslitelně spjata právě s jeho rodným městem Kladnem. Zvláště pak s událostmi odehrávajícími se pod oknem jeho bytu.
Musím se přiznat, že tvorba Jiřího Hankeho pro mě představuje srdcovou záležitost. Byla to právě jeho kniha, která mi byla věnována mými rodiči a ukazovala mi krásu fotografického realismu komunistických dob. Leč občas značně trpkou. Typickou formu fotografického vyprávění, kterou si představí snad každý rodič, když jeho dítě jeví zájem o zachycování světa skrze hledáček fotografické kamery. Přístup mých rodičů k fotografii byl vlastně od samého počátku normalizován škatulkou, do níž byla forma fotografie umístěna před více než sto lety. Je jí buď kniha anebo rámeček. Uvnitř těchto nosičů se pravděpodobně bude nacházet obsah krajinářský, reportážní nebo figurativní. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, pokud bychom se nenacházeli na počátku tisíciletí, které tuto škatulku otevřelo. Obsah se nám tedy rozletěl do světa. A na pomyslném dně zůstalo pouze pár věrných staromilců a přesvědčených obránců knih a ráměčků.
Pohledy z okna mého bytu, 1984
Jiří Hanke je v tomto ohledu typickým obráncem pevnosti jejíž hradby se pomalu hroutí a mizí někde na dně příkopu. Možná právě proto si jej tolik vážím. Především tedy pro jeho neutuchající věrnost realistickému vyprávění o jednom českém městě, anebo také příběhy obyvatel na druhé straně naší planety. Také jeho čistě dokumentární obsah jednotlivých fotografií je znakem kvality a přesnosti, které lze skrze fotografii dosáhnout. Je až dechberoucí, jak zkoumavé oko a cit pro kompozici Hanke vykazuje. Kompozice, čas, clona, natáhnutí závěrky a cvak. Nic neobvyklého, že ano. Ale zkuste si to sami. Není to tak jednoduché, jak to vypadá. Hanke je v tom mistr.
Takže, kde je kýžený problém? Je nutno říci, že Jiří Hanke je spjat zejména s érou normalizace, která probíhala zhruba před padesáti lety. Což pro kurátory výstav představuje pěkně tvrdý oříšek. Ne náhodou se chci ve svém článku znovu zaměřit na kurátorský počin Josefa Mouchy, tentokráte již ne v Národní galerii, jak tomu bylo minule u výstavy 400 ASA, ale v pražském Domě fotografie.
Lidé z Podprůhonu, 1984
Ten je součástí Galerie hlavního města Prahy, pod níž spadá zhruba sedm budov. V závislosti na tom nabízí návštěvníkům velice široký program, spojující mnohogenerační diskurz umělců a kurátorů. Dům fotografie vystavuje na rozdíl od šesti dalších budov logicky pouze fotografii. A to ne ledajakou. Specializuje se zejména na ONU FOTOGRAFII. Pod tímto kapitálkami napsaným názvem si představte fotografii, zejména černobílou, vystavenou v rámu, která nepotřebuje k vyznění a předání svého odkazu žádné jiné médium. Snímek představující alfu a omegu vnímání diváka. Což samozřejmě není špatně. Vycházíme z toho přece i my všichni, co dennodenně vytahujeme fotoaparát a nadšeně zaznamenáváme příběhy kolem sebe. Jak ale naložit s fotografiemi Jiřího Hankeho, starými třicet až padesát let a zároveň neprovádět pouze archivářskou činnost? Myslím, že po navštívení Hankeho probíhající výstavy v Domě fotografie nenacházím uspokojivou odpověď.
Jeden z problémů se skrývá již v prostoru galerie. Je poněkud mdlý. Nejsou to žádné historické prostory (Dům u Kamenného zvonu), bílá krychle (Polansky gallery) a už vůbec ne urban space (Pragovka). Řekla bych, že to není ani nic přesně ukotveného mezi těmito prostory. Asi tomu odpovídá i nevýrazné vzezření budovy samotné, stojící v rušné Revoluční ulici. Takže hraní si s prostorem galerie či využívání jeho možností a zároveň z něj profitovat nepřipadá v úvahu. Nelze s ním efektivně pracovat. Tento problém však logicky nepředstavoval takové úskalí vzhledem k tomu, že skoro všechny fotografie jsou umístěny na stěnách po obvodu obou místností a disponují příslušnými černými rámy. Vlastně pouze obkreslují tvar místností, což pro nesoustředěného a roztěkaného návštěvníka mého typu, představuje značný problém v koncentraci.
Perfierie Kladno, 2005
Ve chvíli, kdy jsem vstoupila do první galerijní místnosti, mě zachvátila mírná panika z délky linie, kterou na zdi představovaly černé rámečky s fotografiemi. Uschovány jedna za druhou pod sklem, v úsečce dlouhé několik metrů, v bezpečném bezčasí, kde archiváliím nic nehrozí. Nejednu jsem se přistihla, že ztrácím pozornost. Zvlášť fotografie ze souboru Pohledy z okna mého bytu představují v mé paměti jen tuto dlouhou úsečku. A to i přes to, že patří mezi autorovy nejznámější a koncepčně nejvytříbenější soubory. Jediným souborem, jehož instalace vybočuje z řady (úsečky), jsou Ozvěny. Pravděpodobně je to způsobeno širokoúhlým formátem jednotlivých fotek a jejich nestejným horizontálním či vertikálním tvarem. Snímky jsou tak různorodě rozmístěny po zdi a vytváří tak nestejnou hravou mozaiku. Oproti pojetí zbytku instalace to beru jako milé překvapení.
Světlých momentů ale měla výstava z instalačního hlediska málo. A to doslova. Jako největší problém se totiž ukázalo osvětlení jednotlivých fotografií. Nedostatečná intenzita osvětlení zkrátka fotografie dehonestovala. Zanikaly tak pod tíhou skla a ztrácely se ve vymezeném prostředí černého rámečku. Vyznění fotografií tak působilo stejně mdle jako zbytek prostoru. Jde bohužel o školáckou začátečnickou chybu. Dům fotografie je přece jen vybaven pro instalace tohoto typu, takže takové prvoplánové výmluvy se snad nedočkáme. Pokud chceme dělat výstavu klasicky a přemýšlíme jako autor či kurátor spíše konzervativněji, je nutné vytvořit funkční prostředí, které ve výsledku fotografie neznehodnocuje.
Pohledy z okna mého bytu, 1981
Pro výstavy založené na síle vyprávění příběhu skrze fotografii jde o nutnost. Najednou se tak místo starosvětské preciznosti dočkáme senilní lenosti. Josef Moucha nám předložil výstavu s podobným obsahem, jako je tomu v Národní galerii a výstavě 400 ASA, ale forma brouzdá někde v období vzniku snímků, tudíž v hluboké normalizaci. Doufám, že touto příběhovou linkou se nebude ubírat mnoho autorů a zůstane spíše zapomenuta v dalším příběhovém zvratu. Pokud chceme knize dát pevnou a nosnou vazbu je nutné vědět, s jakým materiálem pracujeme a vyslyšet jeho prosby a tužby. Nesmíme dovolit, aby tisícistránkový epos zanikal ve školních deskách.
Jiří Hanke / Fotografie 1973 – 2018
Dům fotografie, Revoluční 5, Praha 1
19. března – 18. srpna 2019
kurátor: Josef Moucha