V roce 2008 jsem byl na studijním pobytu v Polsku. Mým spolubydlícím tam byl jeden Maročan, s ním tam studovala i jeho kamarádka, oba z Casablancy. Moc mě překvapilo, když mi o několik let později přišlo pozvání na svatbu. Khawla si sice nebrala Soufiana, ale jiného chlapce z Maroka, viděli jsme se ale všichni. Přijely dokonce i naše spolužačky z Lotyšska.
Chvilku to vypadalo na problém hned po příletu z Lisabonu, měl jsem totiž krátké vlasy a relativně dlouhé vousy, kdežto na pasové fotografii jsem měl bradu holou a vlasy dlouhé. Celník, u kterého jsem stál, si nicméně jen zavolal své kolegy, ukázal jim můj pas a potom ukázal prstem na mě, chvíli se smáli a potom mi dal razítko a byl jsem v Maroku.
Protože šlo o mou první cestu mimo Evropu, rozhodl jsem se, že nenechám nic náhodě -vzal jsem si s sebou obě zrcadlovky Nikon FE2 i F80 a středoformátový přístroj FujiFilm, který dělá negativy o velikosti 6×9 centimetrů. Ten jediný zatím ještě pořád mám. Fotil jsem tehdy, a vlastně stále, hlavně na černobílé filmy Fomapan 400 a přibalil jsem s sebou taky asi šest prošlých barevných filmů Kodak Gold. Ty jsem skoro všechny vyfotil během tříhodinové cesty vlakem z Marakéše do Casablancy. Prošlé filmy mám rád, člověk nikdy neví, jaký bude výsledek, takže se na ně nedá moc spolehnout, ale o to větší je radost, když se něco podaří.
Fuji má pevný objektiv 90 mm, na jednom z Nikonů jsem měl pevnou padesátku a na druhém rozbitý zoom 28-80, ale fotit se s ním dalo. Jak vidno, žádná hitparáda. Třemi fotoaparáty jsem porušil své vlastní pravidlo jednoho fotoaparátu a jednoho objektivu, ale nechtěl jsem zůstat v Maroku bez možnosti fotografovat. Mou jedinou záchranou by v tom případě byl první iPod s kamerou s rozlišením 0,7 megapixelu, na který jsem nahrával videa.
O tom, jaký jsem měl dojem z Maroka jako takového, vám povím snad jindy. Tohle by mělo být jen o marocké veselce. Nevěděl jsem, že samotný obřad probíhá jen za účasti novomanželů (možná svědků?) a oddávajícího o pár dní dříve, a že veškeré tančení, hraní a zpívání už jsou vlastně jen oslavy nového svazku. Ženich pocházel odněkud ze severu Maroka a první den se tančilo, jedlo a zpívalo v domě nevěsty. Bylo u toho několik tradičních kapel z ženichova i nevěstina regionu. Prováděly se všelijaké ceremonie a tradice ne nepodobné těm, které známe z našich svateb. Potom byly přineseny svatební dary ve speciálních zdobených špičatých krabicích. Bylo jich tolik, že zakryly celou podlahu místnosti a některé byly tak velké, že se skoro nevešly do dveří. Ptal jsem se Khawly, jestli jsou všechny dárky překvapení, ale řekla mi, že spoustu věcí vybírali spolu. Asi se bála, aby manžel nekoupil něco, co by se jí nelíbilo.
Maročané jako muslimové nemají povolený alkohol, i když u těch mladších se najdou takoví, kteří s ním nemají problém. Absence alkoholu ale v žádném případě neznamenala nudu. Pořád bylo na co se dívat, co ochutnávat a jak se ztrapňovat při tanci, přičemž muži a ženy tančí zvlášť, podobně, jako na ortodoxních židovských svatbách.
Hlavní oslava se konala ve speciálním svatebním domě. Pozvaných bylo asi 250 hostů, což je prý taková menší svatba. Vůbec si nedovedu představit, kolik to muselo stát. Jako kamarádi ze zahraničí jsme se těšili všeobecné přízni, všichni byli moc milí. Mít na svatbě hosty ze zahraničí se považuje za dobrý skutek a požehnání. Nejdříve nevěstu přinesli v nosítkách za zvuku kapely a nosili ji dokola všem na odiv. Novomanželé se za večer několikrát převlékali do jiných šatů. Pamatuju si určitě modré, zelené a červené, ale asi jich bylo mnohem víc. Každá z barev má určitou symboliku, zelená barva je například barvou islámu.
Tančili jsme a bavili se asi do čtyř do rána. Číšníci neustále nosili jeden chod za druhým, k pití byly čaje, káva a ovocné šťávy. K pečenému kůzleti bych si normálně asi doma dal pivo, ale musel jsem se spokojit s vodou. Skvělý je taky zelený čaj s mátou a cukrem, ale pozor, sladí se opravdu hodně. Pokud nejste zvyklí, může vás to překvapit. Když jsme odcházeli a hledali si taxi, byla zábava ještě plném proudu a myslím, že pokračovala až do svítání.
Svatbu celou dobu fotografovalo nějaké místní profesionální studio, jehož zaměstnancí měli na sobě vesty s názvem studia. Novomanžele tudíž neustále pronásledoval alespoň jeden chlapík ve vestě a vše fotografoval s bleskem. Druhý chlapík ve vestě měl fotokoutek, kde se mohli hosté s novomanželi nechat vyfotografovat, samozřejmě také s bleskem. Aby toho nebylo málo, prodíral se davem ještě kameraman s obrovských stálým LED světlem.
Přiznám se, že jsem se nejdřív trochu ostýchal. Všechno pro mě bylo nové, spousta lidí a barev, a do toho tak hlasitá hudba, že mi málem trhala uši. Vyfotil jsem za ten večer asi deset filmů. Když jsem po návratu do Lisabonu filmy vyvolal, naskenoval a poslal fotky do Maroka, dostalo se mi poděkování od novomanželů a pozvání od rodiny na další svatbu. K tomu zatím sice ještě nedošlo, ale třeba nějaké oznámení ještě dorazí. Minimálně na jedné fotografii je také nevěstin otec. Že vypadá jako Anthony Hopkins?
