Vše je relativní, řekl kdysi Einstein. Bauman zase že, doba je nestálá a tekutá. Je zajímavé, jak moc nás definuje čas. Rozdělujeme všechny naše činnosti do malinkatých bloků s pomocí určení jejich polohy v čase. Minulost, současnost a budoucnost. Vše postupuje až podezřele jasně. Chronologicky. Ještě, že má časový údaj pouze jednu dimenzi. Svůj začátek a taky (možná) konec na přímce. Nebo spíše křivce? Náš příběh fotografie naštěstí ještě ke konci nesměřuje. Věřím, že se s fotografií digitální jen tak nerozloučíme. Ale co fotografie analogová? Bude její příběh stále plynout směrem ke světlým zítřkům? A co taková Lomografie?
Ta má na rozdíl od fotografie digitální neoddiskutovatelnou výhodu. Je nástrojem spojujícím jednu svébytnou komunitu lidí. Spojující faktor, který funguje napříč zeměkoulí, nezávisle na čase, na základě sociálních sítí a internetu. Celá prezentace „lomografických“ fotografií má svoje album právě na internetu. Digitální fotografie nikdy nepředstavovala a asi ani představovat nebude to, co se díky Instagramu a Facebooku povedlo firmě Lomography. Proč tomu tak je? Co je tou složkou spojující různorodé lidi z celého světa?
Důležité je definovat si recipienta, tudíž potencionálního zákazníka. Popravdě řečeno, nejde o tak multikulturní složku společnosti, jak jsem před chvílí uvedla. Vlastně jsou dosti dobře definovatelní (aspoň z našeho evropského hlediska). Většinou jde o člověka do třiceti let. Vzhledem ke svému věku musel již vyrůst s nějakým vztahem k digitální fotografii. Pohlaví v tomto případě nehraje roli. Zato jde většinou o člověka aktivního (nejen na sociálních sítích) a cestujícího. Digitální fotografie jej začala nudit. Je příliš předvídatelná a snadno dosažitelná. Analogová fotografie je naproti tomu super, ale vyžaduje příliš přesnosti. Chtělo by to něco nepředvídatelného, překvapujícího, výtvarně výrazného a neobvyklého. Ano, Lomografie je nejlepší volba.
Pokud právě brouzdáte (stejně jako já) po Lomography webu, jistě uznáte, že fotografiím nechybí svébytná forma atmosféry rozhodujícího Bressonovského okamžiku. Jde samozřejmě o estetiku imperfekce. Skoro v každém snímku je obsažena buď chyba barevná – vytvořená použitým materiálem nebo samotným médiem fotoaparátu, anebo chyba světelná – projevující se zejména v difrakci objektivu a v tvorbě světelného závoje. Imperfekce a chyby vznikající na výsledných fotografiích tak tvoří jakýsi spojující článek jednotlivých individuálních přístupů jednotlivých uživatelů. Na místo individuální kvality přichází komunitní kvantita jednotlivých fotografií.
Jak jsem již psala v jednom z předchozích článků, jde o potlačení jakýchkoli individualistických tendencí a kvalit na úkor kolektivního sdílení zážitků. Databáze obsahující několik tisíc fotografií tak představuje spíše kolektivní dílo než album jednotlivých autorů. Jak ale tvrdí anglická historička umění Claire Bishop, je důležité popřít své ego a touhu po zisku z autorství, abyste dokázali vytvořit opravdu fungující komunitní dílo. Jde ale vytvářet komunitu na internetovém webu bez toho, aby se autoři osobně znali a jejich tvorba se navzájem nekonfrontovala? Možné to evidentně je.
Pokud nás spojuje médium, kterým v tomto případě je fotoaparát firmy Lomography a touha sdílet své zážitky s podobně smýšlejícími lidmi, je sdílení fotografií na webu Lomography jednou z nejlepších možností. Právě teď se počet přidaných fotografií na zmíněném webu pohybuje kolem 14 550 000 příspěvků. Jednotlivé fotografie můžete dále filtrovat podle tagu, měst, zemí, značek fotoaparátů či použitých filmů. Již samotné rozřazení fotografií do následujících skupin je typické pro vizuálně zaměřené sociální sítě typu Instagram. Představuje to ale obrovskou výhodu pro všechny lomografisty. Web funguje jako katalog jednotlivých fotoaparátů firmy, popřípadě analogového materiálu. Zákazník tak může s přesností zjistit, jak vypadají fotografie např. z Holgy spolu s použitím filmu Rollei Crossbird. Lomografista tak pohodlně zjistí, jaké imperfekční nedokonalosti či estetické vlastnosti má zadaný materiál.
S tímto rozdělením taktéž souvisí žánrové rozřazení fotografií. Jako kategorie město, země či slunce napovídají. Jde primárně o fotografie, které uživatelé vyfotí ve svém volném čase, jenž strávili s přáteli či na cestách za prosluněnými dálkami. Témata se tak redukují do zóny volného času. Minimum fotografií vzniká ve studiu. Vidíme spíše slunné louky, párty s přáteli během západu slunce nebo jednotlivé světové turistické destinace.
Způsob prezentace fotografií do jednotlivých tematických bloků ale působí spíše jako kurátorský zásah do individuálních příběhů fotografií. Nabourává tak jejich schopnost vyprávět – ať už je to formou pouze vizuálního vjemu či informace anebo naopak popiskem, který fotografii rámcově uvede a zařadí. Jelikož je ale i popisek redukován na významové heslo, díky němuž se fotografie katalogizuje do separátních tematických sekcí, vypadá to, jakoby nad celým albem fotografií stála vyšší konstanta v podobě kurátora (správce webu), která má výsadní postavení u vizuální podoby alba. I přesto, že tagy svým snímkům primárně přirazují samotní uživatelé. Automaticky se tak zařadí do vizuální skupiny s lidmi, kteří použili buď stejný fotoaparát, materiál anebo podobné téma. Jsou součástí komunity.
Díky těmto několika aspektům, které jsme si definovali, vytváříme zase další obraz o specifickém hnutí Lomografie. Spolupracujeme na pozoruhodném příběhu, který jednoznačně obstojí i v současnosti. Nezapomínejme ale, že podle jedné teorie kvantové fyziky čas neexistuje. Je pro nás pouze iluzí. Bodem na křivce, který nemůže být ani v minulosti, současnosti a natož budoucnosti. Svým pohybem je všude a nikde. Kde se tedy nachází příbeh fotografie?
Foceno na fotoaparát Holga a film Ilford FP4 Plus 125.