Fotografie, jako i další umělecké formy, které mají původ v řemeslu, je oblast dominovaná patriarchátem. Jména brilantních mužských fotografů z 19. a 20. století jsou vytesána do paměti a vědomí kulturní společnosti jako Ansel Adams vedle Picassa. Narozdíl od malby, fotografie nebyla po dlouhá desetiletí po jejím vzniku považována za uměleckou formu, a i když tyto okolnosti zabránily uznání mnoha ženským fotografkám, dovolilo jim to také jistou svobodu, která v tradičních uměleckých formách nebyla dostupná.
Rok 1838 je považován za zrod fotografie, ale v New Yorku bude ještě šedesát let trvat, než se otevřou první ateliéry vedené ženami. Constance Fox Talbot byla manželkou Henryho Foxe Talbota, který je považován za “klíčového hráče ve vývoji fotografie,” přičemž Constance byla klíčem k vývoji fotografiím Henryho. Zájem o fotografii měla už od mládí a po sňatku s Henrym vyvolávala a zvětšovala všechny jeho fotky ona. Constance není výjimkou a skleněný strop v našem oboru je každým snímkem vyfoceným ženou stále probouráván.
Rok 2018, podzim, Praha a já, dvaadvacetiletá studentka fotografie, pozoruju svých osm profesorů, osm mužů od dvaceti do šedesáti let, od kterých se mám v dalších třech letech naučit všechno. Proces analogové fotografie miluju už od mých osmých narozenin, od mého prvního foťáku. Volba klasického ateliéru pro mě byla už od přihlášky na katedru fotografie jasná. Vyvolávání v komoře jsem poprvé viděla jako dítě a tahle vzpomínka mi utkvěla v mysli jako naprosto magická. Svou první sérii autoportrétů jsem nafotila při jednom z nejtěžších období mého života.
Už rok jsem žila v Kalifornii a nevěděla jsem, jestli jsem Češka nebo Američanka. Nepatřila jsem nikam – mé evropské já nepoznávalo svou novou americkou verzi a má mysl se zlomila. Začala jsem fotografovat své “osobnosti” a rešeršovat psychologické aspekty bikulturální identity. Poprvé jsem začala pociťovat změnu k lepšímu, jako bych se postupně dávala dohromady a konečně léčila, skrze proces analogové fotografie. V tuto dobu se stala fotografie nutností; hledání estetiky, doslovná krádež zlomku vteřiny času, a pak uvidění… ničeho. Čas mezi spatřením komponovaného snímku, zachycením v mysli a viděním ho v hmatatelné formě, byl naplněný dlouhými momenty v naprosté tmě a samotě, které se digitální fotografové ustavičným klikáním a upravováním v počítačových programech tak vyhýbají. V komoře nezáleželo na tom, jestli jsem Češka nebo Američanka, v manickém stavu nebo v největší depresi.
Fotografie a psychologie se zrodily ve stejnou dobu. Obory se spolu vyvíjely od prvných lékařských snímků pacientů s psychickými onemocněními, jako např. “hysterie” fotografována Charcotem, pod kterým studoval sám Freud po tom, co byl kvůli své experimentaci s kokainem vytlačen ze společnosti. Všechny fyzické symptomy Charcotových pacientů přisuzoval potlačeným psychologickým traumatům a lidské podvědomí přirovnával k fotografickému aparátu, kde se potlačené vzpomínky ukládají v mysli jako optická databáze snímků. Poukazoval také na souvislost mezi traumatem a fotografií, specificky mezi traumatem v brzkém dětství, popisovaném v jeho spisu Mojžíš a Monogamie.
Psychoanalýza a fotografie se znovu propojily na konci 20. století v dílech feministickým fotografek. Jo Spence byla průkopnice v oboru fototerapie a její práce a přístup k fotografii pro mě byly tenhle semestr inspirací se na autoportrét a fototerapii jako takovou podívat blíž. Spence byla především street fotografka, fotografii ale začala užívat k terapii a vlastní duševní léčbě po náhlé diagnostice rakoviny prsu. Dokumentací svého velice osobního boje prorazila bariéru do zcela nového oboru. O pár desetiletí později přisla Nan Goldin, jejíž práce mě ohromila už v nějakých třinácti letech, kdy jsem právě nadšeně přešla z Fisheye od Lomography na středoformátovou plastovou Holgu.
Poprvé jsem si uvědomila, že je pro mě analog terapie, když mi přišly výsledky z několik měsíců táhnoucího se psychotestu, kdy jsem každých pár týdnů jezdila k netrpělivé paní a odpovídala na stovky otázek. Ty byly vytvořeny minimálně v padesátých letech mužskými psychiatry, kterým vrtalo v hlavách, proč nechtějí být všechny ženy v kuchyni. Tehdy jsem se čerstvě vrátila z protestního kempu v Severní Dakotě, kde jsem dva roky žila po boku tisíců lidí ve vzpouře proti vládou dotovaném ropovodu, který se prokopával posvátným územím kmene Lakota Sioux a měl podvrtat řeku Missouri, zdroj čisté vody osmnácti milionům lidí.
Rezervaci Standing Rock, kde protesty vedené Původním lidem začaly, jsem náhodou navštěvovala už od sedmnácti let a s dvaceti foťáky na jedno použití odjela na koni tradiční a posvátnou 350 mil dlouhou jízdu. Jezdci byli povoláni na přední linie odboje náčelníkem Looking Horsem na podzim roku 2016 a já se během týdne sbalila, vypověděla své dvě vysněné práce a odjela starým, moc starým autem ze San Franciska zpátky do rezervace Standing Rock. Během pár měsíců do tábora přijely tisíce lidí a poslední, co hnutí potřebovalo, byl další fotograf. Fotila jsem tedy sem tam něco pro sebe – každodenní život v táboře, svou novou rodinu a přátele. Na přední linii jsem si foťák vzala jednou a naposledy, po tom, co mi omlátil modřinu do zad, jak při každém úderu koňských kopyt přistál na mých žebrech.
Po Standing Rocku jsem začala fotit své mnohé migrény, které se nepřekvapivě navrátily po mém odchodu z posvátného tábora zpět do “západní civilizace.” Následné psychotesty, které po mém svědectví brutality americké armády a traumatu každého “Ochránce vody” všem připadaly naprosto nutné, mně připadaly zkreslené a absurdní. Nebraly v potaz opravdovou bolest, kterou jsem viděla a zažila, realitu našeho světa, na kterou se opravdu podívá jen málo z nás. Vybrala jsem ty nejzvláštnější psychiatrické fráze a věty a po jejich spojení s autoportréty jsem se konečně mohla zasmát a posunout dál. Focení autoportrétů a jejich následné propojení se zvláštní diagnózou mi dohromady pomohly víc než samotné měsíce testování, kdy si po jednom z mých vyprávění o domorodém odboji položila psychiatrička hlavu na stůl a bezradně podotkla “No, to už si děláte prdel.”
Deprese a depresivní onemocnění je ve světě hlavní příčinou “neschopnosti” (přímý překlad disability). I když už je to skoro sedmdesát let od doby, kdy se na trh dostalo první antidepresivum, a více než století od Freudovi psychoanalýzy, stále si s sebou nese větší stigma než jakékoliv jiné onemocnění. Sdílet s kolegy nebo i přátely, že někdo chodí na terapii, nebo že snad bere prášky, se skoro nestává, což vytváří prostředí, v němž není přijatelné ani pohodlné, mluvit o své psychickém zdraví. To nám zabraňuje ve vytváření otevřené komunity, ve které jsem jednou ve vzdálených Dakotách žila, kde si můžeme navzájem nabídnout podporu a uzdravení. Stigma jen dále izoluje individua trpící těmito nemocemi.
Tenhle semestr jsem se vrhla otevřít konverzaci o destigmatizaci tématu sdílením mé osobní zkušenosti s psychickým onemocněním, a narváním celého projektu do zadání “Ostrovy v Praze,” protože ostrov je co? Ostrov je izolace, a tím je i deprese, vážená klauzurní komise. Nakonec jsem upřednostnila expozici celého procesu analogové fotky a místo konečné série několika vyhlazených autoportrétů ukázala postup od začátku do konce, s chaosem a chybami, stále se exponujícími autoportréty, metry deníků s obsedantním sledováním mých každodenních cest vzůru a pádů dolu.
Autoportréty mohou být sami o sobě terapie, ale v kombinaci s odstupem, zkreslením času a nutnou trpělivostí, kterou vyžaduje jen analog, se stávají zrcadlem naší vlastní mysli. Po prvním měsíci focení mých stavů, když se máčely mé autoportréty ve vaně, sušily na oknech a z kontaktů rozložených na podlaze jsem se dívala sama na sebe, jsem z bytu odnesla všechna zdrcadla. Po skončení semestru jdu fotit cokoliv a všechno, jen na chvíli ne sebe. Jsem oddána analogovému procesu, ať už to znamená, že mé printy nikdy nebudou tak perfektní jako inkjetové kopie mých spolužáků. Boj se smetím na negativech a s otisky prstů na papíře nikdy nepřestane.
