Zatímco v Praze se bude již brzy bourat budova Transgasu, tak jsou země, kde si své brutalistní architektury umí vážit o něco lépe. Ano, mluvím o Anglii. V Londýně jsem byl už mnohokrát, ale navštívit známou stavbu Barbican se mi povedlo až koncem minulého roku. Vybaven svým Nikonem s 20 a 35 mm objektivem jsem se vydal tuto londýnskou dominantu prozkoumat.
Přes Londýn zpravidla cestuji na anglický venkov za rodinou. Vždy tam mám pár hodin, které se snažím strávit co nejefektivněji. Většinou si zajdu koupit nějakou specialitku do svého oblíbeného japonského papírnictví poblíž Piccadilly Circus nebo procházím anglickou Národní galerii. Poslední dobou jsem se ale začal více zajímat o architekturu, tedy zejména od té doby, co fotím. Chvíli mi to trvalo, ale naučil jsem se oceňovat i moderní architekturu jako je brutalismus a high-tech. Nejsem ostatně sám, protože brutalismus byl v posledních několika letech velmi zpopularizován různými pořady na internetu. Zatímco u nás půjde nejspíš k zemi neocenitelná budova Transgasu, v Anglii se brutalismu daří o něco lépe.
Barbican je komplex obytných a užitkových budov vybudovaný v centru Londýna v 60. – 80. letech 20. století v proluce, které vznikla při bombardování Londýna. V roce 1982 k nim přibylo ještě Barbican Centre, kde najdeme koncertní síň, divadlo, kino a další služby. V husté zástavbě centra Londýna ani nepoznáte, že se ulicemi blížíte k této dominantně. Horizont totiž zakrývají další mnohem vyšší budovy. Masivní betonové struktury se tak před vámi zjeví poměrně nečekaně, i když záleží na tom, odkud přicházíte. Komplex budov připomíná velké bludiště a některá místa jsou přístupná pouze jeho rezidentům. Občas se taky dostanete do slepé uličky. Doporučuji tedy značit si cestičku drobky ze svačiny.
Ačkoliv jsem měl o Barbicanu jisté všeobecné povědomí, překvapil mě rozsah vodních ploch ve středu celého komplexu. U některých z nich jsou i cestičky pod úrovní vodní hladiny. Překvapivé je i množství zeleně, která ostře kontrastuje se všudypřítomným betonem. Vše je v také o dost lepším stavu než průměrná brutalistní stavba v Čechách. Náklady na údržbu musí být astronomické, ale některé věci jsou důležitější než peníze.
Uvnitř veřejně přístupného Barbican Centre najdete divadlo, kinosál, knihovnu i restauraci. Je tam také wi-fi zdarma a místo k posezení. Nikdo vás odtamtud nebude vyhazovat, když si chcete jen trošku odpočinout a surfovat po internetu. Dobré vědět. Byl bych rád, kdybychom nějaké takové místo měli třeba i v Praze. Třeba se jednou dočkáme. Bohužel jsem se kvůli zvolené citlivosti filmu a nedostatku času nedostal k focení interiéru, alespoň mám důvod se tam vrátit.
Fotografování architektury není úplně má doména. Je to něco, čemu se věnuji spíše jen tak příležitostně. Samozřejmě vím, že kdybych se tomu chtěl věnovat vážněji, musel bych upravit své vybavení. Opatřit si stativ, vodováhu, hromady objektivů, které by ideálně umožňovaly tilt-shift. Barbican jsem většinou fotografoval půjčeným Nikkorem 20/2.8. Toto krátké ohnisko dovede zakřivit rovné linie takovým způsobem, že se až člověk diví. Samozřejmě je možné s různým zkreslením leccos udělat v postprocesu, ale mě osobně zkreslení příliš neuráží. Na druhou stranu, když se pak podívám na to, jak architekturu fotil třeba Josef Sudek, říkám si, že bych měl svojí lenost překonat.
V Londýně jsem určitě nebyl naposled, další návštěvu mám naplánovanou už začátkem března. Jestli se zase vydám prozkoumat Barbican nebo dám přednost jiné brutalistní budově, to je ještě ve hvězdách.
Foceno na fotoaparát Nikon FM2 a na film Ilford HP5+.