Známe to asi všichni. Život člověka 21. století ovládají technologie. Většina fotografií je určena k publikaci na internet či na sociální sítě, které jsou v dnešní době masovým fenoménem. Amatérismus a profesionalita ve fotografii jsou setřeny. Hranice se prostě vypařily. Již neexistují. S fotoaparáty zabudovanými v mobilním telefonu můžeme v klidu a pohodlně snímat objekt našeho zájmu a výsledek pak hodit rovnou na Instagram.
Snažíme se tak o naprostou dokonalost, ale… V opozici k nekončící snaze o dokonalost se začalo v 90. letech rozvíjet hnutí za fotografickou imperfekci (kupodivu ještě ve věku, kdy telefon s fotoaparátem byl futuristickou ztřeštěnou idejí). S přemírou dokonalosti anebo se snahou o ni roste i informační smog. Chemicky si tak znečišťujeme naše smyslové spektrum. V současné době jsme vystaveni zhruba dvěma tisícům podnětům, útočícím na naši vnímavost. V každém z nás tedy roste dilema. Kvalita nebo kvantita?
S narůstající diskuzí o pravdivosti informačních médií bychom se ale měli zaměřit také na fotografii. Ne ovšem z hlediska pravdivosti reportážních kvalit (to vydá na jednu celou knihu), ale spíše na kvantitativní kvalitu snímků odvíjející se od monopolu digitální fotografie. Je v tom cítit pachuť pohodlí, kterou se současná fotka vyznačuje.
Guy Debort, francouzský filozof, spisovatel a marxistický teoretik ve své nejslavnější knize Společnost spektáklu, mluví takto: „V tomto základním pohybu spektáklu, spočívajícím v tom, že spektákl do sebe zahrnuje vše, co v lidské činnosti existovalo v tekutém stavu, aby jej vlastnil ve stavu sraženiny, jako věci, které se staly výlučnou hodnotou díky svému negativnímu vyjádření žité hodnoty, rozpoznáváme našeho starého nepřítele, který se na první pohled dokáže virtuózně tvářit jako něco triviálního a zcela samozřejmého, ačkoli je naopak nesmírně složitý a plný metafyzických jemností, totiž zboží.“
Nejsou přeci jen fotografie jen zbožím? Již dávno ne hmatatelným otiskem reality na světlocitlivém papíře? Zapomínáme, že dnes už nejde tak snadno charakterizovat vnitřní natož vnější znaky fotografie. Potýkáme se s neurčitou hmotou linoucí se prostorem (nebo počítačovými sítěmi, kde je i čas poměrně relativní pojem), jež svoje vlastnosti mění rychlostí pár kliků konzumenta sedícího u počítače (u Photoshopu).
Buďme tedy obezřetní, když mluvíme o současné fotografii. Většině z nás sice, když se řekne fotografie, vytane na mysli krásně zarámovaný obrázek dechberoucí krajiny, ale věřte, že myšlenky je nutno směřovat i do jiných dimenzí naší představivosti. Je tato analogová linie příběhu již uzavřena, nebo lze staré osvědčené postavy bestselleru využít i v dalším díle?
V tomto případě bych se vrátila k poslednímu slovu citace Guye Deborta, a tím je zboží. Je fotografie zboží? Jistě! A věřte, že velmi žádané a dobře placené zboží. V rukou současné společnosti vlastně až zajímavě moc. Bohužel často je to zboží pouze na jedno použití. Jako kniha, kterou přečtete a už nikdy se k ní nebudete chtít vrátit. Proč taky. Je tady přeci tolik knih, které bychom mohli přečíst a nezabere to ani takovou námahu. Nebo si raději přečeteme pár tweetů?
Takový typický znak konzumerismu. Zákazník (konzument nebo fotograf) investuje peníze do fotoaparátu a paměťové karty pouze jednou a odpadá mu tak starost o zpracování fotografií v temné komoře. Žádná práce navíc. Jakoby přestaly existovat chyby. Anebo jsme si je jen přetransformovali do něčeho hezkého? Esteticky žádoucího? Řekněme do estetiky imperfekce, kde se spojuje analogový obraz jako médium, ze kterého vycházíme (vše z něj pochází) a digitální obraz jako cesta, kterou lze obraz dále šířit.
Skoro každý z nás se v tom našel. Nafotím film na analogový fotoaparát, vyvolám jej, naskenuju a dál šířím v digitální podobě. Jde o přeměnu stříbra na digitální rastrový kód. Jedničky a nuly. Univerzální kód. Vyprávíme ale fotografií v tuto chvíli stále příběh, jako je tomu u analogových snímků? Ano, jen v daleko větším měřítku. Globálním měřítku sítě.
Využívám proto sítě k vyprávění příběhů. O fotografii jako svébytném médiu, jeho zakladatelích, nadšencích i jeho horlivých oponentech. Každý příběh má svůj prolog. Úvod do děje. V kolizi, která bude následovat se zaměříme na fenomén Lomografie. Zjistíme, jaké peripetie stály u jejího vzniku a jak to s ní vypadá v moderním digitálním světě. Příběh pokračuje.
Donna Haraway by byla spokojená.
Ilustrační fotografie: Světlana Malinová, Negativně barevné prázdniny. Jedná se o digitální skeny negativů, na nichž vznikl barevný glitch.