Německý fotograf Bastian Kalous je samouk. Narodil se v roce 1980 v malém městečku Freyung, které leží v hlubokých bavorských lesích. Když objevil polaroidovou fotografii, bylo proto jasné, co bude námětem jeho prací. Je to právě divoká okolní příroda, kterou fotí zejména na expirované filmy. Nespoléhá však prvoplánově na jejich kouzlo. Tráví dlouhé hodiny hledáním míst a scenérií, jejichž genius loci bude s magií expirovaného filmu dokonale fungovat. A právě v tom jsou jeho fotografie jedinečné.
Tvé příjmení zní česky. Bydlíš v Bavorsku blízko hranic s Českou republikou. Máš české předky?
Rodiče mého otce byli Češi. Žili u Lipna nad Vltavou ve vesnici, kterou později zatopila přehrada, takže ji museli opustit. Já jsem se narodil v malém městečku Freyung, kousek od národního parku Bayerischer Wald. Jako teenager jsem to tady neměl rád. Byl to pro mě nudný venkov, kde nebyla žádná možnost zábavy. Chvíli mi trvalo než jsem dospěl a uvědomil si, že tahle část země je můj skutečný domov. Oženil jsem se, postavili jsme si dům a narodila se nám dcera. Zapustil jsem kořeny v lese, abych tak řekl. A mělo to tak být. Ostatně i mé české příjmení to potvrzuje, protože Kalous je druh sovy. Ve městě bych nedokázal žít. K životu potřebuji stromy, ptáky, včely, zkrátka přírodu.
Je takový pocit sounáležitosti s přírodou ve tvém okolí běžný?
Jak bych to řekl. Já pracuju v nemocnici na pohotovosti. V poslední době od nás odešlo dost mladých lékařů, kteří se tady nudí, nedokážou tady žít. Všude kolem jsou jen samé lesy, nic víc, říkají. Ale právě proto to tady máme já a má rodina rádi. Když se na své okolí dívám skrz hledáček Polaroidu, vidím kolem sebe spoustu příběhů, spoustu dobrodružství. A taky mě naplňuje klidem.
Co tě vlastně k fotografování na film přivedlo?
Viděl jsem jednou fotku vyfocenou na původní film od Polaroidu Time Zero. Jeho estetika mě nadchla. Záhy jsem ale zjistil, že už se nikde nevyrábějí. Začal jsem proto pátrat, kde by se dal ještě sehnat. Obvolával jsem všechny možné obchody v okolí a dokonce i policejní stanice, protože policie polaroidové filmy dříve také používala. Nakonec se mi podařilo najít obchod, kde mi prodali asi deset krabiček Time Zero filmu. Se ženou jsme nejdříve začali fotit starými plastovými Polaroidy po rodičích. Používali jsme nové filmy od The Impossible Project a snažili se najít způsob, jak snímky “znehodnotit”, aby vypadaly jako ty prošlé. Bezúspěšně. Postupně jsem zjišťoval, kde se dají expirované filmy sehnat a vytvořil si tak zásobu. Stálo mě to spoustu peněz, ale tyhle filmy si mě úplně podmanily.
O tom mi řekni víc. Co pro tebe focení na staré filmy znamená?
Toulat se přírodou a fotit na expirovaný film je dobrodružství. Dokud se nevydám na cestu, netuším, jaká místa objevím. A stejné je to i s expirovaným filmem. Je nevyzpytatelný. Nikdy si nemůžeš být jistý, jak focení dopadne. To na něm mám rád. Ne vždy jsem s výsledkem spokojený, ale to máš jako v životě. Nikdy není všechno dokonalé. Ne každá cesta vede zajímavým směrem, a ne s každým filmem dosáhneš kouzelných výsledků.
Čím nejčastěji fotíš? Přece jen se pohybuješ často v dost extrémních podmínkách.
Jak už jsem říkal, nejdříve to byly obyčejné plastové fotoaparáty typu 600 a Spectra. Pořídil jsem si taky několik Polaroidů typu 100, ale nakonec se mi do ruky dostal Polaroid 110a Pathfinder se skvělou optikou. Byl to manuál bez automatické expozice. Musel jsem si proto pořídit expozimetr a učil se za pochodu. No a pak jsem objevil velkoformátovou fotografii. Neměl jsem vůbec tušení, že takové přístroje existují. S pomocí přátel jsem si fotografování na velký formát osvojil a ten se stal mou skutečnou vášní. Chodil jsem po horách s batohem, který vážil dvacet pět kilogramů a fotil klidně i deset hodin v kuse, což nakonec dost bolelo, ale miloval jsem to. V současné době jsem zase začal víc jezdit na kole, takže s sebou už vozím jen Pathfindera.
Příroda pro tebe znamená určitě víc než jen “materiál” pro tvé fotografie.
Naše planeta je tak nádherná jen díky přírodě. Každý z nás hledá hledá v životě něco, co by ho naplňovalo. Každý den je vlastně taková cesta za něčím, díky čemu se nám bude žít lépe. Já to nacházím v přírodě. Doporučoval bych to všem. Stačí mít oči otevřené. Věřím, že nalézt pro sebe přírodu dokáže člověku opravdu změnit život. Když jednou zažijete ten všeobjímající pocit souznění, budete ho chtít zažívat zas a znovu. A to nejlepší na tom je, že kvůli tomu nemusíte vytahovat svou platební kartu, je to zadarmo. Ten pocit vás nestojí vůbec nic. Je to dar, nádherný dar. V přírodě to funguje jednoduše. Všichni jsme si tam podobní. Nikdo není lepší nebo horší. To zažijete, když budete chodit po horách a potkávat jiné lidi. Řekl bych, že příroda lidi spojuje. Je to emocionální zážitek.
Na čem teď pracuješ, a kde můžeme vidět tvé fotografie?
Průběžně fotím, pořád, protože trávím venku hodně času, a hory, zvlášť ty vysoké, kde je blíž ke slunečním paprskům, jsou mým pracovištěm (smích). Výstavu teď žádnou nechystám, ale mé práce je možné vidět na mém webu, který neustále aktualizuji. Kromě lezení po horách také hodně běhám, jezdím na kole, a při tom si vždycky najdu čas fotit.
Polaroid nebo Instax, Bastiane?
Každý si musí najít svou cestu. Já miluju původní filmy od Polaroidu, ale už brzy nebudou žádné k dostání a tahle kapitola pro mě skončí. Zhlédnul jsem se teď nově v 35mm filmu a středním formátu, a určitě se vrátím ještě i k velkoformátové fotografii.
Navštívil jsi někdy Prahu nebo se chystáš?
Když mi bylo asi dvacet, navštívil jsem Prahu s několika přáteli ze skateboardové scény, kde jsme se pak proháněli po “Stalin Plaza”. Naposledy jsem se stavil v Praze cestou do Čertovy hory před pár lety. Rád bych zase někdy přijel.
Bastiana můžete kontaktovat na jeho Instagramu nebo webových stránkách.