U kinofilmových fotoaparátů s ručním ostřením se během let vyvinuly dva hlavní systémy pro přesné zaostření. První se objevilo ostření pomocí dálkoměru a po něm přišly na svět i zrcadlovky.
Pro potřeby tohoto článku zrcadlovkou myslím jednookou zrcadlovku se střechovým hranolem (pentaprismatem). Oby typy mají své zastánce i odpůrce, své výhody i slabiny. V průběhu let jsem si vyzkoušel oba dva systémy a připravil toto shrnutí.
Fotoaparáty s integrovaným ostřením pomocí dálkoměru se objevily na trhu v roce 1932 ve fotoaparátech Leica II a Contax I. Do té doby jste si museli dálkoměr přikoupit jako příslušenství a mít ho v sáňkách pro příslušenství (záměrně nepíšu sáňky pro blesk, protože tenkrát blesky jak je známe dnes, nebyly). Použití dálkoměru k ostření je jednoduché, v hledáčku vidíte dvojitý obraz scény a ostřícího kroužku můžete tyto obrazy překrýt tak, že vytvoří jeden obraz. V tu chvíli máte zaostřeno. První dálkoměrné fotoaparáty měly dálkoměr oddělený od hlavního hledáčku, takže jste nejdřív zaostřil dálkoměrem a pak přesunuli oko k druhému hledáčku, přes který jste komponovali výslednou fotografii. Je to trochu neohrabané, ale v té době to byla nejrychlejší a nejpřesnější možnost zaostření fotoaparátu na 35mm film.
V roce 1936 přišel Contax II, který už měl dálkoměr integrovaný do hlavního hledáčku. Uprostřed hledáčku je lehce nažloutlé pole, v němž vidíte dvojitý obraz dálkoměru. V roce 1954 přišla s tímto systémem Leica M3, která je dodnes považována za vrchol dálkoměrných fotoaparátů na 35mm film. Kromě kombinovaného hledáčku s dálkoměrem měla i systém osvětlených linek hledáčku s korekcí paralaxy pro ohniska 50, 90 a 135mm. Rámečky pro ohniska se měnily automaticky při nasazení objektivu. To vše spojené s perfektní ergonomií, kvalitou a tichou závěrkou vystřelilo Leicu M3 (a pozdější model M2) na vrchol popularity mezi profesionálními fotožurnalisty té doby. Tedy až na pár rebelů (David Douglas Duncan používajících fotoaparáty Nikon S, což byla japonská a notně upravená variace na původní dálkoměrný fotoaparát Contax.)
Byl to právě Nikon, který v roce 1959 spustil revoluci ve světě fotoaparátů na 35mm film. Na trhu se v dubnu 1959 objevil Nikon F a svět už nikdy nebyl takový, jako dřív. Nebyla to sice první zrcadlovka s pentaprismatem, toto prvenství drží Contax S z roku 1949, ale Nikon v předtuše potenciálu tohoto konceptu vyrobil Nikon F jako celý systém. K fotoaparátu bylo možno zakoupit mnoho objektivů, různé matnice usnadňující ostření a dokonce i výměnný hranol s integrovaným měřením expozice. Kvalita objektivů Nikon z té doby údajně převyšuje veškerou německou produkci včetně legendární Leicy. To vše kombinované s výborným zpracováním a odolností těla i závěrky udělalo z Nikonu F (a následujícího modelu F2) absolutní hit. Vítězství zrcadlovek nad dálkoměry však nebylo okamžité. Oba systémy mají svá pro i proti a na ty se teď podíváme.
Hlavní výhodou zrcadlovky je samozřejmě to, že snímanou scénu pozorujeme a zaostřujeme přímo skrz objektiv. Odpadají tedy například problémy s paralaxou či možností špatně seřízeného dálkoměru. Objektivy určené pro jednooké zrcadlovky umožňují díky absenci paralaxy hledáčku také zaostření na mnohem bližší vzdálenosti než standardní objektivy pro dálkoměrné fotoaparáty (např. pro Leicu M2 je nejmenší zaostřovací vzdáleností 70cm). Ruku v ruce s tím jde i to, že se zrcadlovkou můžeme používat širší rozsah ohnisek objektivu bez omezení vyplývajících z průhledového hledáčku jako má Leica. Zaostřit na Leice například objektiv s ohniskem 135mm je mírně řečeno obtížné, plus je to maximální ohnisko, pro které máte linky umožňující kompozici v hledáčku. Pro zrcadlovky jsou samozřejmě k dispozici mnohem delší ohniska, jakožto i ohniska mnohem širší. Zrcadlovka je tedy, jak se zdá, mnohem univerzálnější. Jak mohly tomuto náporu dálkoměry čelit?
Dálkoměrné fotoaparáty jsou zpravidla menší a lehčí. Takový Nikon F s měřícím hranolem a objektivem je pořádný macek a určitě se pronese, naproti tomu Leica i přídavným expozimetrem je o dost lehčí a kompaktnější. Také mají mnohem tišší závěrky, protože nemají žádné zrcátko, které svým pohybem k dorazu vytváří značnou část vnímaného hluku. A v některých situacích je zkrátka příjemné mít tišší foťák. Někomu, třeba mě osobně, může také vyhovovat hledáček, v němž vidíte ostře celou scénu včetně popředí i pozadí. Se zrcadlovkou ale vždy vidíte jen určitý zaostřený pás. Můžete sice použít funkci náhledu hloubky ostrosti, ta ale zase způsobí ztmavnutí hledáčku.
Na druhou stranu s dálkoměrem můžete ostřit jen uprostřed hledáčku a poté musíte scénu znova komponovat, což jde do jisté míry obejít použitím hyperfokální vzdálenosti nebo zónového ostření. Se zrcadlovkou lze ostřit na celou plochu matnice a můžete tak rovnou zaostřit již zkomponovanou scénu. Samozřejmě hloubku ostrosti si musíte u dálkoměrného fotoaparátu umět domyslet a představit si, jak moc bude pozadí/popředí rozostřené.
Dalším aspektem je použití filtrů. Zatímco barevné filtry u zrcadlovky mohou být trošku otravné, úbytek světla v hledáčku a barevné zbarvení obrazu je také nepříjemné. Na dálkoměrném fotoaparátu tento problém s barevnými filtry nemáte. Se zrcadlovkou zase můžete používat polarizační filtry a třeba i graduální ND filtry, protože přesně vidíte v jaké oblasti je jaká hustota filtru vhodná pro danou scénu. Samozřejmě i filmové zrcadlovky byly v posledních letech filmu vybaveny pokročilými systémy jako automatické zaostřování, režimy měření expozice a podobně. Jsou tu například i pokročilé filmové dálkoměry jako Leica M7 s režimem priority clony nebo Konica Hexar RF či Contax G2, který bývá mnohými označován za dálkoměr s autofokusem. Příchod digitálu však znamenal téměř úplný konec dálkoměrných fotoaparátů a do dnešních dnů se drží vlastně jen Leica. Zatímco zrcadlovky stále, byť digitální, žijí.
A na které straně stojím já? Je pravda, že 90% své tvorby fotím dálkoměrnou Leica M2. Jenomže, co čert nechtěl, objevil se u mě doma i Nikon FM2, což byla jedna z posledních plně mechanických kinofilmových zrcadlovek. Není to špatný aparát, závěrka umí i 1/4000 sekundy, vestavěné měření expozice je docela pohodlné a přesné a kupodivu celá ta věc váží dokonce o 40g méně než Leica M2. Do budoucna to vidím tak, že budu dál používat Leicu na M2 na pouliční fotografii, protože už jsem na ní zvyklý a zvládám s ní pracovat už dost intuitivně. Nikon si pak nechám na věci, které umí zrcadlovka líp – ostření delších skel (pokud si nějaká pořídím) a pro focení nějakých detailů, kde využiju schopnost blízkého ostření. Případně jako druhé tělo, v němž mohu mít barevný film nebo film o jiné citlivosti než v Leice. Člověk by měl umět poznat výhody každého systému a využít je při svém focení.
P.S.: Stačí se podívat na válečné fotografy z dob války ve Vietnamu, dost často nosili Leicu M se širokoúhlým objektivem a Nikon F(2) s objektivem 135mm, či jiným delším sklem.