Tento jednoduchý název nesla patrně jedna z největších fotorafických událostí v historii fotografie, která se poprvé světu ukázala 24. ledna 1955. Jednalo se o putovní výstavu kurátorsky uchopenou ředitelam sbírek fotografie MOMA v New Yorku, Edwardem Steichenem, který tehdy sám patřil do fotografické první ligy.
Při tehdejších možnostech a technologiích se mu podařil přímo nadlidský výkon. Oslovil na tisíce fotografů po celém světě a shromáždil na dva miliony snímků. Nutno podotknout, že celá akce probíhala korespondenčně, případně telefonicky nebo dálnopisem, což jsou dnes už dávno zapomenuté technologické možnosti, díky kterým musela být samotná produkce komunikačním očistcem pro její organizátory.
Pro Edwarda Staichena to byl vrchol jeho kariéry. Na výstavě pracoval od roku 1953 a osobně objel na 29 měst v 11 evropských zemích, aby pro svůj záměr nadchl další fotografy. Pomáhala mu také dokumentaristka Dorothea Lang, která roku 1953 nechala kolovat “Výzvu fotografům celého světa”. Je nutno podotknout, že fotografové “celého světa” byli především evropští a američtí fotografové. Veškeré fotografické dění a instituce se totiž soustřeďovaly právě na těchto dvou kontinentech.
Najdeme zde pouze několik japonských fotografů, jednoho Inda a fotografa z Číny. Z tehdejšího “východního” tábora byli ve výstavě zastoupeni ruští fotografové a jeden polský. Nejčastější národnost fotografů byla samozřejmě americká, za ní následovali umělci z Francie, Švýcarska, Anglie a Německa. Jednalo se o země, kde kvetla svobodná žurnalistika podporující práci primárně zpravodajských fotografů sledujících světové dění. Steichen také čerpal z časopisů Life, Vogue a fotografické agentury Magnum.
Ačkoliv v podmínkách pro zasílání fotografií bylo uvedeno, že tyto nebudou autorům vráceny a zároveň jim nebude nic zaplaceno, sešlo se jich přes dva miliony. Z nich bylo v prvním kole vybráno 10 000 snímků, aby byly následně zredukovány na výsledných 503 fotografií od 273 fotografů z 68 zemí, přitom 163 z nich bylo Američany a dalších 70 Evropany.
Vznikl tak do té doby nevídaně ucelený pohled na tehdejší svět. V té době neměla většina lidí na světě přístup ke zpravodajství, natož k televizi. Steichen chtěl touto výstavou dát dohromady humanistické rodinné album lidstva. Po II. světové válce a tehdy naplno probíhající studené válce cítil nutnost bořit hranice a rozdíly a ukazovat, že my lidé jsme na celém světě stejní, máme stejné potřeby a jsme si rovni.
Na tehdejší dobu měla výstava nevýdaný zásah. Jen v New Yorku, kde byla výstava poprvé představena od 24.1. Do 8.5. 1955, ji vidělo 270 000 diváků, což představovalo rekord návštěvnosti v celé historii MOMA. Poté byla výstava uvedena v 37 zemích na 6 kontinentech. Celkem výstavu navštívilo devět milionů diváků a prodalo se přes dva a půl milion kusů jejích katalogů. Jeden cestovatel popsal, jak v Guatemale scházeli bosí Indiáni z hor, aby výstavu ohromeně obdivovali.
Architekt výstavy Paul Rudolphpak výstavu sestavil tak, aby ji divák četl jako fotoesej o lidském životě. Architektura výstavy byla velice nezvyklá : Fotografie nebyly pověšené na stěnách muzea, ale v prostoru, takže divák s nimi musel interagovat. Výstava byla rozdělena do sekcí podle Steichena univerzálních lidských zážitků, jakými jsou narození, vztahy, těhotenství, dětství, rodinné aktivity, práce, tanec, jídlo, smrt, ale i nelidskost, hladomor.
U jednotlivých snímků nebyla uváděna jména autorů, což bylo tehdy Steichenovy vyčítáno, protože fotografové byli stále vnímání spíše jako řemeslnící zpravodajství než jako umělci. Ve výstavě tak mnoho fotografů spatřovalo šanci o jakési potvrzení uměleckých kvalit fotografie co by díla a jejich autorů. Duch výstavy se nesl v jakémsi autorském socialismu a potlačení individuality. Vše bylo podřízeno záměru “celosvětové obrazové mírové misie”.
Lidská rodina ve své podstatě není fotografickou výstavou, protože základním podnětem pro její sestavení je chvála a uznání lidské rodině, podpora lásky, vize lidského univerzalismu. Jakkoliv se výstava a výběr snímků z dnešního pohledu může zdát neobjektivní, naivní a tendenční, byl jí vyčítán hlavně její šovinistický výklad světa. Nabízela pohled na stereotypy žen v domácnosti a pracující bílé muže, díky čemuž nám ale dnes podává zprávu o tehdejším světě a hlavně o způsobu jeho zobrazování.
Steichenova Lidská rodina nechtěně nadiktovala fotografickou estetiku na dekády dopředu. V českém kontextu ale můžeme pozorovat její vliv na pracích Josefa Koudelky, Jindřicha Štrajta, částečně i na fotografickém projektu Český člověk a mnoha dalších.
Po ukončení výstavy byla celá instalace přemístěna do Steichenova rodného Lucemburska na hrad Clervaux. Zde můžete snímky co by stálou expozici obdivovat dodnes. Celá výstava je od roku 2003 zapsána do seznamu UNESCO Paměť světa.