Nedávno mě napadlo, jestli existuje něco jako nejstarší digitální fotka. U analogu máme několik fotografií, které jsou považovány za jedny z prvních. Fotografický obraz se dařilo zaznamenávat dávno před těmito uznávanými snímky, ale nejednalo se o snímky ustálené. Jejich obraz časem zmizel pravě důsledkem neukončeného, neustáleného procesu.
Do roku 2002 byl za nejstarší dochovanou fotografii považován snímek Josepha Nicéphora Niépceho. Pohled z okna v Le Grais je datován do roku 1826. Později tuto metu nejstarší dochované fotografie atakovalo ještě pár snímků. My se ale zastavme u Niépceho pohledu z okna.
Tehdy se Niépcemu po mnoha pokusech podařilo zaznamenat a ustálit fotografický obraz použitím camery obscury, kterou se exponoval snímek na cínovou destičku potřenou živicí rozpuštěnou v levandulovém oleji. Camera obscura se hojně využívala i v malířství. Promítaný obraz se překresloval tužkou na plátno, což tehdejším žánrovým umělcům značně zjednodušovalo práci. Niépce chtěl tento proces zdokonalit a zachytit promítaný obraz nastálo.
Na zmiňovaném (úvodním) snímku můžeme vidět domy a venkovský dvůr s budovami po stranách a patrným horizontem ve středu obrazu. Díky osmihodinové expozici je zřetelný i posun stínu, který vrhá jedna z budov.
Každopádně na nás dýchne ničím nerušené odpoledne v malebné francouzské krajině. Tento snímek je dnes uložen ve vzduchotěsném “trezoru” na Texaské univerzitě v Austinu. Je mu zde věnována péče jako nějaké fotografické Moně Lise.
Jeho další snímky zobrazují zátiší s prostřeným stolem na zahradě nebo chlapce vedoucího koně.
Fotografie v té době vstupuje do světa, který není složitý a má pevně danou strukturu. Za jednu generaci se technologicky, v porovnání s dneškem, pramálo změní. Což už zanedlouho bude zcela jinak a přispěje k tomu i fotografie.
Estetika počátků fotografie vychází z dobového malířství, které díky své schopnosti zachytit realitu osvobodila a převzala některé jeho funkce. Jako třeba portrét nebo zobrazování architektury a další. Tento étos vlastně v analogové fotce zůstal po celou dobu její dominance. Analogová fotografie byla zatížena jakýmsi malířským mindrákem, kterého se nikdy úplně nezbavila. Tématicky, formalisticky a nebo světelnou atmosférou a kompozicí ,se tak často odkazovala k malířství.
Když se vydáme hledat podobný “trezor“, uchovávající nejstarší digitální fotografii , jako mají na Texaské univerzitě, zjistíme, že nic podobného není.
Při pátrání po prvním digitálním obrazu se dostáváme až do poloviny 19. století, kdy se William Fox Talbot snaží o přenos fotografie na dálku pomocí ocelové rytiny zhotovené za využití prostředků elektrochemie. Později mluvíme o tzv. wirephoto nebo radiophoto.
Za první předchůdce digitální fotky lze tedy považovat analogové fotky přenášené na dálku, stále se však jedná pouze o kopie analogových předloh. O opravdové digitální fotografii lze hovořit až v letech 1950-51. Digitální obraz je tehdy zaznamenáván na magnetofonový pásek.
Vraťme se tedy k takzvané wirephoto, která se začíná používat ve 20. letech 20. století. Wirephoto je dálkový přenos analogového pozitivu pomocí telegrafu. První takto publikovaný snímek nám představuje na svých stránkách roku 1935 deník The Dallas News. Můžeme na něm vidět utrápené výrazy nalezených přeživších letecké havárie v Adirondack mountains ve státě New York. Vystrašení muži technologického pokroku na nás hledí obklopeni hustým lesem, kde se tragédie udála.
Na jejich výrazech bychom jen stěží hledali stopy pohody a klidu francouzského venkova, které známe z Niépceho prvních analogových snímků. Wirephoto ohlašuje konec poezie a zasněného oparu ve světě fotografie. Stejně jako kdysi vynález fotografie osvobodil malířství od jisté “služebnosti”, tak digitální fotografie osvobozuje analogovou fotku od téhož a zároveň ji odsouvá na periferii zájmu. Což se kdysi v malířství stalo jen částečně. Těžko si představit, že by vznikl kubismus nebo expresionismus, nebýt fotografie.
To, co bylo na fotografii vždy jedinečné, tedy realistické zaznamenání momentu, ještě akceleruje rychlým sdílením s možností oslovit mnoho lidí, kteří jsou od místa záběru na míle daleko.
To, co z analogové fotografie dnes můžeme obdivovat, je mimo jiné zpomalení a malá možnost manipulace s obrazem. Analogová fotka je dnes spíše takovou technologickou meditací, tvůrčí saunou, místem, kde nejsme stresováni společenskou poptávkou a apelem na technickou dokonalost. Zastavením ve světě akcelerovaném nepřetržitým digitálním veletokem. Analogová fotografie je překonána – naplněna. Slouží nám k naprosto jiným účelům, než ke kterým sloužila v období svého vrcholu.
Díky analogové fotce si můžeme zažít jak se cítil Robert Frank, když fotil své první fotky “on the road”, nebo Ansel Adams při focení úchvatné krajiny Yellowstonského parku. Je pro nás takovou starožitností, díky které se můžeme mentálně napojit na starý svět a nechat se nést jeho pomalým tempem.