Alan Marcheselli je doyen italské polaroidové scény. Jeho cesta k instantní fotografii začala už v jeho nelehkém dětství. Dnes je jejím ambasadorem nejen v Itálii, ale díky svým projektům a spolupráci s následovníky původní značky Polaroid, i za hranicemi své země. My jsme ho zastihli u vrcholících příprav na speciální turné věnované novému fotoaparátu Polaroid Originals a jsme rádi, že si našel čas na krátký rozhovor.
Poprvé jsem tvé jméno zaznamenal v roce 2015 v knize 101 Ways To Do Something Impossible od The Impossible Project, představující sto kreativních technik. Tvoje fotky byly u tří z nich. Řekl bych, že použití různých technik tvou polaroidovou tvorbu definuje i dnes. Je to tak?
Ano, byly to techniky č. 18, 76 a 79. Jsem zvědavý a baví mě zkoušet nové věci. Každé mé nové portfolio předchází velký průzkum možností formy a způsobu zpracování, takže ano, nevěnuji se jen jedné technice. Mám rád změnu, vývoj, nebo naopak hledat nový přístup k už existujícím technikám.
Když jsme se letos potkali na foto festivalu Image Nation v Arles, udělalo na mě dojem, když jsi mi vyprávěl, jakým způsobem jsi pro tuto výstavu vytvářel své fotky. Kam na ty nápady chodíš?
Jednoduše. Kurátor Stefan Merz mě oslovil a já jsem chtěl vystavit něco nového. Normálně u fotografií tohoto typu většinou postupuju tak, že do kazety s filmem vkládám průhlednou vrstvu s nějakým grafickým motivem. Měl jsem na to ale jen jeden den, a taky jsem chtěl zkusit něco nového. Venku zrovna začalo sněžit, a tak jsem grafický motiv umístil na přední sklo a fotil jsem přes něj za jízdy.
V Paříži bude v rámci druhé části festivalu Image Nation po Arles další skupinová výstava instantní fotografie. Připravil jsi pro tuto příležitost něco nového?
Ano. Budu vystavovat nové portfolio s názvem Clair de Lune (Měsíční svit) týkající se vytváření nových světů.
Jak sám říkáš, focení polaroidů je pro tebe způsob, jak se vyrovnat s frustracemi, smutky, agresí. Kdy ti vlastně Polaroid vstoupil do života a stal se prostředkem ke zvládání tvých negativních emocí?
Dobrý bože, kolik máš času? (smích) Jako dítě jsem byl malý a obtloustlý a vyrůstal jsem v chudé čtvrti plné problémů. Stal jsem se obětí šikany a časem se s tím vypořádal tak, že jsem násilí probudil i v sobě. Dospěl jsem ale do bodu, kdy jsem nebyl sám schopen rozpoznat, kdy už je ho moc, kdy přestat. Někteří k znovunalezení své rovnováhy potřebují alkohol nebo drogy, já jsem ji našel ve fotografování. Před třiceti lety, když mi bylo sedmnáct, jsem pracoval v designérské firmě. Byla to kreativní práce. V té době jsem si koupil Polaroid Spirit 600 CL a zkoušel jsem, jak bych ho mohl kreativně využít ve fotostudiu, které jsem měl k dispozici.
A tak vznikl tvůj první polaroidový projekt, že?
Ano. Vznikl vlastně náhodou. Jako dárek k narozeninám mému nejlepšími příteli jsem kombinovanou technikou udělal fotku UFO přistávajícího na jeho domě. Jeho to nadchlo a navrhl mi, abych toho nafotil víc. Během následujících měsíců jsem v podobném duchu vytvořil celou sérii. V městě Sassuolo, kde jsem se narodil, mi pak nabídli možnost ji vystavit v městském parku. Ta výstava se jmenovala I Believe a byla celá o UFO, které létalo nad městem nebo na různých místech ve městě přistávalo. Než skončil první den výstavy, všechny fotky byly prodané. To předznamenalo mou polaroidovou budoucnost. Bohužel ti žádnou z těch fotek nemůžu ukázat. Nenaskenoval jsem je tehdy, protože mě nenapadlo, že se prodají. Nicméně, před deseti lety jsem se ke Spiritu 600 CL vrátil a fotím už jen s ním.
Jak to vypadá s polaroidovou scénou v Itálii?
Složitě a ne moc vesele. Galerie obecně mají o fotografii malý zájem, takže jsou to především polaroidoví entuziasté, kteří přicházejí s novými možnostmi. Navíc jsme zemí, kde se narodil Maurizio Galimberti (slavný italský fotograf známý svou technikou polaroidových koláží, pozn. red.), a to zavazuje.
Ptám se tě i proto, že jsi jeden ze zakladatelů polaroidového foto festivalu ISO600.
Všechno to začalo platformou www.polaroiders.it, kterou jsem založil společně s Carmen Palermo v roce 2010. V současné době je tam registrováno 3 000 umělců, kteří na webu zveřejnili už 40 000 fotografií. Festival věnovaný instantní fotografii nám připadal jako další přirozený krok. Po druhém ročníku, který se konal v roce 2012, jsme museli festival na několik let přerušit kvůli jiným projektům, ale v roce 2017 jsme uspořádali třetí ročník a vytvořili také jeho putovní verzi “On The Spot”, abychom mohli vystavovat i v rámci jiných akcí po celé Itálii. Letos náš festival, který se konal v Riccione od 26. do 29. července, navštívilo denně 1 500 lidí, na což jsme velmi hrdí.
Nedávno ses mi zmínil o svém novém projektu nazvaném Damaged, v němž hraje důležitou roli číslo osm.
Tento projekt představuje úplně odlišný přístup k instantní fotografii. Můj obchod, který provozuji, je prostor věnovaný instantní fotografii. Díky tomu mám k dispozici velké množství porouchaných polaroidů. Přemýšlel jsem o tom, jak toho využít a přišel jsem s nápadem série s porouchanými, ale stále funkčními přístroji, které díky tomu produkují fotky s různými defekty. S každým fotoaparátem nafotím osm snímků s jednou modelkou, tento fotoaparát pak oba podepíšeme a následně bude vystaven.
Osmička představuje v numerologii snahu o rovnováhu a je to také limit, se kterým pracujeme, protože v kazetě s integrálním filmem je osm snímků. Damage poprvé vystavím příští rok únoru v Bologni v rámci @ ARTEFIERA OFF. Celá série vyjde pod stejným názvem také jako kniha.
Ty jsi od začátku také velmi intenzivně spolupracoval s The Impossible Project. Pokračuješ také se současným Polaroid Originals?
Ano. Například v rámci speciálního turné věnovanému novému fotoaparátu OneStep 2+, které pořádá italská firma Nital, oficiální dovozce Polaroid Originals. Začínáme tento měsíc v Římě a Miláně, ale procestujeme vlastně celou Itálii.
Nakonec ještě dvě otázky, které pokládám všem. Co si myslíš o dvou táborech fanoušků instantní fotografie Polaroid vs. Instax?
Tak to je těžká otázka (směje se). Svou práci spojuji hlavně s Polaroidy. Instax od Fuji je levnější, přesnější, atd. atd. Mně v tom dokonalém materiálu ale chybí duše a navíc se mi nelíbí design jejich fotoaparátů. I když jsem dříve s Instaxem trochu pracoval, do mého světa už nepatří.
Navštívil jsi někdy Prahu? A znáš nějaké české fotografy?
V Praze jsem bohužel ještě nikdy nebyl, ale jsem si jistý, že je to nádherné město. Českých fotografů znám spoustu, ale jsem už starý, takže moje paměť uložila jejich tvorbu, nikoliv však jména.