Ke konci září jsme s Polagraphem uspořádali takový malý, polaroidový výlet do Berlína. Mohli jste tak společně s námi navštívit několik fotografických výstav, především pak končící výstavu Wima Wenderse a famózní muzeum Helmuta Newtona. Vrcholem výletu, během kterého jsme taky samozřejmě nafotili hromadu pola-fotek, však byla návštěva ateliéru mladého fotografa Olivera Blohma. Ten totiž pracuje s unikátním Polaroidem 20×24″, jedním z posledních dvou na světě. A to byl neskutečný zážitek!
Když Edwin Land v roce 1976 ukázal první prototyp velkoformátového Polaroidu, který dělal fotky velikosti téměř 50x60cm, byla to senzace. Se svými asistenty vyfotil první portréty byznysmenů okolo své firmy Polaroid a trvalo dlouhé dva roky, než teprve vznikly další fotoaparáty tohoto formátu.
Celý formát 20×24 vznikl pravděpodobně hlavně proto, aby mohl Land ukázat možnosti, jaké jeho vynález instantní fotografie přináší. Kvalita nového filmu Polacolor II v kombinaci s velikostí snímků této Landovy “vlajkové lodi” byla naprosto dechberoucí a v 70. letech musela působit jak ze sci-fi filmu. Foťák byl tedy od začátku jakousi prestižní záležitostí, ukázkou vyspělosti Polaroidu oproti jeho konkurenci.
Možná i proto bylo fotoaparátů od počátku jenom pět kusů, které se dostaly do rukou těch nejvybranějších fotografů, aby s nimi vytvořili fotografie, jež se zařadily do proslulé sbírky Polaroid Collection. Tu spravoval český fotograf Jan Hnízdo, který tak dostal životní příležitost. Právě on byl totiž hlavním “operátorem” kamery, kterou Polaroid půjčoval světově proslulým fotografům, aby na ni uskutečnili svoje projekty. Mohl se tak podílet na focení s těmi největšími jmény analogové fotografie a zanechal tak ve světě Polaroidu nesmazatelnou českou stopu.
Když Polaroid v roce 2008 skončil s produkcí instantních filmů, Jan dostal hned druhou životní příležitost a podařilo se mu od Polaroidu odkoupit jednu z těchto úžasných kamer a hromadu filmů. Dlouho ji provozoval ve svém pražském studiu, mohli jste zaznamenat i jeho výstavu velkoformátových fotografií, či jeho portréty mnoha českých osobností. Po tom, co se ale do příběhu Polaroidu zapojil náš oblíbený Florian Kaps nebo-li Doc, další život této kamery byl předem jasný!
Píše se rok 2018, tedy o deset let později. Oliver Blohm je třicetiletý berlínský fotograf, který poslední roky strávil úzkou spoluprací s Impossible (potažmo Polaroid Originals), pro nějž vytvořil spoustu nádherných snímků na dosud vlajkovou loď tohoto “nástupce Polaroidu”, tedy formát Impossible 8×10″. Když mu však jednoho dne zazvonil telefon a na druhém konci se ozval právě Florian Kaps, jeho fotografický život se obrátil naruby.
Byla to ohromná výzva, obří zodopovědnost a jistě taky adrenalin, ale Oliver se najednou stal operátorem jednoho z posledních dvou zbývajících fotoaparátů tohoto formátu. Spolu se svým kolegou Marcusem založil 20×24 Studio Berlin a po dlouhém ladění a testování se mohl pustit do práce, o jaké se mu dosud nesnilo!
Ovládat takovou kameru samozřejmě není jen tak. Přestože se jedná o Polaroid a fotku tedy máte za pár minut hotovou v ruce, samotné zacházení s fotoaparátem je velká věda. Jako u každého velkoformátu musíte pečlivě měřit expozici a hlídat si malou ostrost. Filmy mají samozřejmě nízkou citlivost a pružnost, je tedy třeba přistupovat k expozici opravdu pečlivě. Vzhledem k jejich vysoké ceně taky nemůžete pracovat metodou pokus/omyl, žejo!
Celá kamera váží desítky kilogramů a její konstrukce je naprosto dechberoucí. Je vlastně nesmírně jednoduchá a elegantní, ale zároveň vám vyrazí dech, jak geniálně jsou ty její polaroidové vnitřnosti vymyšlené. Pracuje vlastně na velmi podobném principu jako klasické peel-apart Polaroidy, nicméně velikostí snímku se samozřejmě všechno komplikuje. Stále jde o to, aby byla chemie po snímku rozetřena rovnoměrně, a tak velmi záleží na nastavení válců i na rychlosti a přesnosti, jakou jimi fotku vytáhnete. A věřte, že pozorovat plně soustředěného Olivera u práce je zážitek, že ani nemuknete. Tohle je opravdová fotografie!
Během naší návštěvy berlínského 20×24″ studia jsme měli možnost celý proces vidět na vlastní oči a hlavně si odnést jako památku neskutečné fotky, které vidíte nahoře v galerii. Jednalo se o velmi starý film Chocolate (který možná pamatujete i z formátu Type 100), který byl po expiraci a tedy měl odhadovanou citlivost zhruba 25ASA. To je také důvodem, proč jsou fotky poměrně neostré a nekontrastní – zkuste se během dvacetisekundové expozice nepohnout ani o píď! Oliver nicméně pracuje i s klasickým barevným filmem, z nějž jsou výsledky ještě kouzelnější.
Díky tomu, že je jeho studio otevřené a že si k němu pro fotku můžete kdykoliv zaskočit, můžete celé tohle focení taky zažít na vlastní kůži. A to je solidní důvod, proč navštívit berlínskou metropoli. Vrátíme se tam stoprocentně velmi brzy!