Od 6. 9. do 14. 10. je v ateliéru Josefa Sudka k vidění výstava Adama Holého, kterou připravili kurátoři Pavel Vančát a Jiří Havlíček. Připravili také návaznou výstavu v Polansky gallery. Prvně zmiňovaná výstava je počáteční sondou do Holého archivu a představuje nám jeho rané práce z doby studia na SPŠG Hellichova a z části také i první práce pro časopis Živel. Až na pár výjimek se jedná o černobílé snímky nalezené v archivu. Fotografie jsou ponechané v původních adjustacích anebo poskládané do tematických souborů, často se jednalo o školní cvičení. Je tu i mnoho snímků, které vznikaly bez zadání, z ryzé touhy tvořit.
Tímto textem nechci komentovat dílo Adama Holého, to přenechám výše uvedeným kurátorům. Co ale mohu, je výstavu doporučit. Je ještě 5 dní k vidění.
Pokud můžu k celé problematice něčím přispět, pak právě mými osobními zkušenostmi s autorem.
Když jsem nastoupil ke studiu fotografie na Hellichovku, velice brzy sem se s Adamem Holým seznámil a to na školním workshopu, který pro studenty fotografie zorganizovala profesorka Libuše Jarcovjaková. Nešlo přehlédnout mladíka s mohutnou patkou a pronikavým pohledem. Vědom si své důležitosti, kterou sobě tehdy přisuzoval, především pouze on, působil se svým Nikonem FM2 na krku jako zjevení z filmu Zvětšenina. Mimochodem, byl i představiteli hlavní role Davidu Hemmingsovi velice podobný.
Nevzpomínám si už, jak jsme se dali do řeči, každopádně od té doby jsme se začali přátelit. Což byla pro mě studenta prvního ročníku veliká věc. Pro Adama to především znamenalo, že mu přibyl další podporovatel, ať už někdo, kdo může obdivovat jeho fotky, nebo někdo, kdo sloužil jako zdroj cigaret a dalších potřebných věcí a službiček. Byl komplikovanou osobností se všemi možnými i nemožnými vrtochy.
Adam ve vztazích hlavně bral a pramálo vracel. Tyto emocionální přebytky pak používal ve své tvorbě, která nikdy neustávala. Bylo jedno, jestli seděl 6 hodin v kině, anebo jedl junk food na Václaváku či fotil modelky pro módní časopisy. Pojící linka byla fotka, skrze ni vnímal život. Krajinu jako lokaci, lidi jako modely. Vše podřizoval focení. A to je, myslím, věc, která byla pro něj typická. U nikoho jiného jsem to už potom nezažil.
Tato posedlost vedla k nekonečnému experimentování ať už technickému nebo tematickému. Určité české kutilství na poli fotografie. Inspirační zdroje zejména ze zahraničních alternativních magazínů, které se daly sehnat koncem devadesátých let dole na Václavském náměstí ve stánku, se v Adamově podání měnily ve svérázné poetické obrazy vzdálené původní předloze. K jejich vzniku si neumětelsky zhotovoval různé příslušenství k zábleskovým světlům. Tyto technické skulptury byly často uměleckým dílem samy o sobě.
Díky své fotografické všestranosti a originalitě se Adam brzy stal vyhledávaným fotografem. Jako zjevení, mezi vizuální břečkou tehdejší komerční tvorby, působily jeho katalogy firmy Baťa. Uměl skvěle propojovat komerci s něčím, čemu by se dalo říkat volná tvorba. To dávalo jeho fotkám neopakovatelný náboj.
Musím říct, že spolupracovat s Adamem nebylo snadné. (Než jsem začal pracovat na vlastních zakázkách, tak jsem mu dělal pár let asistenta.) Byl schopný během mnohahodinového focení umořit celý štáb, či alespoň rozplakat kostymérku.
V posledních letech jsme se setkávali jen málo, stále jsem ho však vnímal přes jeho publikovanou práci. Skoro vždycky bylo poznat, že je daná věc od něj, především pokud šlo o módní fotografii.
Nedlouho před jeho náhlým odchodem zaznamenal i výrazné úspěchy na poli umělecké fotografie. Dostal ocenění CGD za svou fotografickou knihu, měl svého galeristu, který Adamovu práci prezentoval v zahraničí. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho snaha velice brzy přinese ovoce.
Naposledy jsem ho potkal ve Vršovicích, vedl kolo cestou z posilovny. Prohodili jsme pár slov a šli si každý po svém. Netušil sem, že ho už nikdy neuvidím.
Adam Holý náhle zemřel 7. 6. 2016.
Zůstalo tu po něm nedokončené fotografické dílo, jehož první ukázky si můžete prohlédnout ve výše zmiňovaných galeriích a prázdno po jeho zbytnělém egu, které narušovalo strukturu každodennosti, což je velká škoda. Jeho předčasnou smrtí přišla Česká fotografická scéna o jedinečnou postavu.
Zajděte se na obě výstavy podívat, stojí to za to.