Zrcadlovky mi obecně přijdou jako poměrně podivný koncept. Většinu svých fotografií pořizuji s dálkoměrným aparátem Leica. Možnost vyzkoušet si Canon AE-1 jsem ale neodmítl. Přibalil jsem si k němu ještě jednu kazetu černobílého filmu AGFA APX400, který jsem už chtěl nějakou dobu vyzkoušet. S touto sestavou jsem pak vyrazil do rozpálených ulic letní Prahy.
Troše technických dat se neubráníme, takže rychle na ně, ať je to za námi. Canon AE-1 je jednooká kinofilmová zrcadlovka z 2. pol. 70. let. Na tu dobu byla vybavena takřka revoluční technologií, která umožňovala fotografovat v automatickém režimu s prioritou času. V praxi to znamená, že zvolíte čas závěrky a fotoaparát sám zvolí správnou clonu. Tělo je vyrobeno místy z plastu, místy z kovu a váží 590g. Rozměry jsou poměrně standardní v porovnání s rozměry jiných zrcadlovek té éry, což znamená, že se jedná o výrazně menší fotoaparát, než jsou současná plastiková monstra. Závěrka umožňuje exponovat časy od 2s k 1/1000s + B. Ke své funkci potřebuje fotoaparát baterii 4LR44 (nebo 4 baterie LR44 a vhodnou vodivou podložku, která vyplní kousek volného prostoru), bez které zkrátka nefunguje. Objektivy jsou uchyceny pomocí FD bajonetu. Výhodou objektivů Canon s FD bajonetem je jejich příznivá cena, která je většinou poloviční oproti srovnatelným objektivům Nikon, přičemž obrazová kvalita je taktéž velmi dobrá.
Samotné fotografování se s Canonem AE-1 příliš nelišilo od toho, na co jsem zvyklý z jiných zrcadlovek. Založil jsem kazetu černobílého filmu AGFA APX 400, nastavil odpovídající ISO na voliči fotoaparátu, aby expozimetr měřil správně a vyrazil jsem do pražských ulic. Z rovnováhy mě maličko vyvedl objektiv 50/1.8, protože jsem zvyklý používat spíše širokoúhlé objektivy. Na druhou stranu, ostření šlo zlehka a jeho chod nebyl přehnaně dlouhý, takže se dalo ostřit poměrně rychle. Hledáček je dostatečně velký, relativně světlý a vybavený ostřícím klínem s mikroprismatem. Na pravé straně hledáčku je ručka indikace clony, kterou si fotoaparát zvolí v automatickém režimu. Čas závěrky (a ani manuálně zvolenou clonu) v hledáčku ovšem nevidíte a musíte si ho kontrolovat podle voliče, který lze snadno ovládat ukazovákem pravé ruky. Ergonomie fotoaparátu je celkově dobrá, což je u japonských zrcadlovek z této doby pravidlem. Příjemný je lehce zvýšený okraj krytu baterie na pravé přední straně fotoaparátu, který tvoří jakýsi miniaturní grip. Kolem spouště je páčka fungující jako pojistka zabraňující stisknutí spouště, v druhé poloze pak zapne samospoušť, kterou je poté třeba aktivovat stisknutím normální spouště. Zpoždění trvá 12 vteřin a je indikováno blikající diodou.
Osobně jsem byl trochu skeptický k fotoaparátu s automatikou expozice. Po pravdě řečeno, kromě LOMO LCA, které má plnou automatiku (a je zcela jinou kategorií přístroje), jsem nikdy takový foťák nepoužíval. Fotím s externím expozimetrem, takřka ortodoxně měřím na stíny a nedovedu si moc představit, že by byl nějaký integrovaný obvod chytřejší než moje oko a mozek. Pro účely testu jsem se ale rozhodl překonat své pokušení fotografovat v manuálním režimu. Většina lidí, kteří zvažují Canon AE-1, budou určitě chtít využívat především režim automatiky. Je zapotřebí mít na paměti, že fotoaparát měří světlo ve středu svého zorného pole na ploše o něco větší než je kruh s klínovým dálkoměrem a mikroprismatem. Pokud chcete fotit něco, co je ve stínu, ale komponujete tak, že střed hledáčku míří do světla, fotoaparát bude exponovat podle světla a předmět ve stínu “utopíte”. V těchto situacích je potřeba použít manuální režim, jenž aktivujete stisknutím pojistky na clonovém prstenci a otočením clony na zvolenou hodnotu. Stejně jako v protisvětle, které nezvládne žádná automatika, tam musíte použít hlavu.
Musím však s potěšením konstatovat, že ve standardních situacích funguje automatika skutečně dobře. Pomohlo by tlačítko zámku expozice, které by umožnilo změřit světlo, uzamknout expozici a poté komponovat dle potřeby. Absence zámku expozice je podle mě jeden z mála funkčních nedostatků tohoto přístroje. Pro mě osobně je však docela frustrující nemít plnou kontrolu nad hloubkou ostrosti a být vydán napospas rozmarům elektroniky. Vždy jsem kontroloval, jakou clonu mi automatika navrhuje a jestli bude pro danou scénu vhodná a případně jsem změnil expoziční čas, abych zvětšil/zmenšil hloubku ostrosti. Pokud by někdo chtěl použít s Canonem AE-1 hyperfokální vzdálenost nebo zónové ostření, musí samozřejmě pracovat jen v manuálním režimu.
Poprvé jsem si taky vyzkoušel film Agfa APX 400. Tenhle film mi vždy maličko unikal, cenově je ve středu pole, lehce nad vysloveně low-cost filmy, ale stále výrazně pod Ilfordem HP5+ nebo Kodakem TRI-X. Osobně používám ISO 400 jako výchozí bod. Občas si film i pushnu na vyšší ISO, ale pro účely testu a vzhledem k tomu, že světla byl dostatek, použil jsem ISO udané výrobcem. Vyvolával jsem standardně v Rodinalu ředěním 1:25 a čas 11.5 minuty při teplotě 20°C. Negativ jsem skenoval přesně tak, jako bych zacházel s HP5+ a byl jsem poměrně příjemně překvapen. Je sice poznat, že je to jiný film, než ty, na které jsem zvyklý, ale kvalita je více než dobrá. Zrno je naprosto v normě vzhledem k ISO a použité vývojce, která není vůbec jemnozrnná. Ostrost, tonalita i rozlišovací schopnost jsou naprosto v pořádku. Stačil naprosto běžný postproces, aby fotografie vypadaly tak jak bych chtěl. AGFA APX 400 je tedy zajímavou alternativou k dražším černobílým filmů, která však nutně neznamená kompromis v kvalitě snímků.
Celkově jsem byl tedy s testovanou kombinací Canonu AE-1 a AGFA APX 400 spokojený. Canon byl příjemně lehký s dobrou ergonomií. Měření fungovalo ve standardních situacích spolehlivě a na manuální režim jsem musel fotoaparát přepnout asi dvakrát nebo třikrát. Chyběl mi již jen zmiňovaný zámek expozice, bez kterého se dá žít a který se navíc stal standardním vybavením fotoaparátů až o nějakých pár let později. Pokud budete s Canonem cestovat, je třeba mít na paměti, že bez baterie nefunguje a vzít si s sebou náhradní kus pro všechny případy. Film AGFA APX 400 mě rovněž nezklamal, rozhodně se jedná o produkt, na který se lze spolehnout.