Měla bych se znovu podívat na Kmotra a vzít si ke čtení italskou klasiku. Sbalená narychlo s mokrejma vlasama odjíždím na letiště. Zase utíkám. Já ráda utíkám. Teď konečně nastane týden klidu, slanejch vlasů, mušlích jídel a šipek do moře.
A co my. Bude to Itálie?
Nemám plán. Vždycky ráda jen tak jsem. A kde se mi líbí, tam zůstanu. On chce mít plán. Vždycky jen tak rád někde není. Ale kde se mu líbí tam zůstane.
Míjíme se. Potkáváme se.
Našli jsme opuštěnej lom, já šťastná jak dítě. Proplejtáme se spolu Palermskejma uličkama. Každej kostel navštívíme s pocitem díku za kus tý historie. Opíjíme se Aperolem, všude je tak živo, je pozdě a my večeříme venku na ulici.
Chci si to pamatovat.
Hledáme bod. Místo kde se můžeme usadit. Ujíždíme neutěšenou rajčatovou krajinou. Na sklonku dne najdeme ráj.
„Tady zůstanem,“ říká. „Ano chci,“ říkám já.
V olivovým háji za borovicovou cestou se díváme na moře, když usínáme i když se pobouzíme.
„Umím štěstí.“ To umí.
Jak na vlně extáze. Chci ještě.
Miluje západy. Já miluju to, že je miluje. Chce na ně koukat každej den. Celý hodiny. Zasyčí vždycky, když zmizí. Nastává moje chvíle. Monochromatická exploze růžovějících barev.