Urizen Freaza pochází z Kanárských ostrovů. Narodil se v Santa Cruz na ostrově Tenerife v roce 1982. Vystudoval Polytechnickou univerzitu ve španělské Valencii a v současné době žije a tvoří v Berlíně. Filmař s fotograf samouk, pro kterého je vyvolání fotky teprve začátkem tvůrčího procesu. Umělec, který ve svém portrétním projektu Bakterie vystavil portréty působení stejného chemického procesu, který způsobuje hnití masa, aby urychlil stárnutí fotografií, jenž v této sérii chápe především jako hmotné objekty.
Zabýváš se nejen fotografií ale i filmem, a v obou oborech jsi samouk. Začalo to fotoaparátem nebo kamerou?
Focení mě bavilo odmala. V osmnácti jsem k narozeninám dostal zrcadlovku, se kterou jsem nějakou dobu zápasil. Na fotky jsem paradoxně nikdy nedostal to, co jsem viděl v hledáčku. Strašně mě to frustrovalo, až jsem focení nakonec úplně vzdal. Zlomilo se to až když jsem od sestry k Vánocům dostal foťáček Lomo. Byla to jen plastová hračka, nic moc jsi od toho nemohl čekat, takže každá fotka byla příjemné překvapení. Focení začalo být zase zábava. Po nějaké době jsem si pořídil Polaroid a nakonec jsem objevil i Super osmičku. Propadl jsem jejich kouzlu a všechno to do sebe zapadlo. Vlastně ani nevím, jeslti se považovat za fotografa a filmaře v tom pravém smyslu. Bez těchto formátů bych jim totiž asi vůbec nebyl.
Narodil ses na Tenerife, který nám Středoevropanům připadá jako ráj, jenž se neopouští. Co tě přimělo v roce 2010 k odchodu do Berlína?
Berlín jsem vnímal jako město, kde je možné dosáhnout všeho. A já jsem se chtěl stát umělcem. Berlín byl proto ideálním místem, kam se odstěhovat.
Na analogové fotografii tě zajímá především to, čemu říkáš “abstraktní přístup”, což zní dost abstraktně zase mně. Vysvětli mi to.
Lidé jsou dnes tak zahlceni obrazy, že už o nich nepřemýšlejí. Já chci s lidmi, kteří si prohlížejí mé fotky nebo filmy, komunikovat. Rád bych, aby v nich viděli všechny vrstvy tvůrčího procesu, nejen obrázek. Kouzlo polaroidů spočívá v tom, že narozdíl od digitálu se fotek můžeš dotýkat a manipulovat jimi ve fyzickém smyslu toho slova. Můj abstraktní přístup k manipulaci spočívá v tom, že o fotce nepřemýšlím jako o obrazu, nýbrž jako o objektu.
U některých svých polaroidových fotografií odkazuješ dokonce na kvantovou fyziku.
Kvantová fyzika říká, že nejen hmotu, ale i čas lze kvantifikovat. Čas tedy není kontinuum, ale posloupnost nedělitelných jednotek, jako jsou okamžiky. To je fascinující. Protože pokud vnímáme naši realitu jako funkci času a čas se skládá z okamžiků, je okamžitost jedinou pravdou.
Tvé polaroidové portréty, které jsi začal před lety prošívat barevnými nitěmi, jsou dnes už něco jako tvoje vizuální značka.
Je to takové mé výrazné období, ale nemůžu vlastně s jistotou říct, že by to byl můj původní nápad. Jsem si jistý, že to napadlo už někoho přede mnou, jen to nikdo nedělal tak, jako já.
Tvoje tvorba je díky různým technikám, které používáš, velmi různorodá. Portrét je ale přece jen asi disciplína, která je ti nejbližší.
Může se zdát, že portrét je nejjednodušší způsob, jak dostat do fotografie pocity. Mě ale focení portrétů baví hlavně proto, že neexistuje žádný jiný objekt ve fotografii, který by dokázal lépe zachytit emoci, a se kterým by se divák mohl identifikovat.
Kromě své tvorby jsi také aktivní i v několika projektech, jako člen Film Shooters Collective anebo týmu, který stojí za festivalem analogueNOW!
Většina z nás chce být součástí nějakého kmene. Pro mě jsou to lidé, kteří milují analogovou fotografii. FSC je komunita příjemných lidí, kteří rozumí technickým i uměleckým aspektům fotografie, a kteří jsou ochotni své znalosti a nadšení sdílet nezištně s jinými. To je v době internetových trollů k nezaplacení. FSC je internetová komunita, kde fotografové můžou sdílet své zkušenosti a dostat na svou tvorbu konstruktivní zpětnou vazbu. Festival analogNOW! je zase příležitostí, jak něco podobného prožít ve skutečném životě, v jednu chvíli, na jednom místě a se všemi. Jde o největší platformu v Berlíně věnovanou všemu, co souvisí s analogovou fotografií.
Zatím jsme mluvili jen o fotografii, ale ty také natáčíš na Super 8.
Super 8 je ohromný revival, i když tohle slovo zní asi příliš nostalgicky, protože tenhle formát nikdy nezmizel. Pro některé projekty je Super osmička dokonalá. Určitě věci a procesy jsou sice nenávratně pryč, ale vznikají komunity nadšenců a firmy, které Super 8 podporují, což dělá naštěstí i Kodak. Není jednoduché sehnat dobré vybavení, ale dá se to. Natáčení na Super 8 je na jednu stranu drahé, protože 3 minuty vyjdou asi na 30 euro, na druhou stranu je fascinující, jak dlouhé můžou být tři minuty, když máš něco sdělit.
Hodně se mi líbí tvůj projekt vzkříšení zapomenutých vzpomínek Fictional Recall.
Na bleším trhu jsem za 10 euro koupil plastovou tašku plnou Super 8 kotoučů a nemohl se dočakt, až si je přehraju. Doma jsem zjistil, že jsou to velmi amatérsky natočené rodinné filmy. Bylo mi strašně líto, že se těchto vzpomínek někdo zbavil, že tyto intimní záznamy někdo cizí zpeněžil. Rozhodl jsem se je po svém vrátit k životu. Nastříhal jsem filmy na jednominutové celky bez konkrétního záměru a nabídl je spisovatelům, aby filmy zasadili do fiktivního kontextu a napsali k nim svůj příběh. Šlo mi o to vrátit těm filmům jejich ztracenou hodnotu. A svým způsobem tak napodobit způsob, jakým funguje naše paměť.
Čeká tě v blízké budoucnosti nějaký zajímavý projekt? Plánuješ něco?
Rozhodl jsem se vzít si delší neplacené volno, abych mohl odjet do Států a konečně začít pracovat na projektu, který nosím v hlavě už strašně dlouho, ale neměl jsem na něj čas. Uvidíme, jak dlouho vystačím s penězi (směje se).
A na závěr mi ještě prozraď, jestli máš nějakého oblíbeného českého fotografa.
Miluju Koudelku, ale kdo by neměl rád jeho tvorbu. A představ si, že jsem před pár lety strávil pár dní v Praze, která mě absolutně nadchla. Doufám, že zase brzy budu moct přijet, abych ji dostal trochu hlouběji pod kůži.
Spojit se s Urizenem Freazou můžete na jeho webových stránkách, Instagramu nebo prostřednictvím mailu: urizen@urizen.es