Vyrazit na dovolenou bez mého Polaroidu SX-70 je pro mě takřka nemyslitelné. Ačkoliv primárně fotím na černobílý kinofilm, tak je to právě dovolená, z níž chci mít i barevné instantní fotky, které mám pak hezky uložené doma v krabičce. Pro letošní jarní dovolenou padla volba na Gruzii.
Ve chvíli, kdy jsem některým přátelům a známým řekl, že se chystám na dovolenou do Gruzie, reakce byly různé. Většinou lehký údiv a dotazy, co tam vlastně je, a jestli je tam vůbec bezpečno. Občas také kde to vlastně je. V zeměpisu jsem se vždy učil (pravda, podle dost starých pomůcek), že hranice mezi Evropou a Asií tvoří mimo jiné horský masiv Kavkazu. A většina Gruzie je tak nějak na jeho jižní, tedy asijské straně. Čistě zeměpisně bych jí tedy řadil do Asie. V oficiálních materiálech se většinou píše “země mezi Asií a Evropou”. Jenomže pravda je taková, že Kavkaz je naprosto specifický region.
Pro tuto cestu jsem vsadil čistě na černobílé kinofilmy. Výjimku dostal jedině Polaroid SX-70, pro který jsem měl s sebou dvě kazety barevného filmu od Polaroid Originals. Při krátké zastávce v Istanbulu jsem nepořídil ani jeden snímek a tak jsem se rozhodl, že Polaroidem budu fotografovat pouze v Gruzii. Opět jsem zvolil své klasické téma monumentálních staveb či detailů, které reprezentují navštívenou zemi. Většinu času jsem strávil v Tbilisi, hlavním městě Gruzie. Tbilisi je staré město – na kopci nad ním se tyčí historickou pevnost, ve městě jsou pak k vidění kostely až z 5. století našeho letopočtu a zvláštní směs starých domů a supermoderních staveb. Historie je tu vidět ve vrstvách, a tak by to mělo být. Ze západních vymožeností vám toho nebude chybět mnoho.
Co se týče kavkazských specialit, tak je situace výborná. Zejména tedy co se týče jídla a nápojů. Věděli jste, že v Gruzii se vyrábělo vůbec první víno v historii lidstva? Místní suché červené je úžasné a hodí se k tradičním gruzijským pochoutkám jako jsou chinkali, chačapuri nebo šašlik. Gruzíni jsou velmi pohostinní a odráží se to na překvapivě vysoké kvalitě služeb. Pokud bych měl vypíchnout jedno místo, je to Cafe Nikolozi na ulici Anton Katalikosi 32-34. Při návštěvě máte pocit, že jste zašli na jídlo k babičce. Menu je napsané rukou na papíře (pravda, gruzínsky nebo rusky), příjemná hostitelka, která vám jídlo po objednání připraví ve své kuchyni. A 288,-Kč za večeři pro dva? To je sen! Nepříliš drahé jsou i sirné lázně, které jsou přímo v centru města. Ceny oscilují od nějakých 40,-Kč za hodinu ve společných lázní po 320,-Kč za hodinu v soukromé lázni pro dva lidi. Rozhodně lázně doporučují zařadit jako odpočinkovou součást programu.
Odpočinek jsem potřeboval po výletě na Kazbegi. Tedy přesněji ke kostelu Gergeti, který se v tomto pohoří nachází a je jedním ze symbolů celé země. Cesta dodávkou do vesnice Stepancminda trvala z Tbilisi nějaké tři hodiny. Kvalita gruzínských silnic není tak špatná, jak zlé jazyky tvrdí. Většinu z nich pokrýval asfalt a díry, které hrozily spolknout celou dodávku, byly spíš neobvyklé.
Ve vesnici pod klášterem se přesedlo do menšího křížence dodávky a offroadu, která jela až nahoru ke klášteru, cestou průjezdnou možná tak pro tanky a jiná těžká armádní vozidla. Slabší povahy by se mohly obávat převrácení vozidla, ale přežili jsme. Pohled na klášter, doslova obsypaný bílými japonskými dodávkami, je poněkud bizarní. Dříve ke klášteru prý vedla lanovka, kterou ale Gruzíni během rozpadu Sovětského svazu zbourali, jelikož prý narušovala posvátnost tohoto místa. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Na lanovce by vydělával jeden člověk, na rozvozu malými dodávkami minimálně půl okresu, takže ekonomický model je jasný.
Na začátku května je počet turistů v Gruzii poměrně přiměřený. Vlastně se docela divím, že jich není víc. S mladými lidi se často domluvíte anglicky a v modernějších restauracích mají i anglicky psané menu. Primárním cizím jazykem je zde ale ruština. Potěšující je to, že skoro celé centrum města je pokryté signálem wi-fi, na kterou se mohou návštěvníci města zdarma připojit. Síť se jmenuje “Tbilisi loves you” a je to vlastně trochu symbolické, protože se v Tbilisi (a vlastně v celé Gruzii) cítíte, že vás to místo skutečně miluje.
