George Ksandr má za sebou úspěšnou kariéru reklamního fotografa, my ho ale známe spíše jako člověka, kterého naplno pohltilo kouzlo Polaroidu. Fotil na něj už před lety, ale jak sám říká, dnes ho prakticky nedá z ruky. Společně s ním jsme už v Praze (kde má stále svůj ateliér) nafotili skutečně hromadu snímků, ať už klasickým Polaroidem či velkoformátovým Impossible 8×10.
Georgův syn Simon vystavoval svoje Polaroidy u nás v Polagraphu na jedné z prvních výstav, které jsme pořádali. Známe se tedy a spolupracujeme opravdu dlouho, a tak byl náš mnichovský rozhovor velmi příjemný.
Jsi z fotografické rodiny, fotíš ty i tvoje děti. Vedl jsi je k tomu, anebo začali fotit z vlastního zájmu?
Ano, z fotografické rodiny jsem, fotilo se u nás odjakživa. Teď fotografuje nejen Gabriela, ale i můj starší syn Jan a mladší Simon, který fotografii studuje. Jan se vedle svého povolání věnuje 360ti stupňové panoramatické fotografii, Gabriela a Simon se rozhodli pro dráhu profesionalních fotografů, jako kdysi já.
A jelikož po mně zdělili obrovský talent, nemusel jsem je do ničeho nutit a přišli k fotografii sami. Gabriela přes líčení, u Simona nastal zlom na blešáku v New Yorku kde si před lety koupil Polaroid a ještě ten den nafotil sérii fantastických fotek s newyorkskou tematikou.
Svoji fotografickou kariéru jsi začal v Čechách, resp. na FAMU. Pak jsi emigroval do Německa a pracovat i žít jsi začal v Mnichově. Bylo to hodně těžké, taková změna prostředí – osobně i pracovně? Jak se to v tvé práci projevilo?
Moje touha stát se profesionálním fotografem se začala naplňovat právě když mě přijali na FAMU. Už při škole jsem pak spolupracoval s Art Centrem na tvorbě audiovizuálních programů v Iránu, Indii, Japonsku, Rusku a na Filipínách.
Takže i když jsem byl často v zahraničí, přesto pro mě přestěhování do Mnichova znamenalo velkou životní změnu. Měl jsem ale štěstí a hned pár měsíců poté jsem se stal členem elitního spolku německých profesionálních fotodesignerů (BFF).
Měl jsem tehdy ateliér jen pár kroků od hotelu Vier Jahreszeiten, a díky tomu se mi podařilo zahájit dlouholetou spolupráci fotografováním portrétů významných osobností, které do hotelu zavítaly. Za 15 let jsem jich pořídil skoro 500
Mnichov je jinak skvělé město! Nemluvě o horách a jezerech v okolí…
Fotil jsi reklamu, portrét i mnoho dalších žánrů, vyzkoušel jsi různé fotografické techniky. Co je ti nejbližší?
Široká paleta zakázek mi umožnila využít všechny možné druhy formátů i materiálu. Snažím se ale nezapomínat ani na volnou tvorbu a uměleckou fotografii. Rád se toulám po New Yorku i jiných městech a panoramatickou kamerou fotím mosty. Ale přecejen je mi asi nejmilejší práce ve studiu. Schovat se pod jeptišku a funět na matnici Sinaru 8×10, tomu se nic nevyrovná 🙂
Dostal ses i k Polaroidu, nejprve jako k nástroji na testování expozice, potom i jako ke kreativnímu médiu. S Polaroidem, přesněji řečeno s polaroidovou dirkovou komorou, jsi nafotil známé fotky z New Yorku. Jak tě to vůbec napadlo, proč jsi využil zrovna Polaroid?
Polaroid mně vždycky fascinoval a přitahoval, používal jsem SX-70 už při spolupráci s Art Centrem. Při reklamním focení ve studiu jsem vždy dělal několik polaroidů před definitivním zmáčknutím spouště, abych si udělal test, nebo abych záběr (kompozici, světlo apod.) mohl ukázat zákazníkovi ke schválení.
Vedle panoramatické fotografie jsem se během mých častých pobytů v New Yorku věnoval pinhole, ale jak při focení nevidíte co fotíte, tak mne napadlo fotit ty snímky na Polaroid – uvidím je hned a nebudu muset čekat na vyvolání v komoře. Tak vznikl můj soubor Polaroidů z NY.
Dnes v této tradici vlastně pokračuje Simon, i když klasickým polaroidem a ne pinhole kamerou.
Vrátil ses k Polaroidu ještě i v pozdější práci, i před vznikem Impossible Projectu? Ten tě, pokud vím, uchvátil, začal jsi se Polaroidu hodně věnovat. Proč vlastně?
Stará láska nerezaví. Je skvělé, že Polaroid stále žije a jsem rád, že se k němu můžu i nadále vracet, dokonce i ve velkém formátu 8×10, díky spolupráci právě s váma z PolaroidLove. Pro uměleckou fotografii je Polaroid dodnes skvělým nástrojem, jen z reklamní fotky ho vytlačil digitál.
Uchvátil tě natolik, že jsi spolu se svým synem začal Polaroidy sbírat a máš jich obrovskou sbírku plnou mnoha kusů, které mají vážně hodnotu. Fotíš s nimi, nebo jsou to jen výstavní exponáty?
Začal jsem je sbírat kdysi v New Yorku, kde byl na blešácích úplný ráj. Modelů existuje obrovská řada, a i když se nám už podařilo získat mnoho exponátů, vždycky mě nový přírůstek potěší. Každý, já, Simon i Gabriela, máme svoje oblíbené kousky, se kterými fotíme. Většinou SX-70 nebo SLR680.
Naši čtenáři tě znají i jako fotografa, se kterým jsme se společně vrhli na velkoformátový Polaroid 8×10 palců, s nímž jsme takhle společně v České republice zřejmě jediní. V čem vidíš kouzlo tohoto materiálu?
Geniální je hlavně neopakovatelnost daného momentu. Nemluvě o všechtěch okolnostech, které samotné fotografování provázejí. Moc rád vzpomínám na začátky této naší spolupráce, a všechny ty problémy a překvapení… ale výsledek stál vždycky za to!
Plánuješ na Polaroid, ať už velkoformát nebo klasiku, nějaký další projekt?
Jak moje děti, tak i já v poslední době nedáme Polaroid z ruky. Simon nadále rozšiřuje svoje soubory měst, teď zrovna o Londýn, a Gabriela po kalendářích “Vzpomínky na Drtikola” a “Sporty” připravuje “Hudební nástroje” a “Masky”. Já mezitím fotím dál zátiší a akty. A brzy to bude na 8×10!
