Ačkoli jsme téma Andy Warhol už nakousli dříve, teď se na něj podíváme zase z jiného úhlu, a sice očima Christophera Makose (*1848), amerického fotografa umělců. Fotografování se učil v Paříži od samotného Mana Raye, surrealisty a zakladatele experimentální fotografie, a to jakoby mu předurčilo, že slavná jména budou spojená s celou jeho kariérou. Ostatně jeho vlastní jméno se k nim může hrdě přiřadit.
Makos portrétoval mimo jiné amerického dramatika Tennessee Williamse nebo pop/grafitti/street-artového umělce Keitha Harringa, kterého také poprvé s Warholem seznámil. Jeho snímky byly pravidelně a s velkým úspěchem draženy v aukční síni Sotheby’s. Dnes jeho fotografie najdeme ve stovkách muzeí a soukromých sbírek. “Svého Makose” má doma i Pedro Almodóvar nebo Malcolm Forbes.
Makos prorazil na fotografickou scénu v roce 1977 s publikací WHITE TRASH, ve které syrovým způsobem zachytil newyorskou punkovou scénu, doplněnou portréty smetánky jako módního návrháře Halstona nebo právě Andyho Warhola. Ten Makose označoval za “nejmodernějšího fotografa v Americe”.
S Andym Warholem Makose kromě umělecké spolupráce pojilo i ryzí přátelství, jehož dokumentaci uspořádal do několika významných knih – Warhol/Makos In Context (2007), Andy Warhol China 1982 (2007) a Christopher Makos/Polaroids (2009).
Právě díky jejich přátelství dost možná působí pop-artová ikona na snímcích tak přirozeně. A to i na neobvyklých a ve své době stále ještě provokativních fotografiích, kde je Warhol převlečený za ženu.
“S Andym jsme na sebe byli natolik zvyklí, že se přede mnou nebál ukázat svou ladnost a jakousi podivnost. Vidím v těch snímcích otevřenost a zranitelnost a Andyho potřebu se vyjádřit. Tyhle své stránky dával málokdy najevo na veřejnosti, ale já si je dobře pamatuji.”
Soubor Lady Warhol sestavil Makos v roce 2009. Od té doby putuje po mnoha významných muzeích a galeriích, jako první byl ale k vidění byl ve stockholmské Fotografisce. Cyklus obsahuje 120 Warholových portrétů, na nichž střídá nejrůznější líčení i paruky. Všechny snímky vznikly během dvoudenního focení v roce 1981 a byly koncipované jako pocta Manu Rayovi a jeho fotografického projektu Rose Sélavy (Eros, c’est la vie), ve kterém na začátku 20. let ve stylu glamour fotografoval Marcela Duchampa v převleku za jeho stejnojmenné ženské alter ego.
“Ty fotky neměly z Andyho udělat “drag queen”. Vypovídají o identitě a změně identity, ale ne nutně “drag”, ne nutně Andy jako “drag”, vlastně vůbec nejsou o Andym Warholovi, ale jsou spíš o spolupráci nás dvou: toho, co fotí a toho, co se fotit nechá. To je celé.” – Christopher Makos