Největší soudní řízení v historii patentových práv bylo vpravdě epické nejen proto, že do té doby nebylo duševní vlastnictví předmětem soudního sporu v takovém rozsahu, ale především proto, že se v něm střetli dva obři fotografického průmyslu. Polaroid a jeho největší konkurent Kodak.
Kodak přitom nepředstavoval významnou konkurenci jen díky své velikosti, ale také kvůli své reputaci. Produkty Kodaku se totiž vždy vyznačovaly prvotřídní kvalitou a v mnoha případech se dokoce pro fotoprůmysl staly standardem. I když nové filmy japonské firmy FujiFilm byly v té době výborné, pro většinu fotografů byl Kodak stejně nakonec tou nejlepší volbou. Elegantnímu designu Polaroidu SX-70 se neohrabané instantní fotoaparáty Kodaku vyrovnat nemohly. Kvalitou filmu však Kodak u Japonců vyhrával na celé čáře.
Do hry vstupuje Země vycházejícího slunce
Polaroid se snažil prorazit v Japonsku už od roku 1960, kdy zde otevřel svou dceřinou společnost. V odlišné japonské vizuální kultuře ale neuspěl. Japoncům nevyhovoval čtvercový formát fotografie, protože nebyl příliš vhodný k reprodukcím. Nelíbilo se jim pak ani nereálné podání barev. Kvalitu fotek obecně vnímali jako nízkou a většímu rozšíření Polaroidu nepomohla ani vyšší cena, která stoupla s nutným dovozem filmů na ostrovy. Odpovědí FujiFilmu na tuto situaci byl vlastní systém instantní fotografie, který vyvinula díky nevýhradní licenční smlouvě od Kodaku a svým vlastním patentům.
V roce 1981 uvedla na trh řadu produktů nazvanou Fotorama, což bylo spojení slov foto a panorama. Tento systém se velmi podobal tomu od Kodaku. I díky tomu bylo možné v první generaci instantních fotoaparátů Fuji i přes nepatrný rozdíl v citlivosti používat právě Kodak filmy. Fotoaparáty byly totiž v podstatě kopiemi přístrojů od Kodaku, i když jejich design byl mnohem elegantnější. Měly také integrovaný elektronický blesk a film se po exponování vysouval automaticky, nikoliv manuálně. Stejně jako u Kodaku se i FujiFilmu exponovalo zezadu. A právě to představovalo pro FujiFilm, kvůli probíhajícímu sporu mezi Kodakem a Polaroidem, závažný problém. Polaroid totiž začal ještě v průběhu procesu s Kodakem podnikat právní kroky i vůči FujiFilmu v Japonsku. Poté, co Polaroid spor s Kodakem ve Státech vyhrál, začala s Polaroidem japonská firma vyjednávat a výsledkem nakonec bylo uzavření formální dohody o sdílení technologií mezi oběma společnostmi.
Nutná dohoda
Tato dohoda přitom nebyla jen v zájmu japonců. Polaroid se v době boomu videokazet rozhodl zaměřit také na magnetická média. Byl to ale právě FujiFilm, kdo měl v jejich vývoji a výrobě dlouholetou tradici, jejíž počátek se datoval od poloviny 50. let minulého století. Díky této dohodě tak Polaroid získal přístup k rozsáhlému výzkumu Fuji a jejich vývoji elektroniky, magnetických pásek pro audio, video a počítačových paměťových médií.
Dnes už však víme, že ani to Polaroid od bankrotu nezachránilo. V roce 2008 ukončil výrobu svého integrálního filmu s ikonickým bílým rámečkem, a zatímco Impossible Project na poslední chvíli převzal část továrny Polaroidu v Enschede, aby mohl integrální film oživit, FujiFilm dál nerušeně, společně s instantními fotoaparáty Instax, vyráběla svůj instantní film založený na chemickém procesu. Je komickým faktem, že ještě v roce 2010 nabízel Polaroid nový instantní fotoaparát Polaroid 300 Instant Classic, což byl v podstatě jenom převlečený Instax Mini. Trochu to připomíná příběh o chytré horákyni. Technologie Polaroidu byla mrtvá, ale Polaroid přece jen zůstal součástí byznysu s intantní fotografií. Tak to ale ve světě obchodu chodí. Patenty Polaroidu v roce 1999 vypršely a o deset let později už to bylo japonské Fuji, kdo naopak licencovala Polaroid.
Vydělat se snažili i další
Na trhu byly ale i další firmy, které se snažily z krajíce instantní fotografie také ukrojit, i když měly dost rozdílné ambice. Jednou z takových společností byla americká Berkey Photo, která vyráběla fotoaparáty pod značkou Keystone. Ve 40. letech tato firma neprozřetelně odmítla do Polaroidu investovat, a tak si v roce 1973 trochu spravila chuť, když představila svůj instantní fotoaprát pro sloupávací (peel-apart nebo také pack-film). Ten měl na rozdíl od Colorpacku, který vyráběl Polaroid, integrovaný elektronický blesk. Polaroid však tehdy žádné právní kroky proti společnosti nepodniknul. Budoucnost patřila integrálnímu filmu a Keystone používal sloupávací, jenž stejně vyráběl jedině Polaroid. Později Berkey uvedl na trh další fotoaparát pro integrální polaroidový film Funshooter 2000, vůči kterému už Polaroid tak velkorysý nebyl. Po krátkém soudním procesu byl fotoaparát stažen z trhu.
Už o dvě desetiletí dříve však svůj systém instantní fotografie představila jiná supervelmoc. V roce 1952 uvedla na trh sovětská firma GOMZ instantní fotoaparát Moment. Byla to velmi zdařilá kopie Polaroidu Model 95. Pro sovětské občany byl ale tento fotoaparát z důvodu astronomické ceny v podstatě nedostupný. Do roku 1954 jich bylo vyrobeno 9000. Těžko k sehnání byl také film, jehož kvalita byla otřesná. V roce 1969 se na Ukrajině, která byla součástí Sovětského svazu, uskutečnil ještě jeden pokus, kdy firma KMZ začala vyrábět levnější plastový model pod názvem Foton. Ten používal stejný formát sloupávacího filmu Monument, design zadní části byl ale od Polaroidu dost odlišný. Nutno také říci, že působil kompatněji a pohodněji. I přesto, že do roku 1976 vznikla minimálně tři vylepšení tohoto fotoaparátu a několik navazujících experimentálních modelů, zmizel nakonec i on v propadlišti dějin. Firma samotná byla už v plovině 60. let přejmenována na Lomo.
Posledním nově navrženým polaroidovým fotoaparátem na sloupávací film byl remake starého Polaroidu 195, který na konci 90. let v omezeném množství vyrobila americká NPC (Newton Plastics Corporation) v Massachusetts. Tato firma vyráběla speciality jako fotoaparáty do mikroskopu, stativ s unikátním designem hlavice (Pro-Head) a intenzivně spolupracovala například i s NASA. Většina fotografů si ji ale bude pamatovat především jako výrobce polaroidových zad pro celou řadu středoformátových přístrojů, ve kterých se k přenosu obrazu používala optická vlákna. Ještě v roce 2000 uvedla na japonský trh lehce upravenou verzi tohoto fotoaparátu jako model 185. Několik let na to, ještě před vyhlášením bankrotu Polaroidu, ale firma ukončila výrobu a zmizela z trhu.
I přes těchto několik výjimek byl však Kodak jediným skutečným konkurentem Polaroidu. Svou pozici si udržel až do dneška, kdy stále zdatně konkuruje FujiFilmu svými barevnými filmy Vision. To už je ale úplně jiná kapitola z historie analogové fotografie.
Kodak moment
Dnes už si to asi nepamatujeme – a to dost možná i proto, že nás od světa do roku 1989 dělila železná opona – ale “Kodak moment”, slovní spojení z reklamní kampaně společnosti Eastman Kodak, se dostalo i do obecné řeči. Toto slovní spojení označuje jedinečný, kouzelný nebo sentimentální okamžik, který stojí za fotografické zvěčnění. Po prohraném soudním líčení dostalo toto slovní spojení ještě jeden, tentokrát sarkastický význam, a tak může Kodak moment znamenat taky okamžik, kdy se něco doposud úspěšného šeredně zvrtne.
