David Hockney je nyní osmdesátiletý britský umělec, který se proslavil především v 70. a 80. letech, kdy poměrně rychle získal slávu a uznání. Jeho charakteristickým motivem se stalo fotografování a malování bázenů s typickým kalifornským sluncem.
Právě do Kalifornie se Hockney později přestěhoval – právě tento kraj měl na jeho celkovou tvorbu velký vliv. Další věcí, kterou se proslavil, byl jeho hedonistický způsob života. Jako otevřený homosexuál se rád oddával bohémským radovánkám se svými bratry v malířské štětce. S odstupem toto jeho chování ale vyznívá trochu jako póza, jelikož se nechal slyšet, že “Umělec nemůže být bohém, pouze bohémství propagovat. V první řadě by měl pracovat.”
Důvodem, proč právě on dosáhl vysokého kritického i diváckého ohlasu, je jeho jedinečná schopnost se dívat na svět kolem sebe jiným způsobem. To geniálně ukázal na svém obrazu bazénu, kde odlesky slunce od hladiny vody znázornil pouze spletitými čarami. Jeho nejznámější obraz je ale A Bigger Splash, který se dokonce stal jedním z nejznámějších děl pop artu. Nás ale nyní bude zajímat spíše jiná část jeho tvorby než malování – jeho tvorba Polaroidem.
I v tomto odvětví totiž dosáhl jisté revoluce. Jak jsem již zmínil, jeho hlavní téma je zkoumání odlišných způsobů nahlížení na realitu a snažení se o její zachycení. Hockney si uvědomil, že hlavní problém fotografie jako takové je její nehybnost a jakási mrtvost. Dalo by se říct, že pokud jde o jistou živost díla, bylo by na místě spíše použít video – David ale argumentoval tím, že i video nás neustále nutí dívat se pouze na jeden hlavní subjekt a zbytek scény spíše ignorovat či vnímat podvědomím. Další problém fotky také viděl v tom, že daný pohled automaticky pozorovatele oddálí od scény a proto jí vnímá jinak, než jak by jí vnímal pouhým okem. A právě po tomto bádání, jak situaci vyřešit, přišel se systémem, který nazýval “The Joiners”.
První dílo z této série udělal v osmdesátých letech pomocí Polaroidu SX-70 (později je začal dělat i s 35mm fotoaparátem). Princip jeho tvorby bylo rozkouskované nafocení jedné scény z jednoho místa a následné spojení vzniklých snímků do jednoho velkého obrazu. Tímto neotřelým způsobem zaznamenal fotografií pohyb a zároveň dovolil divákovi si plně prohlédnout například lampu nad zachycenou postavou. Povedlo se mu tedy to, co videu chybělo. David udělal i demonstrující experiment, kdy jednu scénu zpracoval jak videem, tak svojí novou technikou, což ještě potvrdilo jeho tezi. Výsledek zároveň vypadá poněkud kubisticky – ne však ve smyslu geometrie, ale právě ve změně nahlížení na věc.
David zároveň chtěl, aby divák musel očima po díle cestovat, tak jako při pozorování v reálném životě. Další nedostatek klasické fotografie – vše bylo v jednom zorném poli.
S vyvoláváním fotek je spojená i jedna kuriózní historka, kdy mu z několika filmů jedné scény nechtěně v obchodě zničili dva a tím sabotovali celkový obraz. Hockney se ale rozhodl chyby využít ve svůj prospěch a místo daných fotek na plátno umístil psanou omluvu od obchodu. Podobná situace se vlastně stala i jeho současníkovi Warholovi, jemuž někdo v záchvatu hněvu prostřelil obraz. Warhol toho také využil a obraz prodal za ještě více.
Ačkoliv Hockney už před časem pověsil fotoaparát na hřebík a plně se věnoval malířství, nedávno se rozhodl skloubit oboje. Nyní vytváří videa fungující na podobné podobném principu, jako jeho někdejší polaroidové “skládačky” . V roce 2009 byl také oceněn jako nejvlivnější britský umělec všech dob. I v součastnosti je ve své tvorbě pořád aktivní a nadále odmítá najímat si jakékoliv asistenty k jeho tvůrčím projektům.
Chcete experimentovat jako Hockney? Polaroid a filmy si můžete pořídit na našem eshopu.