Na výstavě Sandy Skoglund jsem byla před sedmi lety v galerii Fotografiska ve Stockholmu a musím říct, že od té doby mě jenom málo fotografů oslovilo více něž ona. Pokud vůbec.
Američanka Sandy Skoglund (*1946) začala své instalace tvořit a fotografovat na konci sedmdesátých letech a od té doby v tvorbě pokračuje, přičemž si pořád drží svůj zábavný a neotřelý styl, který by se dal označit za surrealistický. Ona sama se však vůči tomuto termínu (v knize Sandy Skoglund, Magic Time, Fotografiska 2010) vyhrazuje.
„Moje fotky připadají hodně lidem jako sen, mně ale ne. Nemyslím si, že moje práce má přímý vztah k surrealismu. Místo toho si myslím, že to, co dělám, je hodně o kontrastech a složitosti, jimiž se dnes dají charakterizovat Spojené státy. Nemyslím si tedy, že moje fotky jsou snové. Je v nich však jeden prvek, který by se dal za snový považovat – narušení. Moje fotografie mají vždy nějaký realistický komponent, a potom další, který tu reálnost narušuje.“
V jejím díle je také patrný vliv amerického pop-artu, zejména tzv. “hot pop-artu”, prezentovaného Claesem Oldenburgem, tedy ne “chladného warholovského” , kde se věci opakují pořád dokola. Obrazy, které Sandy Skoglund jsou jedinečné a neopakovatelné, každé dílo navíc přináší zkušenost s novými materiály.
Skoglund každou fotografii – nebo spíše obraz či instalaci pečlivě promýšlí a potom dlouho spolu se svým týmem aranžuje, dokud nedocílí kýženého vzhledu. Až pak může konečně zmáčknout spoušť. Za každou finální fotkou jsou tedy schované dny nebo dokonce měsíce pečlivé přípravy. Skoglund polepila třeba celý pokoj, včetně nábytku, figurín i šatů živých modelů rozinkami (Atomic Love, 1992) nebo pokryla podlahu koupelny skořápkami od vajíček (Walking on eggshells, 1997). Autorka přitom snímky nijak neupravuje, vše je takové, jako ve skutečnosti. To jenom zvyšuje výslednou hodnotu všech jejich fotografií.
„Často dostávám otázku, proč svoje obrazy prostě neudělám v počítači. A na to odpovídám – protože by to změnilo jejich význam. Když víme, že to, na co se díváme, doopravdy existovalo, změní to naše vnímání obrazu. Vezměme si třeba hollywoodské filmy – když víme, že jsou scény vytvořeny počítačem, změní to náš zážitek z filmu. Uměle vytvořený obraz vnímáme jinak než fotografii. Nejsem vůbec proti počítačům jako takovým, ale s ohledem k mojí práci a instalacím, které vytvářím, má právě fotografie rozhodující význam.“
V tvorbě Sandy Skoglund se často objevují zvířata, vyrobená ze sochařské hlíny, většinou monochromaticky natřená výraznou barvou tak, aby kontrastovala s prostředím. Tato zvířata obsazují prostor lidských obydlí, který není jejich přirozeným prostředím a díky svému barevnému nátěru působí jako z jiného světa. Skoglund se tak dotýká problematiky antropocentrickému vnímání světa.
„Myslím, že když mluvíme o zvířatech, je tam kontrast mezi určitým fantastickým aspektem jejich existence (jako animovaných postav nebo pohádkových či mytologických bytostí) a realitou. A protože my, lidé, sami sebe považujeme za primární formu vědomé existence na Zemi, rozhodla jsem se, že moje fotografie zaplním zvířaty, tak, abych našemu vnímání představila zase jinou formu vědomí.“
Ať už se jedná o surrealismus nebo ne, říše, kterou Sandy Skoglund vytváří, je plná kontrastů mezi přírodou a světem uměle vytvořeným člověkem, mezi skutečným a neskutečným, mezi lidským vědomím a podvědomím, dětstvím a dospělostí a stírá hranice mezi nimi. Je to líbivá a znepokojující podívaná zároveň a člověk od ní nemůže odtrhnout oči.
Pokud vás při fotografování baví stejně jasné barvy, jaké používá Sandy Skoglund, vyzkoušejte například film Agfa Vista plus.