Petrohrad. Město tří revolucí a ruské okno do Evropy, či evropské okno do Ruska. Nebyla to moje první návštěva Ruska a vlastně ani ne první návštěva Petrohradu. Byla to ale moje první návštěva tohoto města, kdy jsem do něj jel cíleně fotografovat a nedělal tam vlastně nic jiného. Kromě občasného šašliku a pár set gramů vodky. Ano, v Rusku se vodka měří na gramy!
Původně jsem plánoval do Petrohradu letět v létě, kdy tam vládne fenomén zvaný “bílé noci” – díky severní poloze města slunce zapadá jen těsně za horizont, a tak je i v noci světlo. Tenhle plán mi však úplně nevyšel a dostal jsem se tam až v poslední třetině září. Pro ty z vás, kteří neznají detaily meteorologické situace podzimního Petrohradu, rád objasním – na podzim tam prší. Hodně prší. Nervózně jsem každý den před odletem sledoval předpověď počasí z různých zdrojů, která se měnila z hodiny na hodinu. Nakonec se ustálila na tom, že jeden den z osmi bude pršet, jeden den bude zataženo a zbytek dní bude slunečno. S tím jsem byl ochotný žít.
Cestování do Ruska není tak jednoduché jako cestování po Evropské unii. Musíte mít vízum. Samozřejmě si ho můžete zkusit opatřit sami, ale strávíte tím tolik času, že zaplatit nevelkou provizi agentuře, která udělá všechnu práci za vás, se mi vždy jevilo jako efektivnější řešení. Dobrá zpráva je, že letenky nestojí moc a ubytování v solidním Airbnb seženete kolem tří set korun za noc. Samozřejmě důležitým faktorem pro komfort pohybu je i to, jestli umíte jazyk nebo ne. Já se Rusky domluvím celkem solidně, navíc umím i číst. Pohyb v Rusku mi tudiíž nečiní zvláštní problémy. Nedokážu proto posoudit, jak se tam může pohybovat někdo, kdo se domlouvá třeba anglicky nebo německy. Angličtinu jsem v Petrohradu zaslechl snad jenom v lepších restauracích. I metro je ale značené v ruštině i angličtině, stejně jako některé autobusové linky. Já měl navíc ještě tu výhodu, že jsem měl místní SIM kartu (dvanáct gigabajtů dat v přepočtu za sto korun). Kartu ale koupíte jedině na ruskou občanku, kterou já osobně nemám, takže mi v tomhle pomohla moje manželka.
Petrohrad, to je především kultura. Město bylo založeno roku 1703 Petrem Velikým. Ten k jeho vzniku sezval nejlepší evropské architekty a stavitele. Převládajícím stavebním slohem u většiny monumentů z počátků historie města je tedy baroko, ale najdeme zde i další architektonické slohy. Celé město je vybudováno celkem velkoryse. Ulice jsou široké a domy velké. Samozřejmě, že bychom na předměstí našli i nějaký ten panelák, ale to najdeme i ve staroslavné Praze. Já se pohyboval převážně v centru, protože jsem bydlel hned vedle kanálu Gribojedova, po jehož nábřeží jsem se dostával pěšky do centra města k Zimnímu paláci a Něvskému prospektu. Památky jsou početné. Jmenoval bych například Ermitáž (sídlí v Zimním paláci), katedrálu Svatého Izáka, Petropavlovskou pevnost, Kazaňský chrám, Křižník Aurora (nyní čerstvě po rekonstrukci), chrám Kristova vzkříšení a námořní katedrálu ve městě Kronštadt, kam si musíte dojet autobusem. Pokud chcete vyrazit po památkách, tak vám ale rozhodně nebude stačit týden. Samotná Ermitáž je tak na dva tři dny, a to jen v případě, že máte celkem slušné tempo. I proto je možné zakoupit vícedenní vstupenky, což je vlastně fajn.
Osobně mě z kultury asi nejvíc potěšila velká výstava o Andreji Tarkovském, který patří mezi mé nejoblíbenější režiséry. K vidění byly především fotografie z natáčení, různé skicy postav a několik reprodukcí fotografií, které vyfotil sám Tarkovski a to rovnou na Polaroid SX-70! Tímhle oslím můstkem se dostáváme k tomu, jak jsem pořídil fotografie k článku přiložené. Těsně před mým výletem (cca dva dny) se na trhu objevily první filmy od Polaroid Originals. Neváhal jsem tedy a pln očekávání jsem si jednu kazetu pro svojí SX-70 den před odletem koupil. Osm fotografií pro osm dní dovolené. Ačkoliv má SX-70 svoje mouchy (zejména nízké ISO filmu), tak bych ho nevyměnil. Díky sklopné konstrukci se mi vejde do kapsy u bundy a to je klíčové. Když mám totiž na krku dva kinofilmové fotoaparáty (jeden s barevným a druhý s černobílým filmem), přes rameno ještě dvouokou zrcadlovku na svitkový film, jsou kompaktní rozměry tohoro Polaroidu naprosto zásadní.
Po odexponování prvního snímku a jeho uložení do krabičky, aby byl ochráněn před světlem, jsem cítil značnou netrpělivost a snad i jisté vzrušení nad tím, jak bude nový film vypadat. Zejména tedy v porovnání se starším filmem, který byl ještě brandovaný jako Impossible Project. Po patnácti minutách byla fotka hotová a vypadala skvěle! Ve chvíli, když i druhá fotka vyšla konzistentně, jsem všechny následující snímky exponoval s už větší jistotou ve výsledek. Na konci jsem držel v ruce osm konzistentně exponovaných fotografií a jen na pár z nich se projevily drobné nedokonalosti typické pro polaroidové filmy dnešní doby. Barvy, kontrast i dynamický rozsah mi přijdou v porovnání se starší generací filmů mnohem lepší. Že by se tedy fotografům, kteří používají Polaroid, dostal do ruky konečně zase o něco lepší materiál? Podle mého názoru rozhodně ano. Doufám, že vývoj bude dál pokračovat.
Závěrem bych snad jen rád řekl, že není třeba mít z návštěvy Ruska žádný strach. Pro první návštěvu bych samozřejmě doporučil spíše Petrohrad než například Moskvu. Město je kompaktní a dá se po něm velmi dobře pohybovat i pěšky. Ceny jsou relativně příjemné, takže dovolená v Petrohradu vás opravdu nezruinuje. Bezpečnostní situace je tam taktéž velmi dobrá a momentálně v petrohradských ulicích potkáte mnohem méně vojáků s automatickými zbraněmi, než třeba v Paříží nebo Londýně. Ani při nočních procházkách jsem neměl moc strach, že bych se někde dostal do problémů. Lecjaká situace na nočním Něvském prospektu může sice na první pohled vypadat divoce, ve skutečnosti ale nejde o nic strašného. V neposlední řadě je Petrohrad i z fotografického hlediska velmi zajímavou lokací. A světlo, když zrovna svítí Slunce, je úžasné.
Foceno na Polaroid SX-70 a nový Polaroid Originals film.