Je konec léta, a tak jsem ještě na poslední chvíli vyrazil na pár dní fotit do Polska za svou kamarádkou fotografkou Agnieszkou, která pro nás připravila trasu i modelky. Cestoval jsem autem, takže jsem naložil plný kufr foťáků, příslušenství a filmů a vyrazil si užívat kvalitních polských dálnic.
Základní tábor jsme měli v Lodži, což je pro fotografa země zaslíbená. Jde totiž o skutečné kulturní centrum Polska a to nejen proto, že se zde každý rok koná mezinárodní festival fotografie, Fotofestiwal. Je tady taky slavná Filmová škola, z které vzešla mnohá slavná jména jako Andrzej Wajda či Roman Polanski. Najdete tady i Muzeum moderního umění s nejcennější sbírkou moderního polského umění v celé zemi. Říká se mu taky město čtyř kultur, protože v Lodži spolu vždy žili dohromady Poláci, Němci, Židé a Rusové. Jestli jste čtivci, možná jste četli nebo si můžete přečíst knihu nositele Nobelovy ceny za literaturu Władysława Reymonta Zaslíbená země. Tam to všechno je.
Poláci nás Čechy mají rádi. A i když se na ně často díváme skrz prsty, protože k nám dovážejí “nekvalitní” potraviny a jsou mnohem lepší obchodníci než my, myslím, že se zase tolik nelišíme. V Lodži jsem objevil i takového polského Baťu. Dnes už to dávno není pravda, ale ještě v 19. století byla Lodž centrem textilního průmyslu, dokonce se jí přezdívalo “polský Manchester”. Jedním z největších podnikatelů v oboru byl Karl Wilhelm Scheibler. Ten stejně jako Baťa vystavěl pro své dělníky celou čtvrt s obchody, školou i nemocnicí. Jen jeho pohnutky byly trochu jiné než Baťovy. Scheibler prostě nechtěl, aby jeho dělníky přetahovala konkurenční továrna na druhé straně města, takže celou čtvrt obehnal plotem a hlavní brána se na noc dokonce zamykala. Tak to už by dnes všemocné odbory nedopustily.
My jsme bydleli na okraji města v jeho starší části, kde už byla příjemná venkovská atmosféra. To ale neznamená, že by tam byla nuda. Jedno odpoledne jsme fotili na místě malého rozpadlého výrobního areálu snad z poloviny 20. let. Zbytky budov i stavebního materiálu už byly navíc hodně zarostlé, zkrátka úžasná lokace. Fotili jsme až do setmění a u večeře nám pak otec Agnieszky vyprávěl, že v jedné z těch budov našli nedávno mrtvolu. Nás ale naštěstí ohrožovali jen komáři – spousta komárů – což nesla statečně zejména polonahá modelka, kterou jsem po každém zkušebním záběru nutil zůstat v porostu pro další snímek. Stát modelem pro polaroidy je zkrátka řehole.
Další den jsme pak strávili na severu Polska na plážích podél Baltského moře v Gdyni, v parcích městečka Sopoty a loděnicích v Gdaňsku. Konurbace těchto měst se přezdívá Trojměstí (polsky Trójmiasto) a je to nejdůležitější hospodářské, školské a kulturní centrum v Pomořském vojvodství. Jména měst vám určitě znějí povědomě, tedy určitě alespoň těm z vás, kteří se narodili před rokem 1989, nebo taky těm mladším, kteří dávali pozor ve škole.
V Sopotech se konal každoročně velký písňový festival nazývaný závody socialistické písně. Taková socialistická obdoba kapitalistické Eurovize – Karel Gott a Helena Vondráčková nejednou hájily československé barvy.
My jsme nejvíce fotili v Gdaňsku, jednom z nejstarších polských měst. V jeho loděnicích vzniklo hnutí Solidarita, první masové opoziční hnutí v socialistickém táboře. Loděnice mají úžasnou atmosféru. Fotili jsme v jejich okolí, ale dovnitř nás ostraha nepustila. Údajně jsou všude kolem instalovány kamery, díky kterým loděnice sledují nadřízení až v Gdyni. Právě tam jsem si taky nejvíce užil fotografování na rovných písečných plážiích. Místy se nad nimi vypínají travou a dřevinami porostlé duny, sem tam nějaká skála s popadanými uschlými stromy. Nádhera. Jen vítr nám trochu komplikoval práci s rekvizitami a písek zase ohrožoval foťáky. To ale byly jen drobné nepříjemnosti společně se stovkami najetých kilometrů ve dne v noci. Do trojměstí se určitě vyplatí jet na samostatný výlet a věnovat mu pár dní. My jsme se vždy vraceli na naši lodžskou základnu, takže jsme denně najeli téměř tisíc kilometrů.
Před odjezdem jsem ještě jako dárek dostal krásnou opravenou Exaktu, abych kromě svitku mohl fotit i 35mm film. Jen prázdná špulka v něm nebyla a prodavač ve foto antiku v Lodži mi ji nabízel za 20 euro. Poláci jsou rozhodně lepší obchodníci než Češi. I když to bylo těžké, vydržel jsem to nakonec až do Prahy a koupil si koupil za 140 korun.
Podtrženo, sečteno, do Polska určitě vyrazte na výlet. Trojměstí je možná trochu z ruky, ale v Lodži jste za pár hodin a fakt stojí za to.
Foceno na Polaroid SLR 680, NPC 195, polaroidové filmy 600 a FujiFilm FP-100c.