13. září 2017 startuje v galerii Polagraph výstava slovenského dokumentaristy a fotografa Dávida Suchára s názvem Skateboarding is life and love: NY portraits. Zachycuje týdny, které strávil v New Yorku mapováním místní skateové scény. Kromě instaxových fotek bude výstava obsahovat i nahrávky rozhovorů a videa z cest po Velkém jablku. Dávid pochází z východoslovenského města Prešov, které je díky své hudební scéně považováno za “slovenský Seattle”. Nebyla to však jenom muzika a lokální skateové dění, které ho formovaly v jeho fotografické a dokumentaristické kariéře. Co se skrývá za jeho směřováním i připravovanou výstavou, se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Klasická otázka na rozjezd – jak ses dostal k focení?
S fotkou jsem se seznámil díky mému dědovi, když mi byly asi čtyři roky. Děda totiž skrze fotoaparát dokumentoval prakticky celou rodinu a následně si fotky i sám vyvolával. Tyhle vzpomínky se ke mně vrátily někdy kolem mých dvanácti let, kdy jsem začal fotit na středoformát, který mi dala moje teta. Nafotil jsem tenkrát asi čtyři filmy, ale pak jsem toho na nějaký čas nechal a výsledky z nich jsem nikdy neviděl. Když mi bylo patnáct, našel jsem u popelnice panoramatický foťák. Tenkrát už jsem nějakou dobu jezdil na skateu a jelikož se dost lidí z téhle komunity věnovalo focení, řekl jsem si, že si ten foťák vezmu a seženu si do něj film. Začal jsem fotit svoje kamarády a v podstatě všechno, co jsem kolem sebe měl.
V té době mě taky vyhodili z gymplu a to z toho důvodu, že pokud už jsem náhodou ve škole byl, stejně jsem si většinu výuky kreslil. Stál jsem před rozhodnutím, jestli odejdu z domu a začnu pracovat, nebo budu pokračovat v nějakém dalším studiu. No, a přes tohle všechno jsem se najednou jakoby náhodou ocitnul na umělecké střední škole. Až tam jsem se začal s fotografií seznamovat detailněji a postupem času jsem pochopil, že právě fotka je to, čemu bych se chtěl naplno věnovat. Rozhodně to u mě ale nebylo tak, že bych se jednoho rána probudil a věděl, že chci fotit. Vedla k tomu přirozená cesta.
Kde se zrodil nápad zdokumentovat newyorskou skateovou scénu?
Původně mě k tomuhle nápadu oklikou přivedl úplně jiný projekt. Už několik měsíců pracuju na dokumentárním filmu o holčičí skate crew z Jeruzaléma. V době, kdy jsem tam posledně točil, jsem měl náhodou rezervovanou letenku do New Yorku a tak jsem se rozhodl, že vyhledám nějaké podobné holčičí skupiny i tam. V New Yorku existují Brujas, což je čistě dívčí, latinoamerická, feministická skate crew. Zjistil jsem ale, že jelikož jde o velice uzavřenou skupinu, která je navíc v poslední době poměrně mediálně “zneužívána”, je s ní dost těžká domluva. Došlo mi, že abych si získal jejich důvěru, která je k takovému dokumentování nezbytná, musel bych v New Yorku strávit mnohem delší dobu, než mnou původně plánované dva týdny. A tak jsem se vlastně až na místě rozhodl, že ten čas věnuju obecnější dokumentaci místní skateové scény a lidí, kteří jsou její součástí.
Jak se ti povedlo navázat s těmito lidmi prvotní kontakt?
Tohle se vetšinou vyvrbilo úplně spontánně a je to vlastně i docela vtipný. V New Yorku jsou dost drahé cigarety, takže jsem si nějaké přivezl z Evropy, jenom pro vlastní spotřebu. Když jsem je ale nechával v skate parcích položené vedle sebe, všimnul jsem si, že to pro místní byla vždycky záminka oslovit mě. “Hey dude, got a smoke?” Komunikace tudíž často začala právě tím, že jsem jim věnoval cigaretu. Až potom si ti lidé třeba všimli, že mám s sebou nějakou foto techniku a zeptali se mě, na čem pracuju. Jakmile jsme se pustili do nějaké větší debaty, kromě pořizování fotek jsem zapnul i rekordér, který používám k nahrávání rozhovorů. Už po prvním dnu jsem měl více než hodinu materiálu a několik portrétů a připadá mi super, že spousta z toho vznikla právě na základě tak přirozeného a přitom v podstatě banálního momentu, jakým je prosba o cigaretu. Nechci tím ale říct, že to bylo celé postavené jenom na tomhle. Už jenom fakt, že máš s sebou skate, ti svým způsobem otevírá dveře do podobných skupinek v zemích po celém světě.
Mohl bys tedy říct, že skateboard v ruce je univerzální vstupenkou do těchto skupin?
To určitě ne. Může za to jeden zvláštní jev – i poměrně uzavřená skate scéna je totiž plná dalších, menších uzavřených skupinek, které mezi sebe nepustí nikoho cizího. Jedna holka, se kterou jsem se potkal a která kromě New Yorku žila nějaký čas i v L.A. a v Austrálii, mi navíc řekla, že newyorská skateová scéna je i mimo tyhle malé skupinky oproti jiným městům obecně mnohem uzavřenější. Mít s sebou skate je ale samozřejmě takovým prvním ukazatelem, že máš s těmi lidmi něco společného.
Během dokumentování jsem se snažil soustředit se hlavně na lidi, kteří v parcích tráví opravdu hodně času – často jsou v nich po celou otevírací dobu a po zavíračce se přesouvají na jejich oblíbená místa v ulicích, kde se jim třeba dobře dělá nějaký jeden jejich oblíbený trik a kde můžou v ježdění pokračovat. Postupně jsem si zmapoval, na jakých místech a v jakých časech se objevují konkrétní skupinky, a tak jsem věděl, kam mám zajít, když jsem se chtěl potkat s některou z nich. Nicméně všechen materiál, který jsem přivezl, je jenom z Manhattanu. Bydlel jsem sice v Brooklynu, ale první skate park jsem navštívíl právě v Manhattanu a přirozeně pro mě vyplynulo, že bych se měl pohybovat hlavně tam. Zdálo se mi logičtější zaměřit se pořádně na jednu konkrétní část, než neustále přejíždět po celém městě.
Proč jsi zvolil k focení právě Instax?
Ani v tomto případě nešlo o nijak předem plánovanou volbu. Instax u sebe nosím skoro pořád, používám ho jako fotodeník. Většinou si udělám jednu až tři fotky konkrétního člověka nebo místa – pokud jde o člověka, často si nechávám fotky i podepisovat. Během prvních dnů v New Yorku jsem se v rámci pokusů o domluvu s holkami z Brujas přesouval mezi skate parky, ve kterých jsem udělal pár fotek na Instax, jenom tak, sám pro sebe. Jednoho večera jsem si je prohlédnul, začal jsem o nich trochu víc přemýšlet a hned následující ráno jsem se probudil s novým plánem.
Jaké ovoce přinesla realizace tohoto Dávidova spontánního nápadu zjistíte už brzy u nás v Polagraphu. Mezitím si však můžete některé z jeho prací prohlédnout na jeho webových stránkách nebo Instagramu.