Na přelomu roku 2016/2017 jsem začal fotit svůj první “seriózní” dokumentární projekt. Hned na začátku mi několik mých známých, kteří také fotí, říkalo: „Na to si musíš vzít digitál, to na film nemůžeš dát!“. Měl jsem totiž několik měsíců následovat přípravu svého kamaráda na zápas v MMA (Mixed Martial Arts).
Takové ty zápasy, kde do sebe dva borci v kleci mlátí hlava nehlava a leccos je dovoleno a jen málo je zakázáno. Znamenalo to, že většina focení bude probíhat v různých tělocvičnách, kde bude primárním zdrojem světla nějaká zářivka. Každý, kdo fotí nějakou dobu na film, ví, že focení při umělém světle není jednoduché. Hlavně, když se rozhodnete, že nechce používat blesk a chcete pracovat jen s přirozeným světlem. Nakonec to byl právě nedostatek světla, který definoval vizuální jazyk celého dokumentu.
Proč jsem se vlastně do celého toho focení, které mi zabralo čtyři měsíce a při kterém jsem spotřeboval 51 kazet filmu, vlastně pouštěl? Někdy v létě 2016 jsem měl (dosud) nepochopitelné hnutí mysli, že bych se mohl přihlásit na Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Nejspíš jsem si prostě chtěl jen dokázat, že na to fotograficky mám. Začal jsem přemýšlet, jak dát dohromady portfolio k talentové zkoušce. Inspirace přišla náhle, když jsem poslouchal rozhovor s jedním fotografem, který se věnuje právě focení MMA a jiných bojových sportů. Vzpomněl jsem si totiž, že můj kamarád se právě tomuto bojovému sportu celkem úspěšně věnuje. Slovo dalo slovo, a nakonec jsme se domluvili, že ho budu následovat při jeho přípravě od začátku prosince do konce ledna, kdy měl mít zápas. Nakonec se to celé ještě o další měsíc protáhlo, protože si svým vítězstvím zajistil postup k zápasu o titul.
Od začátku mi bylo jasné, že celý soubor musí mít jednotný vizuál. Rozhodl jsem se proto příliš neexperimentovat a vsadit na věci, které se mi osvědčily. Moji starou a notně ošoupanou Leicu M2, objektiv Zeiss Biogon 35/2.8 a desítky kazet filmu Ilford HP5. Základní ISO 400, kterým HP5 disponuje však nebylo pro světelné podmínky, které v gymech panovaly dostatečné, a tak jsem se rozhodl pro „push proces“ na ISO 3200. To je o celá tři clonová čísla víc. Normálně bych na vyvolání svých negativů použil Rodinal, ale pro tento projekt jsem použil vývojku Ilford Microphen, která je pro tento typ vyvolávání vhodnější a od které jsem si sliboval maličko širší tonalitu negativů. Byly to právě špatné světelné podmínky, proč mi mnozí doporučovali digitál. Inu, jsou i tací, kteří se bez ISO 100.000 neobejdou, ale to není můj případ. Navíc nerad uhýbám ze své (analogové) cesty.
První tréning jsem fotil v žižkovském Kutil Gymu a musím se přiznat, že jsem měl trochu nervy. V tělocvičně jsem byl naposledy před 10 lety. Navíc jsem si nebyl jistý, jak bude parta boxerů a zápasníků reagovat na člověka s foťákem, který se jim tam motá. Nervozita naštěstí opadla hned co jsem zvedl foťák k oku. Ukázalo se, že se světlem to nakonec nebude tak zlé, jak jsem se původně obával. Závěrkové časy se mi dařilo držet kolem 1/60-1/125s při cloně F5.6, což většinou stačilo na dostatečné zmrazení pohybu. Pokud jsem chtěl zachytit pohyb lehkým rozmazáním, stačila 1/30s. Ostřit na rychle pohybující se subjekty není snadné ani s bleskově rychlým a pohotovým aparátem jako je Leica M2. Proto jsem většinou fotil na clonu F5.6, která mi umožňovala použít dostatečnou hloubku ostrosti a hlavně zónové ostření. Většinou jsem měl prostě před ostřeno na vzdálenost 2-5m. Stačilo zvednout foťák k oku a zmáčknout spoušť.
První negativy ukázaly, že po technické stránce bych věděl, jak na to. Expozice byly celkem přesné a zaostření většinou dostačující. Potěšila mě i práce vývojky, i když negativ pushnutý z ISO 400 na 3200 byl o dost kontrastnější a neodpouštěl chyby v expozici. Plně manuální fotoaparát s ručním měřením expozice byl v tomto případě správná cesta. Nedovedu si představit, že bych měření expozice svěřil nějaké elektronické logice fotoaparátu, která je podle mě občas trochu nevyzpytatelná. Co se týče technické stránky věci neuznávám žádné nahodilosti. Fotograf by měl vědět, jak bude negativ vypadat už před tím, než zmáčkne spoušť.
Nejnáročnější byl finálový zápas o titul. Mohl jsem sice čerpat ze zkušeností, které jsem nabral během celého předchozího focení (a bylo jich opravdu hodně), ale cítil jsem snad jistou předzápasovou nervozitu. Šlo o všechno. V Ostravě jsem tak byl Vítkovi v patách od nějakých 16:00, když šel na lékařskou prohlídku před zápasem, až asi do 01:00 ráno po zápase. Za snímky jsem si šel celkem asertivně a nedělalo mi ani problém někomu opravdu strčit foťák do obličeje. Jediná chvíle, kdy jsem proklínal filmy, byla ta, když jsem musel uprostřed zápasu měnit film. Každý úder, poraz nebo škrcení mohly znamenat konec. A na jeden film se vejde jen omezený počet snímků, které rychle vyčerpáte, když fotíte rychlou akci. Jenomže nikdy nevíte, co zrovna bude “ta“ fotka. Tak to prostě raději zmáčknete, než abyste čekali a možná si nechali utéct klíčový moment.
Vítek vybojoval titul. Já získal celkem 51 negativů, tedy cca 1600 snímků, které jsem musel roztřídit, editovat a zpracovat. Termín odevzdání portfolia k talentové zkoušce jsem prošvihl, ale ve výsledku mě to ani nemrzí. Z těch pár měsíců focení jsem si odnesl neocenitelné zkušenosti, ať už technické nebo takové ty “lidské“. Fotit dokument na analog? Žádný problém!
