Anna Kopková, mladá studentka designu z Liberce, se ve své tvorbě rozhodně nebojí experimentovat. A přináší to výsledky – ve svých sedmadvaceti letech už vystavovala na Prague Photo, získala spoustu zajímavých fotografických zakázek.. a od června bude dokonce vystavovat u nás v Polagraphu! 😉
Věnuješ se fotografii, výtvarnému umění i videu. Co je ti nejbližší?
Ve svých projektech fotografii a výtvarné umění většinou spojuji. Nebo se o to alespoň snažím. Video většinou používám jen jako záznam happeningu, performance a tak.
Evidentně si při tom užíváš, když můžeš s fotkama manipulovat 🙂 Pracuješ i s analogovou fotkou, “manipuluješ” s ní v temné komoře? Nebylo by pro tebe ale jednodušší používat digitální fotoaparát, než experimentovat s Polaroidem?
Do analogové fotografie a jiných historických technik spíše poslední dva roky pronikám. Pro spoustu starších fotografů je to už překonaná technika, ale pro mě je to momentálně objevení Ameriky. Nicméně vím, že když techniku ovládnu, je to možná vítězství pro mě, ale žádná velká díra do světa. Proto se pak snažím tyto překonané věci někam dál posunout. A když se to spojí s nějakým dobrým tématem, tak to někdy jde skoro samo.
Digitál je pro mě ale denním chlebem, hlavně co se komerčních zakázek týče. Strašně pohodlná věc, cvakáš a pak si vybereš. Skutečným fotografem se podle mě člověk stane, až když to zvládne na ostro, což znamená analogově. To je taková moje subjektivní definice fotografa jako mistra. Co se týče Polaroidu, to je pro mě kapitola sama o sobě.
Co tě k němu vlastně dovedlo a na co ho využíváš?
Jsou to asi 4 roky, co jsem na něj narazila. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem jako malá s otevřenou pusou koukala na tu kouzelnou krabičku, ze které leze fotografie. Tenkrát mi ho ukazoval strejda z Německa. Byl to zázrak. A pořád mi to tak připadá.
Asi nejvíc se mi na Polaroidu líbí, že je to originál, který nelze duplikovat. Nejde vytisknout a ani vyvolat úplně stejný znova.
Začala jsem ho nosit na různé akce. Přišlo mi lepší udělat si 10 jedinečných fotek, než milion digitálních, které pravděpodobně umřou, jakmile mi zase odejde externí disk, protože nejsem schopna si je dojít vytisknout.
V Polagraphu budeš od června vystavovat svoje instantní snímky přenesené na květy rostlin. Je to něco, co před tebou snad nikdo nezkoušel. Popíšeš nám, jak celý projekt vznikl a co znázorňuje?
Těžko říct, jestli jsem jediná, protože svět je velikej. Mě se o zkrátka fotografii na květině jednou zdál sen. Ráno jsem si pamatovala jen bílou růži, jak velmi rychle rozkvétá a roztrhává fotografickou želatinu, na které je jakási žena. Kousky želatiny pak z růže sfoukl vítr a obraz se rozplynul úplně. Jelikož jsem už předtím zkoušela sundávat polaroidové želatiny a dělat z nich koláže, tak mě napadlo, že by to možná mohlo fungovat.
Velikost polaroidové fotografie byla tak akorát vůči květinám, a tak jsem to zkusila nejprve s gerberou. Už nevím, proč jsem si tenkrát zvolila zrovna tu. Asi proto, že růže byla příliš velkým klišé. Výsledek mě však nijak moc nenadchnul. Žádné trhání a rozpadání se nekonalo. Reliéf květiny, který na želatině zůstal, mě docela bavil, ale dál jsem se tím nijak nezabývala. Nenapadalo mě, proč bych v tom měla pokračovat. Želatiny zůstaly ležet na stolku asi dva roky, než sem se k nim vrátila.
Na erasmus stáži na VŠVU v Bratislavě v ateliéru Kreativnej fotografie jsem dostala téma Ploty a mosty. Začala jsem pracovat s významem těchto slov. Ty se staly prvotní myšlenkou celého projektu Possible – ploty jako bariéry a mosty jako možnosti. Byl to předposlední rok studia, kdy už člověk, ať chce nebo nechce, musí přemýšlet, co bude potom. Jak se začlení do systému, až ho ten institut, kde si student vlastně žije na naivním obláčku, vyplivne do džungle reality. Připadala jsem si hrozně ztracená. Takových možností, co můžu dělat a zároveň bariér, které mi v tom bránily.
Babička vždycky říkala, že když nejde o život, tak jde o…… všichni víme o co 🙂 Ale já měla pocit, že teď už začíná jít o život. Jelikož nevěřím v reinkarnaci, když to pohnojím v tomhle životě, opravný se konat nebude. Takže kudy kam? Jak se mám rozhodnout?
Začala jsem tedy fotografovat podněty v mém životě (rodinu, partnera, přátelé, místa, přání, pochybnost, strachy a další), které ovlivňují, ať vědomě či nevědomě, moje rozhodování. Fotografovala jsem polaroidem kvůli oné jedinečnosti snímku. Polaroidové želatiny jsem pak umisťovala na různé druhy květin, které symbolizovaly jakousi metaforu života. Ty buď zdeformovala fotografická želatina nebo květiny zdeformovaly želatinu. Zjednodušeně řečeno, byl to takový můj intuitivní, subjektivní či podvědomý „horoskop”.
Je to můj první osobní projekt. Většinou pracuji na participativních projektech, řešící nějakou ekologickou, urbanistickou či sociologickou problematiku.
Muselo to být technicky velmi náročně, hrozná piplačka – a nedokážu si představit, jak rámy s těma květinama převážíš mezi výstavama! Teď jsi je měla například vystavené na Prague Photo. Přežily to? 🙂
Ono je asi těžší tyhle artefakty uchovat, než je vytvořit. Jelikož má pro mě tenhle projekt sílu a jedná se o osobní fotografie a květiny, které jsem třeba dostala, nebo jsou z rodiné oslavy, tak jsem hodně investovala do rámování. Částka mi skoro vyrazila dech, ale dodnes nelituji.
Vytvoření rámů na zakázku se ujali v pražské RÁMY/PASPARTY/. Nikdo jiný tu zakázku vlastně ani nechtěl vzít. Hrozně ochotní, milí a hlavně schopní lidé, prostě čistá práce. Při finální kompletaci jsem musela být osobně, ale spíš než pomáhala jsem moc šikovného pana Cyrila „kybicovala”, kde co má být. Řešili jsme především jak přichytit ty želatiny, aby je lepidlo nerozleptalo a zároveň nebylo vidět skrze ně. Musím říct, že jsme byli zpocení oba dva. Pana Cyrila pak málem omylo, když zjistil, že nejsem autem a musím všechny rámy převézt do Jablonce tramvají, metrem a pak autobusem.
Je to už rok a zatím převážně drží. Někde upadl nějaký lísteček, někde pyl a dokonce jsem našla v nějakých rámech broučka a maličkou berušku. Miluju procesuální umění, když žije svým životem. A Possible prostě žije dál 🙂
Mimo digitálu, analogu a Polaroidu jsem si všiml, že i exprimentuješ s velkoformátem. Je to něco, kam se chceš ubírat?
Já jsem megalomanka, jak ráda říká moje mamka. Většinou jsou moje projekty vizuálně rozsáhlejší, než jak jsou prezentovány. V Bratislavě jsem dělala jednu fotku, která měla 16 metrů. V původním návrhu však měla mít 100 metrů. Velikost fotky však ovlivnily finance. A to platí dodnes. Takže, snažím se, metr krát metr je pro mě málo.
Momentálně pracuji na diplomové práci, kde dávám fotografie na skály pomocí kyanotypie. Jedna z fotografií by měla mít 230×170 cm. Tak uvidíme, zda to klapne. Byla by asi zatím mojí největší nedigitální verzí.
Zatím fotografii studuješ, ale úspěchů už s ní máš víc než dost. Fotíš i na zakázku. Máš v plánu se fotkou živit?
Právě se rozkoukávám po komerci. Mecenáše zatím nemám, rodiče už mě na krku nechtějí (kdo by se jim divil po 27 letech, že), brigádničit jako servírka už mě taky nebaví, nějak se živit musím, abych mohla v těch projektech pokračovat.
Zatím s komerčním focením začínám, takže pořád objevuji nové možnosti a tudíž mě to baví. Až se to naučím, tak mě to bavit přestane 🙂 Ale všeobecně preferuji denní světlo, spíše focení příběhu, takže třeba reportáž, dokument. Teď začínám fotit svatby a byla jsem sama překvapená, jak mě to baví. On je to totiž takový sport s reportáží. Stylistickým portrétům v ateliéru moc neholduji.
Takovou mojí art-terapií a odpočinkovou zálibou je focení aktů. Tam mě baví inscenovat především ženy do prostředí, ať už venkovního či vnitřního. Hodně mě při aktu baví bizár a občas se i nějaký dobrý povede. Hlavně ten akt bych do budoucna chtěla posunout do velkoformátového analogu.
Pocházíš z Liberce, který jakoby teď pro mladé lidi ohromně ožíval – otevírají se nové kavárny a bistra, pražírny kávy, malé galerie, vzniká spoustu místních malých projektů… jak je na tom Liberec s fotografií a mladými umělci? 🙂
Před třemi lety jsem byla ještě přesvědčená o tom, že jestli chci pracovat v umělecké sféře, jednoznačně musím do Prahy. Dva roky jsem tam při studiu i bydlela, i když mou alma mater zůstal TUL. Ale já jsem prostě holka ze severu. Praha mi byla moc velká. A vypadá to, že ne jenom mě. Já jsem byla vlastně do ledna rok a půl v Bratislavě na stáži, takže jsem ztratila přehled o dění na Liberecko/Jablonecku. Nicméně, když jsem se vrátila, byla jsem mile překvapena, jak to tady všechno vyrostlo jako houby po dešti. Je to skvělý, že do tohoto sportovního, horského kraje konečně pronikla kultura. Jen doufám, že se tu udrží.
Co se týče konkrétně fotografie, tak ta je tu oborem spíše okrajovým. Je tu pár dobrých, ale spíše nepříliš známých mladých fotografů a pak „staré školy”. Fakulta umění a architektury na TUL totiž vyloženě obor fotografie vůbec nemá. Já osobně studuji Katedru Environmental designu a studenti tohoto oboru dělají vlastně tak nějak všechno. Doslova všechno. My jsme vlastně takoví experimentální, volní umělci. Což je super, nejsme omezení a můžeme pracovat na čemkoliv, co nás zrovna zajímá. Nicméně projekty studentů většinou musí něco řešit nebo alespoň poukazovat na nějakou problematiku. V rámci katedry máme foto/video ateliér pod vedením doc. Mgr. Jaroslava Brabce, ale foto nebo video vůbec výstupem být nemusí. Ale naštěstí se tu i tak najde pár dobrých fotkařů a milovníků tohoto média.
Anna Kopková vystavuje v Polagraphu od 15. června
Vernisáž od 18:00
Těšíme se!