Instantní fotografií se začal zabývat zhruba před dvěma lety, kdy kvůli náročné práci hledal únik před stresem. Že si zvolil správně, je vidět na pokroku, jaký za tu dobu ve fotografování udělal. Ze začátků plných snímků, se kterými stále nebyl spokojen, se rychle vypracoval k fotografiím, za které by se nemusel stydět ani profesionál. Jeho nynější tvorbu tvoří zejména fotografie drobných poetických instalací, které aranžuje ve svém studiu.
Noah je prvním fotografem, jehož fotky vystavujeme v rámci naší snahy ukázat, co fotí lidé na české polaroidové scéně – ne profesionální fotografové, ale spíše nadšenci, kteří dokázali svoje snímky vypiplat k dokonalosti – a my za ty roky v Polagraphu jejich cestu bedlivě sledovali. Noah k nám chodí od svého polaroidového začátku, jeho cestu za skvělou polaroidovou fotkou sledujeme už dva roky a jsme hrozně rádi, že svoji první výstavu uspořádá právě u nás v Polagraphu.
Noah Žyla od 1. února vystavuje v naší galerii Polagraph a my jsme si s ním podívali o tom, jak se jeho Polaroidy změnily za ty dva roky, co k nám chodí pro filmy.
Jak vypadaly tvoje první snímky? Bylo pro tebe těžké vychytat focení s Polaroidem tak, aby fotky vypadaly dobře, anebo to šlo samo?
První snímky byly příšerné. O polaroidu ani analogové fotografii jsem nevěděl vůbec nic. Materiál Impossible byl v té době ještě mnohem nevyzpytatelnější než dnes. Navíc jsem fotil v zimě, takže snímky byly rozostřené a bez barev. I přesto jsem však, aniž bych pořídil jedinou slušnou fotku, kouzlu instantního snímku propadl natolik, že jsem si za týden pořídil rovnou SX-70 Sonar AF.
To už jsem pochopil, že ke krabičce s osmi snímky za pět set korun musím přistoupit s větším respektem. Dopadlo to tak, že jsem nakupoval spoustu filmů, protože jsem fotil všude, všechno a za všech podmínek. Bylo to trochu drahé, ale zato jsem byl za pár měsíců schopen nezkazit žádnou fotku. Hodně mi pomohlo taky sdílení zkušeností s polaroidovou komunitou na Instagramu a Flickru.
Jak se vlastně stalo, že tě tahle mánie chytla? Kde, kdy a jak jsi Polaroidy objevil?
Před dvěma roky jsem prožíval v zaměstnání hodně náročné období. Práce mi zabírala hodně času a potřeboval jsem vyvážit každodenní stres něčím kreativním, co by mi pomohlo znovu najít rovnováhu mezi prací a odpočinkem. V té době jsem objevil u rodičů polaroidovou fotografii z osmdesátých let, kterou při své návštěvě pořídil otcův přítel žijící v Rakousku. Vzpomněl jsem si na svůj údiv, když z fotoaparátu vyjela fotka a téměř okamžitě se začala vybarvovat.
Na internetu jsem pak zjistil, že společnost Polaroid v roce 2008 zkrachovala, dozvěděl se o The Impossible Project, a nakonec se dostal k Polagraphu, kde jsem si svůj první Polaroid půjčil. Vloni jsem se byl podívat i v továrně Polaroidu/Impossible v Enschede. Vidět v pohybu původní stroje byl zážitek! Tam jsem pochopil, proč se celý projekt jmenuje Impossible.
V poslední době je kromě Polaroidů hodně oblíbený i Instax. Zajímá tě i ten, anebo jsi spíš příznivce původních “retro” polaroidů?
Instax je zajímavá alternativa jak v době digitální technologie přinést něco neobvyklého a Fuji míří správně na mladé lidi. Spousta provedení a příslušenství z něj dělá opravdu trendy hračku. Já jsem si pořídil Instax Wide pro focení s přáteli a na večírcích, protože pro tyto příležitosti je ideální. Trochu víc jsem si sliboval od Lomo Instant, dají se s ním pořídit sice zajímavější snímky, ale jen se spoustou příslušenství. S magií Polaroidu se Instax samozřejmě nedá vůbec srovnat.
Fotíš i na film nebo na digitál?
Na digitál nefotím vůbec, ale před rokem jsem na Kickstarteru podpořil projekt Pictar, což je adaptér na iPhone s pokročilou technologií DSLR fotoaparátů. Už mají skoro rok zpoždění, tak doufám, že to zvládnou. Pak budu snad fotit víc i digitálně…
Fotka je tedy tvým koníčkem. Lákalo by tě věnovat se fotce i profesionálně? Jak často s Polaroidem fotíš?
Fotím vlastně skoro denně. Zima mě zahnala do mého malého studia zařízeného v pracovně, kde teď fotím různé instalace, které sám tvořím. U toho bych chtěl zůstat. Teď zrovna stavím takovou univerzální konstrukci, která mi umožní složitější instalace a práci se světly.
Věnovat se fotografii profesionálně by bylo samozřejmě nádherné, ale myslím, že v dnešní konkurenci, kdy se za fotografa považuje vlastně každý, kdo si pořídí drahou digitální zrcadlovku, je i profesionální fotografie spojená se stresem, a já začal fotit právě proto, abych se stresu zbavil.
Zkus nám popsat, jak probíhá tvoje focení – co rád fotíš, jak nad fotkou přemýšlíš, jestli Polaroid nosíš denně s sebou, jak volíš který film a který foťák použiješ.
Protože kromě SX-70, který mám skoro vždy u sebe, fotím i s dalšími typy, musím to opravdu rozmýšlet. Když jsem začínal, nosil jsem obrovskou brašnu i se čtyřmi foťáky. Dnes už jen maximálně dva, na integrální a pack film.
Aspoň dvakrát za měsíc se vypravím i se stativem na opravdový „pola walk“. Ze začátku jsem fotil hodně přírodu, život ve městě a baví mě taky street fotografie, protože je to pro pomalý a hlučný Polaroid skutečně výzva.
Polaroidová fotka, zvlášť ta integrální, má úplně jinou estetiku než digitální nebo jiná analogová fotografie. Čtvercový formát a bílý rámeček jsou zároveň limitem i inspirací. Výsledek taky ovlivní typ foťáku. Většina z nich je 30 až 40 let stará a svá specifika má i materiál od Impossible. To vše ovlivňuje co budu fotit a jak. Určitá nevyzpytatelnost celého procesu má pro mě velké kouzlo. Dobře připravený záběr tak může být z mnoha důvodů ve výsledku nepodařený a naopak záběr, kterému moc nevěřím, se může nakonec ukázat jako krásný. V mém případě fotky i dozrávají. Ty nepodařené dávám do krabice, a když si je prohlížím třeba za rok, vidím je úplně jinak.
Když se vrátíme k těm typům Polaroidů, ty máš doma ohromnou sbírku. Vlastně myslím, že máš prakticky všechny typy co se dají sehnat. Který máš nejradši?
Historie Polaroidu a životní příběh jeho tvůrce Edwina Landa mě fascinoval. Nakupoval jsem knihy o něm, hledal dostupné informace na internetu, díval se na dobové dokumenty na Youtube a nakonec se rozhodl, že se projdu historií Polaroidu tak, že vyzkouším všechny typy foťáků, které se ještě dají sehnat.
Nejstarší fotoaparáty ještě na svitkový peel-apart film jsem už bohužel vyzkoušet nemohl, ale abych o tu zkušenost nepřišel, pořídil jsem si konverzi land kamery 110B na pack film, několik dalších land kamer, Big Shot, který proslavil Andy Warhol a celou řadu polaroidů na integrální film. Fotil jsem na expirované filmy a samozřejmě filmy od Impossible a Fuji. Vyzoušel jsem taky téměř všechny typy Spectra kamer, speciální kamery jako třeba Polaroid Macro 5 SLR, na ten se mi dokonce podařilo sehnat původní film s vyznačenou mřížkou. Od začátku jsem ale věděl, že výstavka z toho nebude a čas od času fotím s každým z nich. Na výstavce jsou jen ty manuálně nastavitelné, Polaroid 600SE a Fotorama od Fuji, k nimž musím ještě dospět. Nejraději mám ale SX-70, kterých mám několik, SLR680 a taky dva typy od Mintu s možností nastavení expozičního času.
Máš s Polaroidy nějaký plán do budoucna? Nějaký velký polaroidový sen, co bys chtěl nafotit? Nebo si chceš pořídit nějaký další nový foťák? 🙂
Plán mám, nepřestávat fotit. Rád bych pokračoval se svými instalacemi, kterých už mám načrtnutých ve skicáku docela hodně. Taky bych se rád mnohem víc věnoval portrétu. V hlavě mám portrétní sérii, kterou jsem pracovně nazval „Double-sided“, ale ta bude produkčně náročnější. Vidíš, to by mohl asi být ten polaroidový sen, i když ne velký… ten určitě ještě přijde.
Více informací o výstavě Noaha Žyly v Polagraphu
najdete na našem Facebooku.