Přečtěte si první článek, který vzniknul ve spolupráci s fotografickým serverem AFUK.cz! Jeho šéfka Natálie vyrazila do rumunských hor s Polaroidem na rameni, aby pro vás připravila reportáž o tom, jak se jí s foťákem v těhle podmínkách pracovalo, ale především také o tom, jaké rumunské hory vlastně jsou. Nebudeme vás nudit technickými detaily o focení – nechte se spíše pohltit atmosférou výletu divokou přírodou a přečtěte si, jak je tam krásně 😉
Přípravy na další Impossible dobrodružství začaly opět u Michala a Tomáše v Polagraphu. Dala jsem si za cíl dokázat, že Polaroid může být výborný společník na exotických cestách, a že spolu s plastovou 670 AFkou zvládneme překonat nástrahy rumunských hor. Vyfasovala jsem dva filmy – barevný 600 a černobílý 600 s kulatým rámečkem – a nádavkem pár cenných rad pro amatéry. Mám si prý hlídat hlavně dostatek světla, vzdálenost a kontrasty. Nenechat filmy na přímém slunci, ve výhni nebo mrazu. Jinak prý brnkačka.
Do Transylvánie jsem vyrazila s Mundem, hradeckou cestovkou proslulou svým nekonvenčním přístupem k cestování. Jelo nás čtyřicet pět. Když jsem naposledy fotila Polaroidem na Fatře, byli jsme dva. Z tohoto prostého důvodu se nakonec jako největší výzva ukázal čas. A paměť. Nikoliv karty, kterou samozřejmě Polaroid nemá, ale ta moje.
“Proč jen nemáš zoom, AFko?”
Těšila jsem se na setkání s místními, na folklór a spoustu příležitostí k portrétování. S velkou skupinou v horách se jde z bezpečnostních důvodů v houfu. Na pomalé se čeká, na sluníčko nikoli. Během první túry v pohoří Ciucas bylo pod mrakem a jediné vhodné foto objekty – ovčáci se stády a psi – byly jen malé tečky v dálce. Chtěla jsem se za nimi rozběhnout do kopců, ale zdržovala bych ostatní. Proč jen nemáš zoom, AFko? Odpoledne vykouklo sluníčko, když jsem se ale konečně rozhodla namalovat měkkými paprsky první snímek, ouha. V batohu jsem našla tři náhradní vrstvy oblečení, raw tyčinky, konzervu s tuňákem, pláštěnku, ale Polaroid nikde. Propadla jsem panice, že jsem ho zapomněla v trávě při poslední čůrpauze. Kamarádky mě ujistily, že taková velká věc se nedá jen tak někde nezapomenout. Pravda. Musel zůstat v penzionu, když jsem kontrolovala, jestli mám všechno důležité. Polaroid mi jaksi vypadl z top listu věcí do hor. Čtvrtý den zájezdu a žádný snímek. Zhostila se mě lehká panika. Co když už nebude dost zajímavých příležitostí?
Konverzace se spolubydlící příští ráno proto probíhala následovně. Radka, “Ty chceš fakt vlízt do toho studenýho potoka?” Já, “Jasně. A vyfotíš mě Polarodiem!” Radka: “Cože, ty tam vlezeš?” A pak jí to došlo, “Cože, Polarodiem, já?”
Největší legraci jsem zažila paradoxně při pozorování reakcí lidí, jimž jsem vrazila AFku do ruky. Původně jsem chtěla nafotit všechny snímky sama, abych se nemohla vymlouvat na výsledek. Párkrát to ale dopadlo jinak. A tak jsme s kamarádkou vyplavily po ránu trochu adrenalinu. Já při ponoru do studeného proudu, Radka v koncentraci na moje instrukce: “Až vyjede snímek, musíš ho chytit a hned strčit do krabičky!” Radost v jejích očích po 20 minutách napětí byla kouzelná. Její první Polaroid. A celkem povedený. “Uf”, vydechla.
“Některé snímky zůstanou jen v paměti”
Druhá túra v pohoří Piatra Craiului vypadala nadějněji. Na začátku prudší výstup, ale nespěchali jsme a tak se houf občas roztrhal a byl čas na kochání a focení. I světla bylo víc. Jen ten folklór pořád chyběl. Skály až do nebes, nádhera, ale lidi nikde. Opět jsem posloužila jako objekt a bylo vidět, že podruhé si Radka focení užívala daleko víc. Osamocené dva snímky v krabičce mě ale dost znervózňovaly. Když jsme v půlce cesty svačili a doplňovali ionty na horské chatě, padl mi zrak na vhodný objekt. Chundelaté psisko, cosi mu ale chybělo. Hugo, nejmladší účastník zájezdu, jako by to vycítil a spontánně se k huňáčovi přitulil. Dítě a pes. Kýč? V Rumunsku nikdy. Cvak. Předtím jsem si vedle nás všimla rumunské holčičky s nemocným ptáčátkem v dlani. Hypnotizovala ho vlhkým pohledem. Úcta mi nedovolila narušit privátní léčivou zónu. Některé snímky zůstanou jen v paměti.
Zvířecí sérii by býval mohl doplnit mrtvý vlk v lese u cesty, kterého jsem nepochopitelně přešla bez povšimnutí. Zapáchal totiž na sto honů. I když to byl vhodný objekt (nehýbal se), mršinu bych asi stejně nevyfotila. Schylovalo se k bouřce. Posledních pár set metrů před autobusem se v hájku objevilo stádečko agilních koz. Panáčkovaly s tlamou zahryznutou do větviček jakéhosi keře. Pokukovala jsem lačně po starším pasáčkovi, prvním lidském objektu v dostatečné blízkosti. Nakonec zvítězil stud, který mi nedovolil vyrušit ho z jeho blažené siesty. Připlížila jsem se proto ke kozlům. Cvak. V tom momentu zašlo slunce za mrak. Ještě že byly ty kozy bílé. Den šestý. Počet snímků čtyři. Tristní bilance se naštěstí brzy začala měnit k lepšímu.
Následující večer jsme byly s Radkou na večeři u místních. Nepředstavujte si ale žádnou salaš obývanou chudými rolníky, kteří se rozdělí o poslední skývu chleba. V Transylvánii to dýchá saským vlivem, najdete tu moderní a progresivní města, jejichž vzdělané obyvatelstvo vyjíždí na víkendy do hor užít si zasloužený klid. Jednou z nich je i paní Mikaela, architektka z Brašova, která si na okraji Branu před dvaceti lety postavila chatičku. Stoply jsme si jí dva dny předtím po cestě z Rašnova, kam jsme si zajely s kamarádkou na večeři. Překvapilo nás, že nám starší paní v malém autíčku zastavila a přerovnala vnitřek plný věcí a jídla, jen aby nás mohla popovézt pouhých 10 kilometrů. Z její lámané angličtiny a němčiny jsme pochopily, že má v Branu chatu, v Americe dva syny, a že nás zve k sobě na večeři. Vyměnily jsme si telefonní čísla a slíbily, že se ozveme. Klaplo to následující den.
Paní nás odpoledne vyzvedla u kempu a vyvezla nahoru až na samý okraj Branu, nádherný kus země s parádním výhledem na kopce, po kterých jsme den předtím klopýtali. Čekala nás domácí hostina, kterou paní Mikaela chystala celý den. Na stole nechyběla mimo jiné baklažánová pomazánka, několik druhů sýrů, kukuřičná kaše zvaná Mamaliga a na grilu opečené válečky z mletého masa Mititei a to vše jsme splachovali vínkem a bezovou limonádou. Oba synové zrovna přijeli na návštěvu se svými americkými přítelkyněmi, takže byla šance popovídat si anglicky a dozvědět se něco o místním životě. Začalo se připozdívat a tak jsem musela jednat rychle. Vytáhla jsem Polaroid a svolala přítomné k fotografické seanci. Polaroid totiž sbližuje. Dodává atmosféře ten správný šmrnc a navíc máte hned po ruce originální dárek na památku. Den sedmý. Bilance šest mínus jeden. Zbývaly dva snímky na barevném filmu a celý černobílý. Přiostřívalo se.
“Pastevci a kovbojové”
Do naší poslední túry v pohoří Bucegi jsem vkládala velké naděje. Plán byl vyjet lanovkou do 2.200 m.n.m a pak jít po hřebeni až na vrchol Omul. Tak vysoko přece musí být něco zajímavého, říkala jsem si. A taky že ano! Když pominu tříhodinové čekání na lanovku a fakt, že jsme kvůli tomu nestanuli na vrcholu, výšlap stál po všech stránkách za to. Od začátku kolem nás totiž kroužili tři místní chlapíci na koních. Vždycky kousek odcválali, aby se někde zastavili a zapózovali před objektivy zvědavých turistů. Zaháněli tak asi každodenní nudu a větrali zdravý exhibicionismus. Brousila jsem si zuby na portréty a čekala na vhodnou chvíli. Přišla asi v půlce výšlapu. Rukama nohama jsem naznačila, že si je chci vyfotit. Nad Polaroidem se vůbec nepozastavili. To, co je u nás pozornost budící retro, v Rumunsku zřejmě vypadá jako běžný fotoaparát. Chlápci bohužel nejdřív z mojí řeči těla nepochopili, kdo má být objekt na focení a tak jsem se z ničeho nic poprvé v životě ocitla na koňském hřbetu. Horský valach byl podsaditý, jinak bych se tam určitě tak elegantně nevyšvihla. Radka seděla na koníkovi vedle mě. Chytla jsem jí za ruku a v duchu se modlila, aby zvíře nedostalo chuť začít cválat ze svahu dolů. Slunce zašlo za mrak, ale co už. Vrazila jsem Polaroid jednomu z účastníků našeho zájezdu. Celý orosený a zmatený vyslechl instrukce. Cvak. Sedmý snímek z osmi. Cvak. Poslední barevná fotka zachycuje rumunské kovboje před turistkami na koních. Bylo pod mrakem, takže naštěstí nejdou rozeznat naše vyděšené výrazy. Fotku jsme jim po cestě zpátky věnovaly. Osm mínus dva. Rychle naládovat černobílý film a využít rozjetých Rumunů pro akci. Jako zkušení cirkusáci vyskočili na koňské hřbety a bez jakýchkoliv balančních problémů pokynuli kloboukem. Cvak. Cvak. Plus dva černobílé.
V adrenalinovém rauši jsme nevnímaly, že nás průvodci nahánějí, ať si pospíšíme. “Jasně kluci, už jdeme!” Rychle jsme kovbojům svahilštinou vysvětlily, že musíme asi 20 minut počkat, než se fotka vyvolá, a že si je odchytíme na cestě zpátky (snad), a utíkaly jsme za skupinou. Zastavil nás až pohled na dva pastevce, kteří jako by několik minut předtím dostali od kovbojů vysílačkou zprávu, ať si nachystají pózu. Namířila jsem. Cvak. Už nebyl čas nic vysvětlovat. Usmála jsem se na pány na znamení díků a valily jsme za skupinou. Na vrchol jsme to stejně nestihli, ale aspoň byl po cestě zpátky čas na předání dvou momentek na památku. Zbytek túry jsem došla v euforii bosky a v kapse mě hřály dva povedené černobílé portréty.
Poslední den zájezdu jsme strávili v nádherném, dříve saském městě Sibiu. Na historickém náměstí se zrovna schylovalo k metalovému festivalu. Rumunsko je země plná paradoxů. Po vydatném obědě jsme si prošly město, minuly pár svatebčanů, jinak samí turisté a metalisté. Nic pro Polaroid. Odpoledne jsme konečně vyrazily do skanzenu za městem. Neodhadly jsme bohužel, že nám 40 minut na tak obrovský areál nemůže stačit, a proto nám nezbylo než si u vchodu půjčit koloběžky a skanzen doslova proletět. “Rychle a zběsile” v transylvánském podání. Drama a komedie v jednom. Rozvrzané koloběžky se při cestě z kopce hrozně třásly a já se opět modlila jako předtím na koni. Měla jsem jen obyčejné pojištění a bála se, že naše akce spadají spíš do kategorie adrenalinové sporty. Je s podivem, že v těch stresových podmínkách ve skanzenu vůbec nějaké portréty vznikly.
Mrzí mě jediná nevyfocená momentka. Malá holčička v kroji na skateboardu. Než jsem ji stačila oslovit, ujela mi a já už neměla čas řítit se za ní. Plus tři za 40 minut. Dobrá bilance. Poslední dva nevyfocené snímky. Ať jsem se snažila sebevíc, v centru Sibiu jsem vhodný objekt před odjezdem už nenašla.
Cvak č. 15 a 16. Průvodci Míra a Honza. I díky Vám stála Transylvánie za to!
Michale a Tomáši, díky za inspiraci a dobré rady. Ať Vám vášeň pro instantní fotografii vydrží!
Text: Natálie Stehlíková, www.afuk.cz