Mikyho většina z vás moc dobře zná – nejenom proto, že jeho fotky často nadšeně sdílíme, ale především proto, že s námi už dlouho spolupracuje a je součástí našeho “Polagraph týmu”. Mimo to však studuje Filmová studia na UK, účastní se projektu 12:12 Men a volný čas půlí mezi focení a posedávání ve svých oblíbených kavárnách 😉
Miky loni na podzim vystavoval u nás v Polagraphu a při té příležitosti jsme udělali tento rozhovor. Teď, s novým magazínem na novém webu, jsme ho oprášili a připravili v aktualizované verzi.
Jsi zřejmě jeden z mála takto mladých fotografů, kteří nikdy nepracovali s digitální fotkou – Polaroidem jsi vlastně začal. Dodnes tě digitální fotografie neláká?
Digitální fotografie mě spíše nudí. Znamená to nafotit řadu dost podobných snímků, rozhodnout se pro nejlepší a ty následně hodiny upravovat v počítači, zatímco Polaroid a analogová fotka představují zodpovědnost k obrazu a soustředěnější práci vzhledem k jednomu stisknutí spouště.
Polaroid mi navíc umožňuje opomíjet složité nastavování techniky, což mě nikdy nebavilo. Můžu se tak věnovat pouze obrazu. Když konečně zmáčknu spoušť a fotka vyjede, mám to z krku a hrozně se mi uleví. Představa, že bych ještě fotku dlouze upravoval v počítači, mě děsí. Navíc to už nemá nic společného s tím, co mě na focení těší – a to je živá konfrontace s tím, co se snažím zachytit.
Co přesně jsme mohli na výstavě v Polagraphu vidět?
Jde o průřez mojí dosavadní polaroidovou tvorbou. Žádné tématické série nefotím, takže na výstavách smíchám všechno dohromady. Nejvíce tam samozřejmě byla holek, protože nic jiného v podstatě nefotím.
Podle čeho si holky na focení vybíráš?
To se velice různí. Většinou ale u každé modelky předem vím, co na ní chci zachytit. U některé mě zajímá výraz tváře, u jiné zase jenom tělo nebo jeho část, třeba ruce. Pokud modelku dobře neznám a nevím co od ní čekat, mám pár neurčitých představ, ale vycházím pak hlavně ze situace.
Zkus popsat, jak tvoje focení probíhá.
Je důležité ze začátku vůbec odzkoušet, jak daný člověk na fotce vypadá, jestli třeba volit černobílou fotku nebo barevnou. Někomu černobílá ve tváři hodně pomáhá a dost zajímavě promění vizáž, pokud k tomu má vhodné rysy.
Nemám rád umělé pózování a často pracuji spíše jako dokumentarista. Koukám, pozoruji, moc neříkám a nechám mezitím modelku mluvit nebo koukat z okna. Když z nějakého úhlu uvidím, co se mi líbí, snažím se to zachytit, jako kdybych to chtěl zmrazit.
Pokud už se navzájem známe, vím často předem jak s modelkou pracovat, co mi dovolí a k čemu by byla “vhodná”, a tak si můžu naplánovat konkrétní nápady, ale nikdy se ji nesnažím lámat do něčeho nepříjemného a chci vycházet z toho, co je pro ni přirozené.
Také se snažím přenášet určitou intimitu. Chci, aby měl divák pocit, že se může na fotce dlouze dívat na něco, co by mu běžně nebylo umožněno.
Celkově je takovéto focení Polaroidem vždycky sranda, koukáme společně jak se fotky postupně objevují a pokaždé je to
překvapení…
Využíváš hlavně denní světlo, žádné složité instalace… a co stylizovaná fotka?
Pracuju dost jednoduše. Co se týče světla, vlastně s ním pracovat vůbec neumím a proto používám převážně to denní, často na tom samém místě – ve svém pokoji u okna.
Obecně mám na fotkách rád obyčejnost a přirozenost. Proto je mi třeba cizí, abych měl modelky extra nalíčené jenom kvůli samotnému focení. Protiví se mi umělost.
Stylizovaná fotka je obtížná záležitost, vědomě se jí tak trochu vyhýbám. Dát takové fotografii plné sdělení a význam, aby přitom ale nepůsobila křečovitě, nevkusně a pouze poplatně samotné stylizaci je složité a vyžaduje to dobrý nápad. Samozřejmě, spoustu fotek mám lehce stylizovaných, ale to je něco jiného. Láká mě spíše výtvarná stylizace, než ta významová.
Jaké máš další foto-plány?
Začal jsem fotit s tím, že chci vyfotit všechny krásný holky na světě, a to je docela na dlouho – ale zase je to plán se stabilním cílem, žejo. Vlastně bych měl asi raději říci “všechny fotogenický holky”, jinak to může být docela dřina.
Rád bych si našel ještě pár, jak říkám, „ideálních“ modelek ke stabilnímu focení. To jsou ty, se kterými můžu fotit všechno co mě napadne, čímž mi teprve dávají svobodu tvořit opravdu cokoliv.
Miky Arsenjev
www.flickr.com/photos/piggiepictures