Oliver Blohm, mladý berlínský fotograf, je největším odborníkem na náš oblíbený velkoformátový Polaroid 8×10. Právě proto jsme ho oslovili, aby předvedl svoje perfektní snímky u nás v Polagraphu. Učiní tak 30. září na vernisáži – a při té příležitosti jsme s ním pokecali o tom, jak se na takový velkoformát fotí 🙂
Jak ses dostal k velkoformátové fotografii?
Vlastně náhodou. Během mých studií nabídla studentům architektury univerzita projekt na téma fotografie a architektura. Zrovna jsem dokončil bakaláře a nebyl jsem si úplně jistý, jakým směrem se dál vydat. Rozhodl jsem se s nimi spolupracovat, abych získal novou perspektivu.
Od začátku jsem volil analog a s fotografiemi jsem manipuloval. Začínal jsem s tilt-shift optikou (výsledné fotografie vypadají jako miniatury – pozn. př.), ale pak jsem se rozhodl jít o krok dál a prozkoumat velkoformát. To byl pro mě důležitý moment a skoro po celý rok jsem pak nedělal nic jiného, než fotil na 4×5” a experimentoval s negativy. To období ve mně vzbudilo větší zájem o analogový film než kdykoliv předtím, což mě dovedlo k Polaroidu a posléze Impossible filmům.
Pak ses ale přestěhoval do Berlína.
Rozhodl jsem se dostudovat tam, ale tím pádem byly ty fotoaparáty najednou daleko a tak můj zájem přestal být tak intenzivní. O dva roky později jsem se však poprvé setkal s 8×10” filmem od Impossible, a tato jiskra ve mně znovu takříkajíc zažehla plamen. Poté, co jsem hledal způsob, jak tento film upotřebit, mi můj profesor z univerzity nabídl svůj 8×10” aparát. Bude to teď něco přes rok, co jsem té technice znovu propadl.
Práce s velkoformátem je mnohem obtížnější než klasická fotografie. Jaká část focení je nejtěžší? Co tě na tom baví?
Nejdříve musím říct, že nesouhlasím s označením “klasická fotografie”, protože technika mojí práce je v podstatě stejná jako za starých časů. To je pro mě důležitá věc, je to dost manuální práce a ten proces je daleko intenzivnější při porovnání s prací na menším formátu.
Velké formáty vám dávají plnou kontrolu nad všemi optickými pravidly. V tomto směru se vám dostane naprosté svobody, ale jinde zase vznikají omezení. Nemůžete se třeba volně pohybovat a dívat se skrze hledáček. Váš fotoaparát je obrovský v porovnání se středními nebo malými formáty. Nelze být moc spontánní, než s aparátem hýbnete je třeba promyslet každý detail týkající se kompozice. Téměř každý krok je proces sám o sobě, což je pro mě jedna z nejzajímavějších a nejpřitažlivějších věcí na velkoformátové fotografii.
Někdy vám focení přijde jako první rande. Nemůžete se chovat jak chcete, musíte si být vědomi svých možností a zkoumat situaci. Z toho plyne jedinečné vzrušení při práci toutu technikou. Nemůžete jenom tak zmáčknout spoušť, “cvak”.
Kolik času potřebuješ na pořízení jedné 8×10 polaroidové fotografie?
Když se vrátím k tomu přirovnání, focení na velkoformát není rande na slepo. Chce to čas, který chcete strávit, který chcete investovat.
Abych to ukázal na příkladu: během dobře zorganizovaného fashion focení, které trvá zhruba 12 až 14 hodin, zvládnu pořídit 20 až 25 fotek. To může znít jako nízké číslo, ale představte si že každý člen týmu pracuje na místě před fotoaparátem a teprve když jsou všichni se svou prací spokojeni, můžu začít přemýšlet o samotné fotografii. Ten tým je tak zaujatý prací s detaily, že nahradí Photoshop, má energii, kterou žádná počítačová postprodukce nenahradí. Je to úžasně dynamické!
Pro Impossible testuješ nové 8×10 filmy než jdou do prodeje a také pro ně fotíš propagační materiály. Baví tě to?
Nejsem jediný, kdo má tuhle možnost, ale ano, od minulého roku mám blízké spojení s Impossiblem a díky tomu také spoustu nových možností. Impossible mě například poctil příležitostí být tím prvním z celé továrny, kdo otestuje nový barevný 8×10 film. To byl a pořád je nezapomenutelný okamžik mého života. A ten film je úžasný! Nemůžu se dočkat, až se oficiálně začne prodávat.
Spolupráci s Impossible si zkrátka opravdu užívám, je to tým skvělých lidí. Je pro mně velkým potěšením poskytovat jim zpětnou vazbu, testovat materiály a být součástí jejich kampaní.
Líbí se ti směr, kterým se nové filmy ubírají?
Vývoj chemické formule filmu určitě směřuje tím správným směrem, filmy jsou rychlejší, stabilnější a snáz se používají. Krok po kroku se přibližují tomu, aby byly opravdu znovu “instantní” a je úžasné to vidět a být toho součástí.
Měl jsi někdy šanci zkusit ještě větší formát než je 8×10?
Zatím ne. Jenom jsem asistoval při focení na deskový aparát 20×24 palců. Chtěl bych na něj připevnit polaroidová záda a fotit s ním brzo fotit sám ve Vídni, v Supersense, abych si to mohl odškrtnout na svém seznamu věcí, které chci v životě dokázat. Hlavně než se spotřebuje veškerý materiál. Neexistuje jinak reálná možnost dostat se k práci na něčem tak obrovském a tak významném.
Jaké další věci na tom seznamu máš, co bys chtěl ještě s velkoformátovou fotografií dokázat?
Je jich hodně a napadá mě toho čim dál tím víc. Nejvytouženějším snem je nafotit portréty známých osobností, které ovlivnily můj život. Lidí z hudebních kapel, herce, režiséry a jiné umělce. Miluji portrétní práci, přibližovat se k lidem, zejména s aparátem 8×10. Máte možnost tak člověka hlouběji poznat, protože nemůžete pospíchat a musíte o něm přemýšlet. S takhle velikým aparátem nejde pořád hýbat. Schováte se pod černou záclonu a pozorujete osobu na matnici zvětšujícím sklem. Přiblížíte se k němu intimním, skoro až voyeristickým způsobem. Jste spolu na jedinečnou chvíli sami, jeden pro druhého.