Mladý a osobitý fotograf Lukáš Erba se pohybuje na hranici mezi portrétní a dokumentární fotografií. Dokáže být velice empatický, což dokonale uplatňuje prostřednictvím svého média. Právě dokončil fotografický soubor portrétů českých výtvarníků. Výsledkem je taková obrazově ztvárněná „biografie“ ve zkratce. Soubor bude vystaven v Polagraphu od 3. června.
Tahle otázka je trochu klišé, ale i tak – co bylo prvotním impulsem, který tě přivedl k fotografii?
Byla to chuť něco tvořit. Malovat ani kreslit mi nikdy moc nešlo, takže fotografie se zpočátku zdála jako přirozená volba. Nicméně důležitý moment, kdy jsem začal brát fotografii vážně, byl, když jsem poprvé nafotil, vyvolal a nazvětšoval první negativ. Tehdy jsem měl pocit, že doopravdy něco vytvářím.
Jaký je podle tebe důležitý aspekt pro to, aby fotografie pozorovatele zaujala?
Jelikož se pohybuji na pomezí portrétní a dokumentární fotografie, je pro mě důležité, aby snímky samy o sobě vyprávěly určitý příběh. Mám rád, když za tím zjevným a explicitně řečeným, je na snímku prostor pro nevyslovené, o kterém může pozorovatel dál přemýšlet a interpretovat jej.
Jedním z fotoaparátů, které používáš, je legendární Leica, co na ni oceňuješ? Má podle tebe nějaké nevýhody? Jak jsi ji pořídil?
Asi rychlost a dálkoměrný hledáček. Na focení mám obvykle jen pár desítek minut a práce s Leicou mi dává možnost tento čas plně využít. Dálkoměr má tu výhodu, že vidíte nejen to, co fotíte, ale i okolí snímku. Někdy i pár centimetrů hraje v kompozici velký význam. Nevýhodou je jistě vysoká pořizovací cena, proto jsem i já svou Leicu pořídil z druhé ruky.
Dalo by se říci, že jsi portrétní fotograf. Jak komponuješ své snímky?
Kompozice je pro mě jeden z klíčových faktorů, jelikož portrétované fotím v jejich přirozeném prostředí. Mám rád, když člověk s prostředím tvoří harmonický celek.
Hlavním objektem tvého zájmu je momentálně umělec, proč?
Těch důvodů by se našlo víc. Jedním určitě bude inspirace, kterou jsem našel u amerického fotografa Arnolda Newmana. Hodně volného času pak věnuji návštěvám galerií a umění obecně, takže mám k tomuto tématu poměrně blízko. A nakonec je vždycky jednodušší fotit někoho, kdo má co říct, což výtvarníci dělají skrze svá díla.
Jak vnímáš denní světlo v souvislosti s fotografií?
Světlo je základ, což pro focení na negativ platí dvojnásob. Práce s denním světlem je omezující v tom, že pracujete s jedním světelným zdrojem, jste závislí na jeho intenzitě a kontrastu, které vytváří. Porozumět světlu je pak celoživotní úkol.
V rámci své práce se setkáváš se spoustou zajímavých (velkých) osobností. Jak se s nimi pracuje?
To je hodně individuální a spíše záleží na povaze člověka. Někdo se fotí rád, někdo méně. Na výsledné fotografii je to poté hodně znát. Snažím se vždy navázat přátelskou atmosféru a nenarušovat přirozený prostor, který si každý z nás kolem sebe vytváří. Hodně pomůže příprava, kterou před každým focením dělám. Zjišťuji si co nejvíce informací o fotografovaném, často i malý detail v úvodní konverzaci prolomí ledy.
Stalo se ti někdy, že tato spolupráce vyústila v nějaký bližší vztah?
V bližší vztah bych neřekl, ale doma nám visí pár mých fotek, takže některé obličeje znám téměř nazpaměť (úsměv). Plus máme na zdech některé jejich grafiky a obrazy, což ovlivňuje moje vizuální vnímání světa mnohem více. K těmto dílům mám doopravdy blízký vztah.
Podle čeho ty osobnosti vybíráš? Je podmínkou, že tě musí její tvorba oslovit?
Ano, obvykle platí, že mě první zaujme tvorba a až poté si zjišťuji, jak daný člověk vypadá. Druhou cestou je, že mi dalšího výtvarníka „vybere“ samotný portrétovaný. Po focení se vždy ptám, jestli by mi doporučil někoho dalšího, kdo by se nechal vyfotit. Na osobní referenci se vždy odkazuje snáze.
Jaký proces předchází jednomu portrétu? Máš nějakou představu nebo spíše jednáš impulzivně na místě?
Jak jsem říkal, obvykle se snažím o portrétovaném zjistit co nejvíce informací. O jeho díle, o jeho životním osudu, o jeho ateliéru a samozřejmě o tom, jak vypadá. O budoucí fotce většinou přemýšlím než jdu spát a snažím se ji vyfotit imaginárně v hlavě. Představivost zde hraje velkou roli. Samotné focení trvá obvykle 40 minut a někdy i polovinu času věnuji pouze tomu, že chodím po ateliéru a hledám to správné světlo a kompozici.
Kdybys měl ze své tvorby vybrat jen jednu fotku, která by tě měla reprezentovat nebo je pro tebe nějakým způsobem vzácná. Která by to byla?
Asi by to byl portrét Stanislava Kolíbala a to proto, že mnoho věcí vnímám stejně jako on. Mám rád čistotu a řád, téměř matematické pojetí světa, které ve své objektivitě skrývá nedokonalost, lidský rozměr, subjekt.
Chystáš nějakou další sérii v podobném duchu?
Nyní jsem začal fotit pedagogy pražské AVU, což přímo navazuje na sérii v ateliérech. V budoucnosti bych se rád věnoval více dokumentu než portrétu.