V mém posledním článku jsem se pokusila představit téma Fototerapie. Ze stručného úvodního textu o analogu a sebereflexi se ale nakonec stal spíš poněkud chaotický autoportrét. Nyní se chci vrhnout do jednotlivých aspektů fototerapie hlouběji, protože věřím, že nejsem jediná, kdo fotí, nejen protože chce, ale protože to prostě potřebuje. Každý, kdo preferuje analog, má nějaký důvod, proč volí hmatatelnou formu před digitální. Odstup mezi vyfocením a spatřením před okamžitou satisfakcí. Pro ty, kterým je tímto důvodem nutnost či potřeba, nabízí fototerapie unikátní útočiště.
Disociace je definována jako “široké spektrum prožitků od lehčí formy odloučení od bezprostředního okolí (derealizace) až po závažnější odloučení od fyzických či emočních prožitků,” tedy od nás smotných (depersonalizace). Často je produktem zneužívání v dětství, ale je součástí celého spektra dalších diagnóz, od panických a úzkostných stavů, posttraumatické stresové poruchy (PTSD), poruch identity, deprese, poruch příjmu potravy, bipolární poruchy až po schizofrenii a další.
Diagnózy těchto poruch rostou – jeden z pěti současných vysokoškoláků trpí úzkostí nebo depresemi. I když jsou disociativní stavy většinou spouštěny psychologickým traumatem, “mohou být předcházeny pouze stresem, psychoaktivními látkami nebo vůbec žádným identifikovatelným spouštěčem,” což znamená, že tento stav mohou prožít i lidé bez tak super stigmatizovaných výše uvedených psychických poruch. Disociace může být pocítěna nepoznáním se v zrcadle, nutkáním vyskočit z vlastního těla, až ztrátou sebe samé v okolí, které je zničehonic neznámé.
Jo Spence, kterou jsem zmínila v minulém článku, začala užívat fotografii a autoportréty k terapii a vlastní duševní léčbě po náhlé diagnóze rakoviny. Tímto médiem zkoumala a vyrovnávala se se zlostí a frustrací z očekávané role ženy a nově i pacientky, čímž se probourala do zcela nového oboru; Fototerapie. Další fotografka, která využila média k vlastní léčbě, poznala trauma již v brzkém mládí. Nan Goldin vyrostla v rozpolcené rodině, v jedenácti si její sestra vzala život, ve třinácti odešla Goldin z domova a v patnácti objevila fotoaparát. Její práce se stala jakýmsi intimním deníkem: “Vždy jsem si myslela, že když kohokoliv nebo cokoliv dost nafotím, nikdy o toho člověka nepřijdu, neztratím vzpomínku, nikdy nepřijdu o to místo.” Na jejím nejznámějším autoportrétu je vyfocena měsíc po tom, co jí fyzicky ublížil její partner. Další snímek, nazvaný “Autoportrét v mé posteli s milagrem” byl s celou sérií autoportrétů pořízen při jejím drogově a alkoholově očistném pobytu.
Tímto a dalšími snímky se stala Goldin přední fotografkou naší doby. Není pochyb, že našla ve fotografii terapii, která jí umožnila nadále žít se vzniklými traumaty. “Když říkám, že mě foťák udržel naživu, myslím to doslovně, má práce je kým jsem.” řekla v roce 2014. Dnes mají ženy oproti mužům dva až třikrát větší pravděpodobnost za svůj život utrpět nějakou formu traumatu a nespočet jich našlo útočiště ve fotografii. Jo Spence spolupracovala úzce s Rosou Martin a společně dále rozvíjely obor, který nově nazývaly Terapeutická fotografie. Já ale věřím, že koncept fotografie jako terapie byl podvědomě přítomen od prvního fotografického autoportrétu vůbec.
Disociaci jsem poprvé zažila na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz. Tři roky po opuštění domova jsem začala pociťovat, jak se mi postupně vytváří nová identita. Navrch české venkovanky přibyl nová nerozkoukaná Američanka. Cestou autobusem do školy jsem sledovala ubíhající krajinu, a i když to byl můj už druhý semestr na univerzitě, najednou jsem nepoznávala vůbec nic. Krajina mi byla tak cizí, že mé tělo přestalo poznávat sebe sama. Autobus se proměnil v neznámou železnou krabici a já jsem v tu chvíli mohla být kýmkoliv, úplně kdekoliv na světě. Přesun z bodu A do bodu B se stále někdy proměňuje v boj proti proudu ženoucích se lidí, labyrintem spouštěčů. Vnímám sem tam nějaký detail, ale jsem uvnitř tunelu, vně sebe, napospas davu hrnoucího se nikam.
Existuje snadná terapeutická pomůcka pro pomoc při úzkostech nebo disociaci, způsob jak se vrátit do přítomného okamžiku. Pacient se při návalu paniky nebo stresu soustředí pouze na tři zvuky ve svém okolí, čímž efektivně zabrání mozkovému pochodu pokračovat v zajeté cestě, která často vede až k panickému záchvatu, disociaci, doplň preferovaný stav tvé mysly. Ještě efektivnější a versatilnější pomůckou je při těchto chvílích právě fotografie, a to díky svému inherentnímu vztahu se zachycením reality.
Černá krabička nasměrovaná ven, uzavření se do fotografického časoprostoru, pozornost přesunuta mimo vlastní mysl. Teď vím, že v těchto momentech musím vytáhnout foťák, ať je to Holga, zrcadlovka, nebo jen plastový Kodak na jedno použití, protože “dynamit zlomku vteřiny,” jak kouzlu fotoaparátu říkal Walter Benjamin, mě pokaždé alespoň na chvíli vrátí zpátky na zem. Narozdíl od poslouchání tří náhodných zvuků, fotografie za sebou ponechává záznam k další reflexi a analog dokonce vyžaduje samotný odstup, který je sám o sobě terapeutikou pomůckou (ale o tom zas příště). Na snímek se nemohu podívat ihned, zatím je magie jen osvícena na negativu, pomalost klasiky je terapií proti zrychlenému okolnímu světu, efektivní zastavení zajetých myšlenkových pochodů. Nutí mě dívat se a pozorovat okolní svět, tahá mě ven z mé vlastní izolaze a já chci nadále zkoumat unikátní vztah mezi psychologií a fotografií, proč analog, proč autoportrét, proč negativ, a proč nás “fotografie, jako způsob vyobrazování a přemýšlení naučila způsobu vidění, který transformoval sebechápání,” (Celia Lury, 1998)
