Cesta Raula Rodrigo Diaze k instantní fotografii začala jako boj proti digitálnímu věku a stala se pro něj celoživotním experimentem. Raul se narodil v Chile, studoval na Vysoké škole výtvarných umění v New Yorku a poté na Corcoran School of Arts ve Washingtonu. Na konci 90. let odešel do Francie, kde pomáhal několika významným jménům v oblasti módy a reklamní fotografie, jako jsou Stéphane Sednaoui a Jean-Baptiste Mondino. Dnes se věnuje výhradně svým vlastním projektům a je neúnavným ambasadorem Polaroidu.
Narodil ses v roce 1968, o kterém se u nás letos hodně psalo v souvislosti s 50. výročím vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
No teda. Tahle shoda mi nedošla.
Je to zajímavá shoda, ale pojďme ke tvému životu. Na svém blogu o sobě píšeš, že se ti ve Státech dostalo špatného vzdělání. Máš tím na mysli kvalitu vzdělávání nebo jde o nějakou špatnou osobní zkušenost?
Narodil jsem se v Chile a když mi byli čtyři roky, přestěhovala se má rodina do USA. V pěti letech jsem vstoupil do vzdělávacího systému, který jsem absolvoval od školky až po uměleckou vysokou školu. Doma se mi ale dostalo ještě dalšího vzdělání hispánských hodnot. A to vždy nerezonovalo s tím oficiálním. Vnější svět se hodně rychle měnil. Mám na mysli technologie. Od vinylových desek k walkmanu, CD a mp3. Od ferrotypie (fotografie na plechových deskách) ke sklu, gelu, přes Polaroid až k digitální fotografii. A ve Státech je právě tohle jediný způsob, jak uspět. I ve škole. Neustále se pohybovat dopředu, jít s trendy a neohlížet se za minulostí.
Když jsem psal o „špatném vzdělávání“, měl jsem na mysli ten americký přístup ke vzdělávání, shape up or ship out. Jako student se musíš neustále zdokonalovat, a pokud ti to nejde, měl bys to vzdát úplně. Nic mezitím.
Když jsme se potkali na foto festivalu v Arles, dozvěděl jsem se, že jsi to byl ty, kdo přišel s technikou polaroidových transferů.
Tak to je trochu jako ta hláška z westernu Muž, který zastřelil Liberty Valance, “This is the West, sir. When the legend becomes fact…print the legend” (smích). Skutečnost je taková, že v době, kdy The Impossible Project oživil integrální film, spousta umělců s ním experimentovala. Já jsem byl pozván do Vídně, abych uspořádal workshop a předvedl svou techniku polaroidových transferů. Tam mi řekli, že je to poprvé, co něco takového vidí. A tak to zřejmě vzniklo.
Když už jsi zmínil The Impossible Project. Ty jsi byl jedním z jeho tzv. pionýrů, že?
Ano, spolupráce s nimi byla úžasná. Měl jsem možnost testovat jejich první filmy a stal jsem se taky jejich prvním prodejcem v Paříži. Jako dealer jsem ale nebyl příliš dobrý, protože jsem „ulítnul“ na vlastním zboží. Nafotil jsem toho strašně moc. Pařížský tým byl malý ale kreativní, otevřený a ochotný pomáhat. Spolupracovali jsme několik let, kdy jsem také vlastnil obchod s galerií En Face. Když jsem ho zavřel, byl značkový obchod The Impossible Project jediným místem, které reprezentovalo polaroidovou komunitu. Bohužel po tom, co se z TIP stal Polaroid Original, obchody byly zrušeny. Nicméně přátelství, která v té době vznikla, stále trvají. Potkáváme se při různých příležitostech jako jsou třeba výstavy. A moje spolupráce s PO stále trvá. Naposledy jsem se podílel na prezentaci jejich nového fotoaparátu OneStep+.
Jsi jedním z těch fotografů, kteří jsou ochotni předávat své zkušenosti ostatním například na už zmiňovaných workshopech. Neznám mnoho fotografů, kteří by se tomu věnovali v takovém měřítku jako ty. Obětuješ tomu strašnou spoustu času.
Pro mě je to způsob života. Považuju se za šťastlivce, když jako umělec můžu ještě v této době stále tvořit pomocí Polaroidu. Toto médium používal nespočet umělců, nejen fotografů. Historie Polaroidu je jako jízda na horské dráze, a mně přijde mi fantastické, že můžu být uvnitř všeho toho dění. Vnímám to tak, že pořádáním workshopů a předáváním zkušeností se snad i já tímto způsobem můžu stát malou částí této fotografické historie.
V našem magazínu jsme představili už několik fotografek z projektu 12:12. Ty jsi členem jeho mužského vydání. Řekni nám o tom víc.
Tento projekt funguje už pět let a je dítětem americké fotografky Penny Felts. Začalo to jako čistě ženský projekt, kterému jsem také pomáhal organizovat první výstavu právě ve svém En Face. Ve druhém roce jeho existence se Penny rozhodla, že vytvoří taky mužskou obdobu projektu a pozvala do něj dvanáct fotografů. Ti každý měsíc zpracovávají jiné téma, které taky sami navrhují. Pro všechny je to srdeční záležitostí. Vkládáme do svých prací hodně energie, takže za těch pár let vznikla nádherná, kreativní a eklektická sbírka.
S projektem je také spojena moje první knížka nazvaná Cadavre Exquis. Vznikla ve třetím roce mé účasti na projektu. Zpracoval jsem v ní každé téma jako samostatný polaroidový příběh v osmi fotografiích. Bylo to nádherné období, ale myslím, že šanci by měli dostat další talentovaní fotografové. Pátého ročníku už se proto nezúčastním.
Ve své tvorbě se nejčastěji věnuješ ženskému aktu. Tvé fotky jsou mnohdy velmi erotické, nikdy ale samoúčelně. Považuješ svou tvorbu za narativní nebo bys ji popsal jinak?
Jako fotograf jsem začínal v módnímu byznysu. Vždycky jsem proto pracoval více se ženami než muži. Módní fotografie má bez pochyby narativní prvky. Editoři, stylisté a fotografové, kteří pracují pro módní časopisy, dokonce foto sériím říkají „příběhy“. Po tom, co jsem toto prostředí opustil, rozhodl jsem se ke své tvorbě přistoupit mnohem osobněji. I tak ale občas přistihnu sám sebe, že tento „příběhový“ přístup opakuji. Moje modelky sice nepředvádějí oblečení a jsou nahé, stejně ale ke svým fotkám přistupuji se stejnou estetikou. Stále přemýšlím v příbězích a abych pravdu řekl, málokdy se mi podaří příběh vyprávět jen na jedné fotce.
Řekni nám ještě o svém En Face a jeho aktivitách víc.
Jak jsem řekl, už ho neprovozuji. Byl to butik s galerií a kavárnou, kde se scházeli umělci. En Face bylo hodně o tvorbě a kreativitě, ale hlavním posláním bylo posilovat polaroidovou komunitu pořádáním výstav a různých akcí. Prodávali jsme polaroidové fotoaparáty, filmy a příslušenství, vydávali jsme knihy a foto magazíny. Každé dva měsíce jsme představovali jednoho lokálního nebo zahraničního umělce, dýdžeje, pořádali koncerty. Řekl bych, že více než obchod to byla taková kreativní laboratoř. Nikdy jsem na tom nevydělal a se ziskem jsem ani nikdy nepočítal. Po deseti letech jsem si uvědomil, že provozování tak náročného prostoru mě odvádí stále dál od mých vlastních uměleckých projektů. Nadešel čas věnovat se zase víc sám sobě, proto jsem En Face zavřel. A nelituji toho.
Na jakých projektech aktuálně věnuješ?
Se zavřením En Face a dokončením mé knihy začala nová kapitola v mém životě. Uplynulé roky mi do něj přinesly úžasné lidi, ze kterých se stali mí přátelé. Poznal jsem také spoustu umělců z polaroidové komunity. Jak už jsem zmínil, měl jsem možnost vystavovat svou práci na skupinových i samostatných výstavách. V současnosti pracuji na dalších aktech, projektu založeném na živlech. Zatím jsem vystavil dvě série na festival v Arles a Paříži. Momentálně pracuji na dalších a celý projekt završím výstavou v Bělehradě společně s vydáním mé nové knihy.
I tebe se nakonec musím zeptat na tvůj názor ohledně rozdělení příznivců instantní fotografie na dva tábory, Polaroid vs. Instax.
Já rozhodně patřím do polaroidového tábora. Instax film pro mě postrádá kouzlo. Jako bych fotil digitálně. Polaroidový film mě nikdy nezklame. Jeho jistá nevypočitatelnost dodává mým fotkám trochu toho něčeho zvláštního, co v nich potřebuji mít. Nižší cena dělá Instax pro lidi přitažlivý, což je podle mě důvod, proč mu lidé dávají přednost před Polaroidem. Ale to je jen můj názor umělce.
Byl jsi už někdy v České republice?
V Česku jsem nikdy nebyl, ale mám ho na svém cestovním seznamu. Vím, že má bohatou historii, nádhernou architekturu, umění a ženy.
Raula můžete kontaktovat na jeho Instagramu nebo webových stránkách.