Co je to za sílu, která táhne na počátku podzimu člověka na Šumavu? Nevím. Věda to také nedokáže vysvětlit. Možná je to lehce mystická aura pohoří, jenž bylo stovky let obýváno převážně německým obyvatelstvem, následně vysídleno a přeměněno v zadrátovanou hranici mezi Východem a Západem. A skutečně, když se tam vypravíte, všechny ty příběhy pašeráků, převaděčů, pohraničníků a odsunů jakoby byly na dosah ruky.
Mojí představu o tom, jak to na Šumavě vlastně vypadá a jak to tam chodí, asi nejvíc ovlivnil film Král Šumavy. Přes nesporné ideologické poselství má i své umělecké kvality. Kontrastní a mnohdy zrnitý obraz lesů a močálů zahalených mlhou, kde se do noci rozléhá staccato samopalů a kde dělnická třída bojuje na život a na smrt s narušiteli státní hranice. Trvalo to dlouhých 24 let od data mého narození, než jsem se na Šumavu podíval poprvé. Asi jsem se bál, abych si nepokazil ten obraz divočiny, který jsem měl ve své mysli. Letos jsem byl na Šumavě již poněkolikáté, ale užil jsem si jí o to víc.
Sbalil jsem si vše potřebné a vyrazil. K průniku na území šumavských Sudet jsem zvolil svou oblíbenou jižní trasu. Zejména proto, abych šel po stopách své první výpravy do těchto míst. Na cestu jsem si vlastně vyhradil celý pondělek. Jen blázen by jel na Šumavu o víkendu. Zlatým hřebem prvního dne bylo však překonání Lipenské přehrady pomocí přívozu. O existenci přívozů v ČR jsem samozřejmě věděl, ale že jsou i takové, které převezou auto, to jsem nevěděl. Díky preciznímu plánování jsem dorazil pár minut před tím, než odjížděl poslední spoj z Dolní Vltavice směrem na západ. Bohužel mé plánování nebylo dost precizní na to, abych zjistil, jaká je kvalita silnice na protějším břehu. Byla mizerná. Příště zvolím severnější přívoz, který člověka vysadí na použitelnější komunikaci.
Ubytován jsem byl až v Prášilech, což je stále poměrně daleko od Lipna, takže pozdní odpoledne už jsem strávil pouze cestou do své destinace, kde mě čekala postel. Slunce zapadalo a krajina byla při zlaté hodince opravdu krásná. Jeden by si skoro pohrával s myšlenkou, že by zkusil fotit krajinky. Chata U Jakuba, kde jsem byl ubytován, patří mezi nejstarší domy v Prášilech. Vybudována někdy v 18. století a novým nábytkem vybavena někdy v roce 1953. Jelikož se mi ale nechtělo platit 1500kč za noc v nějakém stylovém wellness penzionu, toto byla jediná volba. Vlastně to bylo docela autentické a fajn. Na ty tři noci osamělé meditace.
Druhý den jsem měl vyloženě odpočinkový program, který se skládal z ranní kávy a výšlapu k Prášilskému jezeru. Nic náročného, co by neměla zvládnout ani kancelářská krysa jako jsem já. Srdečně doporučuji procházku lesem zakončenou svačinou sestávající se z plechovky sardinek, svazku ředkviček a několika krajíců chleba. Nikde po cestě však nenajdete odpadkové koše, takže musíte počítat s tím, že co si přinesete s sebou nahoru, musíte si odnést dolů. Jednoduchá logika pohraničí. Bohužel i tak byl v lese místy docela bordel. Cestou zpátky jsem prošel bývalým vojenským prostorem, kde mě řady cedulí varovaly před nevybuchlou municí. To mě ale od fotografování odradilo jen málo, respektive vůbec.
Třetí den se nesl ve znamení nejnáročnějšího programu. Výstupu k legendám opředeným jezerům nad Železnou Rudou. Čertovo i Černé jezero vznikly jako ledovcová jezera při poslední době ledové a váže se k nim řada místních legend. Kdybych místo na legendy víc myslel na orientaci v mapě, tak bych pro výstup zvolil delší, ale méně příkrou cestu. Místo toho jsem vyrazil po červené značně a musel jsem vyšlapat nahoru na kopec trasou sjezdovky, která byla poměrně příkrá. Odměnou mi následně byla klidná hladina Čertova jezera a já ještě netušil, co mě čeká cestou k tomu Černému. Začalo to příkrým výstupem lesem na vrchol kopce až k Rozvodí. Následovalo prudké klesání, které by samo o sobě nebylo tak špatné, kdybych nevěděl, že zpátky budu muset jít stejnou cestou, tudíž do kopce. Pohled na jezero v pozdně odpoledním slunci za to však rozhodně stál.
Poslední den jsem měl naplánovaný výstup na Tříjezerní slať, která se ovšem neukázala být tak zajímavým místem, jak jsem doufal. Klid a pohodu mi tam rušila partička filmařů, která tam natáčela reklamu na jakési sportovní oblečení, což jsem pozoroval s krajním opovržením. Moje outdoorové oblečení se totiž omezuje na flanelovou košily, svetr z irské vlny a džíny. V mém zhnusení mě utvrdilo to, když nakonec filmaři vytáhly dron, aby jeho bzučením rušily lesní ticho. Bohužel měli povolení, takže ani příslušník lesní stráže, který se na místě najednou zjevil, nemohl nic dělat.
Cesta údolím Javořího a Roklanského potoka byla vlastně mnohem zajímavější. Snad jen kdyby nebyla cesta celá vyasfaltovaná, aby lépe sloužila cyklistům a novému moru pohraničí – elektronickým koloběžkám.
Celkově vzato jsem si svou dovolenou v pohraničí pořádně užil. Nafotil jsem celkem 18 černobílých negativů a jeden barevný diapozitiv, ze kterého pochází snímky v tomto článku. Každou scénu v barvě jsem musel pečlivě zvážit, jelikož se jednalo o poslední kazetu starého Kodaku Ektachrome z mého mrazáku. Musím říct, že mě to ve vlastně docela motivovalo, být omezen 36 snímky v barvě. Kdo ví, možná příští výpravu do hor podniknu vybaven čistě barevnými filmy.
Foceno na LOMO LC-A a Kodak Ektachrome 100 – datum expirace 2012.