Americká fotografka a spisovatelka Anne Silver žije a tvoří v Paříži. Byla to láska a fotografování, co ji přivedlo do Francie. Odchodem z USA se zároveň po šestnácti letech vzdala kariéry psychoterapeutky, aby se stala umělkyní na plný úvazek. V polaroidové komunitě patří mezi nejvýraznější osobnosti nejen díky své fotografické tvorbě, ale také jako majitelka Pryme Editions, jednoho z nejvýznamnějších časopisů věnujícího se instantní fotografii, ve kterém představuje práci dalších talentovaných fotografů.
Většina tvých fotografií má takovou nadčasovou romantickou a melancholickou náladu. Souvisí to s tvou původní profesí psychoterapeutky? Co tě vlastně k tak zásadní změně kariéry přimělo?
V mých kompozicích se určitě odrážejí zkušenosti, které jsem získala ve své psychoterapeutické praxi. Jsou nabité symbolikou, vizuálními metaforami a odkazují na věci, které jsou pro mě důležité nebo se mě hluboce dotýkají. Ztráta, smutek, uzdravení, touha. Pokud jde o náladu mých fotografií, tak ta vychází z hlavně z mé osobnosti. Snažím se vyrovnat s nástrahami moderního světa a stýská se mi po minulosti. Spíš je to ale taková neurčitá nostalgie než konkrétní vzpomínky. A tento idealizovaný svět se snažím vytvořit ve svých fotografiích. K otočce v mé kariéře došlo před dvěma lety, když jsem se přestěhovala do Francie z USA. Po letech práce s lidmi, kteří prožili trauma, jsem svůj profesní život potřebovala trochu odlehčit. Navíc jsem už od mala měla umělecké sklony a chtěla jsem také psát. Mám to zkrátka v krvi.
Kromě samotného focení také píšeš recenze, které mimochodem velmi rád čtu. Je těžké psát o práci jiných fotografů? Mám pocit, že za vším vždycky najdeš nějaký příběh.
Dávám si opravdu záležet na tom, abych se na jakékoliv dílo dívala s otevřenou myslí, nechala k sobě fotky promluvit, viděla, co je za nimi, pod povrchem, mezi řádky, abych tak řekla. Líbí se mi práce, které nechávají divákovi prostor pro vlastní interpretaci, s prvkem tajemna, jenž nás může vtáhnout do příběhu. Umění je často zobrazením toho, co zůstává nevyřčeno. Implicitní témata a emoce jsou stejně důležité jako konkrétní záměr. Myslím, že můj přístup k tvorbě je do jisté míry ovlivněn mou zkušeností terapeutky. Snažím se dostat hlouběji. Strašně mě nebaví zůstávat na povrchu věcí. Vždycky se snažím odhalit celý příběh. Intimita a autenticita je to, co hledám nejen ve vztazích, ale také v umění. Moje zvědavost a citlivost mě nutí odhalovat, co se skrývá v pozadí.
Na své terase máš zahradu, kde nejen fotíš, ale kde také pěstuješ rostliny, které pak používáš pro své asambláže. Zatímco jiní používají studio, ty máš svou malou zahradu. Je to tak?
Má zahrádka na terase je můj malý ráj. Květiny, které v ní pěstuji používám ve svých zátiších nebo narativních portrétech. Sušené pak také v asamblážích. Dávám přednost focení s přirozeným světlem. Někdy proto fotím doma, kde bývá krásné ranní světlo, jindy v parku blízko mého domu. Stále hledám místa, která se budou hodit k mým kompozicím. Každé focení pečlivě plánuju. Inspirace ke mně přichází v mých snech nebo v těch tichých okamžicích bdělosti těsně před usnutím. Všechny nápady si zapisuju do notesu, který nosím stále u sebe. Takže ano, mým studiem jsou téměř výhradně exteriéry.
Jsi členkou projektu 12.12, o kterém jsem nedávno mluvil také v rozhovoru s Lilian Wildeboer. Jak jsi se stala ty jednou z těch dvanácti dam s fotoaparátem?
Být součástí projektu 12.12 je pro mě ctí. Všech dalších 11 talentovaných fotografek mě inspiruje svým tvůrčím přístupem k vytváření unikátních uměleckých děl. Účast v tomto projektu změnila můj život. Potkala jsem v něm lidi, kteří se stali mými blízkými přáteli. Vzájemně se podporujme a pomáháme si. Jako umělkyně si nemůžu přát více. K účasti mě pozvala zakladatelka projektu Penny Felts a právě Lilian Wildeboer, kterou jsi zmínil. Jsem jim navždy vděčná za to, že mi věřily.
Ve své práci používáš spoustu kreativních technik. Které tě baví nejvíce?
Právě v projektu 12.12 jsme musely používat různé kreativní techniky. Od dvojexpozic, emulsion lifts přes transparencies až po koláže. Ráda vytvářím rukama věci, které jsou neopakovatelné. Strašně ráda jsem pracovala například s transparencies, které umožňoval původní nový film od The Impossible Project. S novým filmem od Polaroid Originals už to bohužel není možné. Jde o vrstvení průhledných fólií filmu přes fotku. Dělala jsem dvě i tři vrstvy na sebe. Líbí se mi také zapracování lisovaných rostlinných materiálů do fotografií. To dává fotkám nádech romantiky. Než jsem přešla ke studiu psychoterapie, studovala jsem tři a půl roku botaniku. Tam jsem se naučila, jak lisovat a sušit rostliny. Pořád mě to baví a můžu tak spojit obě části své osobnosti, tu vědeckou i kreativní.
Pro své fotografie si vyrábíš různé rekvizity. Když jsem začal fotit já, také jsem si vytvářel vlastní instalace. Pak jsem ale zkusil fotit portréty a propadl jsem tomu. Které disciplíně dáváš přednost ty? A kdo jsou tvé múzy?
Máš pravdu, že ráda vytvářím různé předměty, které pak začleňuji do svých fotografií. Mým nejnovějším výtvorem byl bílý papírový jednorožec, jehož hřívu a ocas jsem vyrobila z pruhů bílého prostěradla. Zatím se ještě v žádné z mých prací neobjevil, ale je hotový a čeká na vhodnou příležitost ke svému debutu (směje se). Rekvizity mi pomáhají vyprávět příběh a vyjádřit náladu. Při svých procházkách lesem proto sbírám různé věci – peří, větvičky, kořeny, kameny. Nedávno jsem našla dokonce ptačí křídlo. To bylo úžasné. Tento a podobné nálezy si pak najdou cestu do mých zátiší, narativních portrétů a slouží také jako dekorace v mém domě.
Takže neživé předměty nebo přece jen portréty?
Ráda fotografuju zátiší, ale narativní portrét je asi mým nejoblíbenějším žánrem. Inspiruje mě estetika piktorializmu, romantičtí malíři předrafaelovské éry, ale také moderní fotografové jako jsou Keith Carter, Lori Vrba, Jerry Uelsmann anebo můj přítel Dawn Surratt. Mezi polaroidovými fotografy jsou to především Penny Felts, Amanda Mason a Lilian Wildeboer. Inspiruje hudba, literatura a poezie, zvláště pak americká básnířka Mary Oliver. Jedna z mých sérií je inspirována také americkou hudební skupinou Iron and Wine.
Podněty ke tvé tvorbě tedy vycházejí zvenčí.
Může to tak vypadat. Pravda ale je, že většinou těžím ze své vlastní minulosti. Je to pro mě způsob, jak prozkoumat věci, které mě spojují se vším, co jsem prožila, s mým dětstvím, s mými sny a vzpomínkami. Je to vlastně takový průzkum archivů mého já. Mým cílem je tvořit věci, které jsou osobní, ale přesto univerzálně srozumitelné. Promlouvám k divákům skrze věci, které byly součástí mých zkušeností jako lidské bytosti žijící na této planetě, a přála bych si, aby od mých fotografií odcházeli lidé s pocitem, že odrážejí i něco z jejich vlastních životů. Stejnou filozofií se řídím i při psaní.
Nedávno ses stala vlastníkem Pryme Editions, časopisu, který se věnuje výhradně instantní fotografii.
Získala jsem Pryme Editions, když se jeho zakladatel Michael Behlen rozhodl věnovat se jiným věcem. Pro jeho časopis jsem psala, a tak mi nabídl jeho převzetí. Neváhala jsem ani chvíli, protože ráda poznávám nové talentované fotografy a představuju jejich práci jiným. Pryme Editions je nedílnou součástí mezinárodní polaroidové komunity. Můj přítel, talentovaný fotograf a spisovatel Keith Mendenhall se ke mně nedávno přidal, aby mi pomohl. Chystáme společně spoustu nových věcí.
Jsi “Američanka v Paříži”, myslíš, že tvou tvorbu ovlivňuje to, že žiješ v Evropě? Věříš v genius loci? Nebo bys tvořila stejně, i kdybys žila ve Spojených státech?
To je skvělá otázka. Ano, jsem Američanka žijící v Paříži. Zní to tak romanticky, že? Je to ale trochu složitější. Díky životu ve Francii se dostanu ke spoustě zajímavých míst a všcí, což by nebylo možné, kdybych zůstala ve Státech. Docela hodně po Francii cestujeme. Jezdíme na hory, k jezeru Annecy, pravidelně také k moři do Normandie a Bretaně. Je tu velká geografická rozmanitost a na rozdíl od USA je všechno mnohem blíž a dostupné autem. Francie také nabízí neuvěřitelné dědictví historie, architektury, památek, veřejných zahrad a mnoho dalšího. Všechna tato prostředí slouží jako scéna pro mé fotografie. I přesto si však myslím, že můj vizuální jazyk je spojen se Spojenými státy jiné éry. Jak už jsem říkala, přitahuje mě minulost a vědomě se snažím realitu moderního světa ve svých fotografiích vynechat. Moje rekvizity, témata, inspirace jsou zakořeněny v mých snech a vzpomínkách z mého dětství prožitého v Americe. Podvědomě vyhledávám místa, která jsou podobná lesům a jezerům jako u nás doma, a které sloužily jako krásné kulisy pro mou tvorbu. Kdybys žil v Paříži v blízkosti metra, taky by se ti po takových místech stýskalo.
Když už mluvíme o Evropě, navštívila jsi někdy Českou republiku?
Zatím jsem neměla příležitost, ale je na mém cestovním seznamu. Má dobrá přítelkyně, se kterou jsem se seznámila, když žila v Paříži, je Češka. Moc ráda bych ji jednou navštívila v Praze a objevila také pověstnou krásu tohoto města.
Fotíš často na expirovaný film? Co si myslíš o univerzální posedlosti všech polaroidových fotografů nedokonalostmi expirovaných filmů? A nakonec bych se ještě rád zeptal, co říkáš dvěma zdánlivě nesmiřitelným táborům, Polaroid vs. Instax?
Jen několikrát jsem fotila na Polaroid 100 pack film, ale zamilovala jsem se do filmu 669 a 664. Měla jsem štěstí na pár dobrých krabiček, ale také těch, které už bohužel moc nefungovaly. Upřímně, pro mě jsou tyto filmy příliš drahé. Barevné nepřesnosti, nepředvídatelnost a všechny ty dokonalé nedokonalosti, o kterých mluvíš, jsou úplně snové. Problém je, že focení na tyhle expirované filmy je jako droga. Začneš na ně fotit a chceš stále víc. Bohužel s tím, jak jsou tyto filmy stále vzácnější, roste i jejich cena.
S Instaxem naopak žádnou zkušenost nemám. Mám ráda snovou estetiku polaroidových filmů pro Polaroid SX-70. Filmy Instax mě nikdy neoslovily. Věřím proto, že nová kampaň Floriana Kapsche ze Supersense získá dost finančních zdrojů pro záchranu peel-apart filmu. Pokud se to ale nepodaří, budu muset svůj milovaný Polaroid 100A nechat konvertovat pro Instax Wide film, abych ho mohla dál používat. Já ale pevně doufám, že k tomu nedojde. Jsem strašně vděčná za to, že je stále možné koupit polaroidový integrální film a věřím, že má budoucnost.
Spojit se s Anne můžete na její webové stránce nebo Instagramu.