Marek Veselý je povoláním kameraman, takže má k fotografii logicky velmi blízko. Přesto pro něj byla zkušenost s Instaxem něčím docela novým. O tom, jakou náhodou se k Instaxu dostal a jak se mu s ním pracovalo při jeho cestách americkou divočinou, jsme si s ním povídali při příležitosti jeho chystané výstavy v Polagraphu.
Lidé tě převážně znají jako kameramana, ale věnuješ se i fotografii. Čím normálně fotíš?
Mimo mé “běžné” práce jako kameramana se již nějakou dobu věnuji fotografování na analogové fotoaparáty. Má láska k filmovému materiálu před několika lety doslova explodovala, a proto jsem velmi rychle přešel od “malého” 35mm formátu, přes střední formát až k velkoformátu.
V Polagraphu ale vystavuješ snímky z Ameriky, z níž ses vrátil s velkým množstvím fotografií pořízených na fotoaparát Instax Wide. Proč?
Když jsem v lednu přemýšlel nad tím, zda si na nadcházející cestu po západní Americe vzít jeden ze svých středoformátových fotoaparátů, napadlo mne, že bych k fotografování cesty mohl zkusit přistoupit naprosto jinak.
Od chvíle, kdy jsem začal fotit na svitkový film a velká políčka 6×9 centimetrů, jsem si určitým způsobem “zakódoval” v hlavě, že každá expozice musí být naprosto perfektní. Často se to vydařilo, ale celý proces byl neuvěřitelně svazující. Nepřipouštěl jsem si prostor k experimentování ani k chybám. Osm snímků na jednom velmi drahém filmu opravdu není zrovna nejekonomičtější předpoklad k technickým chybám.
Takže to bylo z ekonomických důvodů?
Rozhodlo hlavně to, že pro mne byl Instax cestou k volnosti a naprosto rozdílnému přístupu k analogovému fotografování. Ale to se samozřejmě projevuje i na samotných nákladech – zhruba 90kč za fotku v případě diapozitivního svitku (formát 6×9) Fujichrome Provia 100F, včetně volání a základního skenování, oproti filmu Instax Wide, kde je to pak zhruba 30 korun za fotografii. To je velmi značný rozdíl! Všechny, komu se zdá focení na Instax drahé, mohu ujistit, že v analogovém světě můžeme najít i mnohem dražší možnosti.
Byla to tvoje první zkušenosti s instantní fotkou? Jak ti to šlo?
S myšlenkou naprosté volnosti a možnosti zkoušet a experimentovat jsem tedy vyrazil do USA s fotoaparátem Instax Wide 300. Musím podotknout, že jsem předtím na Instax ve větší míře nefotil, ale měl jsem dobrou představu o technických limitacích toho filmu – v mnohém se totiž přibližuje diapozitivu. A s tím již nějaké zkušenosti mám. Mnoho inspirací jsem také nabral u přátel, kterým instantní fotografie přirostla k srdci již dávno.
To vše pomohlo vzniku tohoto souboru cestovních fotek. S instantním filmem jsem vůbec nešetřil – fotografoval jsem mnoho variant kompozic, různé expozice a zkoušel často až absurdní techniky. Samotný fotoaparát od Fujifilmu jsem během cesty také vůbec nešetřil. A tak mne po dlouhé době každé zmáčknutí spouště přestalo tížit. Byl to skvělý pocit!
Vím, že jsi například pár kazet naschvál nechal projet rentgenem na letišti. Mělo to nějaký vliv na samotné snímky a jestli ano, jak jsi toho pak využil?
Věřte, že kdybych před očima viděl čerstvý balík negativních svitků Kodak Portra 800 projíždět letištním rentgenem, asi bych si omlátil hlavu o zeď (i když, napřed bych se možná pokusil film zachránit vlastním tělem..).
Ale Instax mi dal možnost zkusit něco, co bych předtím nikdy neudělal. Dost mne zajímalo jaký reálný dopad může mít moderní letištní rentgen na středně citlivý 800ASA filmový materiál. Výsledek mne vlastně ani tak nepřekvapil, jako spíše potěšil. Na osvícených snímcích můžeme velmi jasně vidět “duchy” rentgenového záření. Počítal jsem s tím, že výrazně osvíceno bude prvních cca 5 snímků, a proto jsem právě tyto snímky využil k focení východu slunce z dvanácti kilometrů nad zemí. Abstraktní tvary na obloze mne ve výsledku opravdu baví. Pro zajímavost – RTG záření vážně prošlo pouze prvními pěti snímky, které byly v plastové kazetě nahoře.
Rozhodně doporučuji všem tento experiment vyzkoušet. Určitě neváhejte jakékoliv filmy (hlavně 800ASA a více) ručně kontrolovat na kterémkoliv letišti na světě – rentgeny a citlivější filmy nejsou zrovna kamarádi.
Pár dní jsi také strávil na poušti. Jak moc bylo obtížné vypořádat se s nepříznivými podmínkami?
Několik dní jsem na poušti opravdu úplně dobrovolně strávil. Když nad tím zpětně přemýšlím.. uplně se vidím, jak vytahuji nový Pentax 67II uprostřed písečné bouře v Nevadě… 🙂 Tady ale bylo hlavním cílem si focení v poušti užít. Bohužel, s létajícími zrnky super jemného písku o rychlosti zhruba 75km/h a středoformátovým fotoaparátem za desítky tisíc by to šlo poměrně těžko. Ale zapůjčený plastový foťák jsem opravdu nešetřil. Možná protože nebyl můj? Umm.. díky Polagraphu!
No to máme radost! Tak na rovinu, přežil to ten foťák?
Se vší vážností – kdybych se k Instaxu 300 choval stejně obezřetně jako ke svým “velkým” fotoaparátům, mnoho skvělých fotek z tohoto souboru by nikdy nevzniklo. Například snímky z vrcholu dun, kde dokonce můžete vidět létájící písek ve vzduchu.
Mimochodem zrovna tyhle fotografie jsem po vyfocení viděl až po dalších čtyřiceti minutách u auta. Ihned jsem je totiž vyvolával na svém těle (venku byla překvapivě příšerná zima!) a po několika minutách je dával do kapsy, abych předešel poškrábání létajícím pískem.
Ale asi nikoho nepřekvapí, když se přiznám, že jsem Instax samozřejmě odrovnal. Mechanismus vysouvacího objektivu umřel během fotografování předposledního snímku na samotném vrcholu dun. Prý běžný problém, když se trochu hrubšího prachu dostane do objektivu a ostření. U mne “překvapivě” stačilo pouze několik tisíc létajících zrnek písku.
Nakonec jsi nám ale foťák vrátil a tvářil se, že funguje!
No, po cestě zpět do Los Angeles jsem měl z fotografií obrovskou radost. Naprosto jsem zapoměl na to, že to fotoaparát odnesl. V LA mě pak napadla jediná možnost rychlé opravy a to byl stlačený vzduch. Dodnes mne mrzí, že jsem si nenatočil, jak ze spár Instaxu pod tlakem vzduchu letí stovky zrn písku. Po důkladném vyčištění byl pro mé překvapení fotoaparát naprosto v pořádku a bez jediné známky toho, že zažil doslova písečné peklo v poušti.
Nějaká rada pro instaxové začátečníky na závěr?
Co víc k tomu dodat.. nebojte se a foťte! Za ten každý unikátní moment, který máte možnost zachytit, to opravdu stojí. Instantní fotografie je, alespoň pro mě, skvělým nástrojem k analogovému experimentování a zaznamenávání momentů, které bych jinak neměl možnost nebo odvahu zvěčnit.
Marek Veselý uvede svoji výstavu “Možná, protože nebyl můj?“ už 10. února v Pražském Polagraphu. Výstavu pro nás připravila Kristina Odermatt. Děkujeme!
