Třetí zastávkou putovní výstavy The Polaroid Project byla Vídeň, kam jsem se konečně vypravil den před jejím skončením. V mrazivém počasí a ve všední den, kdy je tohle město v porovnání s Prahou docela vylidněné, jsem si znovu uvědomil, že Vídeň není “můj šálek kávy”, ani té vídeňské. Ten výlet ale stál za to.
Výstava The Polaroid Project má poddtitul “na křižovatce umění a technologie”, a pod hlavičkou Foundation for the Exhibition of Photography ji připravilo pět kurátorů, jejichž záměrem bylo vytvořit rozsáhlou přehlídku, která by představila všechny aspekty polaroidové fotografie, včetně samotné technologie. Právě v tom je výstava ojedinělá. Na přípravě se podílelo ještě MIT Museum v Cambridge v Massachusetts a rakouské WestLicht muzeum, kde se právě vídeňská výstava konala.
Kurátoři výstavy měli z čeho vybírat. Polaroid totiž od samého počátku své existence ve svém programu pro podporu umělců poskytoval své fotoaparáty a filmy zdarma nejen zavedeným fotografům, ale také novým. Výhodné to bylo pro obě strany. Polaroid získal zpětnou vazbu na své produkty od těch nejpovolanějších a umělci zase možnost experimentování a nové inspirace pro svou vlastní tvorbu. Mezi lety 1948 a 2004 tak vznikl archiv téměř 24 tisíc snímků. Bankrot Polaroidu se stal této jedinečné a nenahraditelné sbírce téměř osudným, ale o tom zase jindy.
Na výstavě je k vidění 220 fotografií od stovky umělců. Dále pak různé dokumenty, technické výkresy, prototypy fotoaparátů, jejich modely, experimentální filmy a papíry. Vydavatelství Thames & Hudson vydalo o výstavě stejnojmennou výpravnou knihu, kterou mám doma už půl roku, takže jsem věděl, na co se můžu těšit a co chci vidět. Kromě všech už zmiňovaných a hodně zajímavých technikálií to byly samotné fotky. Například klasika z 80. let od Davida Levinthala, jehož různé kopie s hračkami a plastovými figurkami můžete třeba na Instagramu vidět ještě dnes. Zajímavé je, že tento newyorský fotograf po zániku Polaroidu plně přesedlal na digitální fotografii. K vidění jsou také dvě integrální fotky Jana Hnízda, které v ulicích Prahy pořídil v roce 1981. Součástí výstavy jsou kromě integrálního a peel-apart filmu také velké formáty. Například ikonický Pulls od Ellen Carey z konce 90. let nebo portrétní koláže od Dawouda Beye, Američana, který proslul svými velkoformátovými portréty mladých lidí.
Hodně zajímý je taky samotný prostor WestLicht muzea. Nebýt cedule na fasádě, myslel bych si, že jsem zabloudil. Vstupuje se nenápadným, špinavým a oprýskaným vjezdem do vnitrobloku, kde v 50. letech stávala sklárna. Dnes je to unikátní prostor pro analogovou fotografii, kde ale můžete přijít třeba jen na kávu a začíst se do jedné z mnoha knih o fotografii, které jsou k dispozici v rozsáhlé knihovně. V galerii se také nachází stálá expozice přístrojů Leica s takovými kousky, jako je funkční fotoaparát z roku 1925 s odhadní cenou téměř 900 tisíc Eur. Jediným negativem celé výstavy byl pro mě plakát. Chápu, že Andy Warhol si to zaslouží, vždyť pozvedl toto médium na úplně novou úroveň, ale dívat se každý den na to, jak smrká? Když vezmeme v potaz, kolik tisíc možností tvůrci plakátu měli, byla to od nich trochu zlomyslnost.
Já jsem spojil výlet za výstavou ještě s návštěvou Supersensu, který vlastní Florian Kaps, zakladatel The Impossible Project. Je to krásný prostor v budově postavené v benátském stylu, kde si můžete pořídit svou vlastní nahrávku na gramofonovou desku nebo si nechat udělat polaroidový portrét na ten největší možný formát 20×24″. Až se tam ale vypravíte, myslete na to, že je to výsostně analogový prostor. Pro placení budete proto potřebovat hotovost.
V Evropě můžete výstavu vidět ještě od 16.3. do 17.6. v hamburském Museum für Kunst und Gewerbe Hamburg a od 7.7. do 23.9. také v C/O Berlin. Pak už se přesouvá za oceán. A kdybyste se nedostali ani tam, na internetu je stejnojmenná kniha, která výstavu provází, k dostání v několika formátech.
