Když v říjnu roku 1981 zahájila ve federální soudní síni v Bostonu soudkyně Rya Zobela proces, v němž v lavici svědků seděl muž, který může být právem považován za jednoho z největších podnikatelů a vynálezců Ameriky, bylo jasné, že se nebude jednat o obyčejné soudní líčení.
Na jedné straně stála společnost Polaroid Corporation, v té době převážně ovládaná jejím zakladatelem Dr. Edwinem H. Landem, vynálezcem instantní fotografie. Na straně druhé byla společnost Eastman Kodak, fotografický gigant, který byl 29. největší průmyslovou společností ve Spojených státech.
Neúspěšné jednání
V roce 1968 Polaroid seznámil management Kodaku s prvními informacemi o novém fotoaparátu Polaroid SX-70 a společnosti začaly jednat o nových dodávkách negativu, který Kodak pro Polaroid vyráběl už od roku 1948. V polovině 60. let byt Polaroid dokonce jeho druhým největším firemním zákazníkem. Nový CEO Kodaku, Louis Eilers, se však k historické spolupráci s Polaroidem stavěl pragmaticky. Souhlasil s výrobou negativů pro nový integrální film pouze pod podmínkou, že mu Polaroid umožní nabízet vlastní produkty pro instantní fotografii. Land ale tento návrh odmítnul. Jednání skončila a Kodak s Polaroidem novou smlouvu na dodávku negativů nepodepsal. Místo toho se Land rozhodl postavit v New Bedfordu obří továrnu o rozloze více než 31 000 metrů čtvrtečních a v ní vyrábět vlastní negativy, i když to představovalo pro Polaroid monumentální investici.
Kodak tím sice přišel o velký kontrakt, už léta však vyvíjel svůj vlastní systém instantní fotografie bez toho, aniž by musel použít patenty Polaroidu. Kromě integrálního filmu pracoval zároveň i na filmu sloupávacím (peel apart), který by se dal používat v polaroidových fotoaparátech. Vývoj byl ale zoufale pomalý. Jen pár týdnů předtím, než Edwin Land představil světu SX-70, dokončil Kodak prototyp fotoaparátu nazvaného Lanyard Camera. Vysunutí filmu, který musel projít mezi dvěma válečky, bylo dosaženo manuálně vytažením struny po každé expozici. Když se v říjnu 1972 v obchodech objevil již zmíněný Polaroid SX-70, bylo jasné, jak moc je Kodak pozadu. Projekt na vývoj sloupávacího filmu byl se ztrátou 94 miliónů dolarů okamžitě zastaven. Na vývoji integrálního filmu pak v Kodaku pracoval tým čítající 1 400 lidí dalších sedm let. Celou tu dobu se přitom potýkal s problémem porušování práv k patentům Polaroidu. Nakonec však v roce 1976 představil systém, který byl přece jen v některých ohledech odlišný.
Ukradené patenty
Především se film ve fotoaparátu od Kodaku exponoval zezadu a nepotřeboval tak zrcadlo k převrávcení obrazu. Díky tomu byl méně komplikovaný než film od Polaroidu, jehož přední vrstva musí být během expozice průhledná, neprůhledná po nanesení chemikálií a znovu průhledná po vyvolání. Kodak namísto toho používal k blokování světla během vyvolávání chemické činidlo. Film díky tomu poskytoval vyšší rozlišení a umožnil také vznik výsledného matného povrchu fotografie. Společně s filmem představil Kodak dva modely fotoaparátu – Kodak EK4 a Kodak EK6. Nejednalo se ovšem o zrcadlovky. Byly to robustní a nevzhledné přístroje, které nebyly vybaveny motorkem pro vysunutí filmu jako u Polaroidu. Film se musel vytočit mechanicky – obyčejnou kličkou. Land k tomu před svými kolegy jednou výmluvně poznamenal “Theirs evacuates, while ours ejaculates.” Stejně jednoduchý manuální systém použilo v roce 2014 například i Lomomography u svého Belair X 6×12 s instantními zády.
Žaloba
Už necelý týden po tom, co Kodak uvedl svůj první instantní fotoaparát na trhl, jej Polaroid zažaloval za porušení práv ke dvanácti patentům. Kodak si ale v soudním řízení od začátku věřil a jeho sebedůvěru ještě na konci 70. let posílilo úspěšné vyrovnání v rámci antimonopolního řízení, přičemž Polaroid v té době monopol bezpochyby měl. Pro zajímavost – mezi porušené patenty patřil například vodotěsný polyester použitý na obou stranách fotografie, což bránilo tomu, aby se snímek zkroutil (ten je v současných filmech Polaroid Original ještě pevnější, proto se do kazety vejde jen osm snímků místo původních deseti), nebo patent dodatečné ochrany fotky před zbytečným světlem tím, že se po vysunutí z fotoaparátu stočila směrem dolů.
Samotný proces, ve kterém Edwin Land musel obhajoval novost a originalitu svých patentů, začal po létech vyšetřování a příprav v říjnu 1981 a trval 75 dní. Eastman Kodak byl, s 80% podílem na americkém trhu fotografického průmyslu, silným soupeřem. Právníci Kodaku ale podcenili osobnost Edwina Landa, pro kterého měla celá situace osobní rozměr. Soudkyně Zobel sice zprvu souhlasila s Kodakem v tom, že “instantní fotografie není trvalou doménou Polaroidu”, nakonec ale v září roku 1985 potvrdila, že Kodak porušil práva k sedmi z dvanácti patentů Polaroidu. Podle soudního nařízení musela společnost k 9. lednu 1986 ukončit veškerou výrobu svého instantního filmu i fotoaparátů, a navždy tak zmizela z mapy instantní fotografie.
Kodak a jeho kompenzace
V roce 1988 Kodak oznámil, že vytvořil pro své zákazníky, kteří si koupili jeho instantní fotoaparát, kompenzační program ve výší 150 miliónů dolarů. Těmto zákazníkům nabídl tři možnost: výměnu za nový fotoaparát na diskový film, objektiv a dvojbalení filmu, anebo výměnu za kupóny na produkty Kodak v hodnotě 50 a 70 dolarů – podle hodnoty vráceného přístroje. Poslední možností pak byla výměna za jednu akcii Kodaku.
A právě tuto poslední možnost někteří lidé často zneužívali. K uplatnění nároku totiž stačilo odstranit z fotoaparátu kovový štítek s názvem modelu a odeslat jej, jako důkaz o jeho vlastnictví, do Kodaku poštou. Lidé proto skupovali fotoaparáty v garážových výprodejích a vyměňovali je pak právě za akcie Kodaku, které v té době stoupaly. Zkoušeli to zřejmě ještě donedávna, protože ještě před pěti lety bylo možné na webových stránkách společnosti najít upozornění, že nabídka kompenzace již není platná.
Kodak během deseti let prodal 16,5 miliónů instantních fotoaparátů, přičemž kompenzaci si nakonec nárokovalo necelých pět miliónů zákazníků. Je úsměvným paradoxem, že 10 % z nich nakonec uznána nebyla, protože nevlastnili Kodak, ale Polaroid.
Vítěz bere vše?
Vítězství Polaroidu však bylo trochu hořkosladké. Budoucnost instantní fotografie spočinula na bedrech jediné společnosti. Prodeje instantních fotoaparátů a filmů přitom už na začátku 80. let představovaly jen zlomek z doby boomu na konci let sedmesátých. Dnes už víme, jak to dopadlo. V roce 1991 si Polaroid připsal na účet téměř miliardu dolarů jako odškodnění od Kodaku, ale ani tato enormní částka společnost nezachránila před spadnutím do konkurzu na konci roku 2001.
Peel-apart je mrtvý a klasický polaroidový film válcuje FujiFilm. Polaroid přitom mohl poskytnutím licencí dalším výrobcům získat mnohem více, stejně jako to na rozdíl od Applu udělal ve své době Microsoft. Z licenční spolupráce s Polaroidem však nakonec profitoval právě FujiFilm. O tom si můžete přečíst ve příštím díle.
