Street fotografie je specifickou fotografickou disciplínou, která nemusí vyhovovat úplně každému každému. Mě osobně na ní baví její neopakovatelné a jedinečné situace. Díky focení v ulicích se dostanu do situací, do kterých bych se jinak nedostal. Jsem pozorovatelem života a ruchu města. Kráčím městem a doufám, že se ocitnu ve správný čas na správném místě. I o tom to je. O náhodě.
Někdy je situací mnoho, jindy se vracím domů, aniž by cvakla závěrka fotoaparátu. Je to tím, že žádné zajímavé momenty v mém okolí nebyly nebo jsem nebyl správně naladěn a neviděl je? Nevím. Tyto rozmrzelé návraty, kdy se film ve fotoaparátu neposunul ani o jedno políčko ve mně vyvolávají otázky, zda má takové “focení bez focení” smysl. Vynahradí mi je ale dny, kdy kolem sebe vidím a zažívám situací mnoho. Neřídím se rozumem. Pohledem klouzavě prohledávám své okolí. Jdu městem s jakýmsi “vnitřním radarem”. Ten mi při pohledu na nějakou situaci či osobu vyšle signál “To je ono!”.
Snažím se zachytit různé každodenní okamžiky, které v sobě nesou cosi neuchopitelného. Poetiku všednosti a přítomného okamžiku. Momenty které zažíváme každý z nás. Jsou tak všední a samozřejmé, že už málokdy vnímáme jejich skrytou krásu. Ulice měst jsou těchto malých poesií plné. Pití kávy v bufetu, odpočinek na lavičce, vkládání dopisu do poštovní schránky, hejna holubů kroužících nad našimi hlavami, kontrasty stínu, slunce a odlesků, které vykreslují surreálné siluety na okolních stěnách.
Strategie
Tyto chvíle jsou natolik jemné, křehké a prchavé, že fotograf musí být velmi pohotový, aby se mu podařilo je zachytit. Pohotovost však nestačí. Při street fotografii je třeba i trpělivosti. Někdy narazíme na zajímavé místo, kde by mohla vzniknout dobrá fotografie, která by však byla ještě o něco lepší, kdyby se v záběru objevil zajímavý nebo určitý typ člověka. Starý muž, maminka s kočárkem, cyklista, bezdomovec. A tak je nutné si na toho náhodného chodce, který naši fotografii nevědomky vylepší, počkat. Když už se objeví ten, na kterého jsme čekali, musíme kvůli dobré kompozici doufat, že půjde tudy, kudy potřebujeme. U street fotografie je dobré navíc umět i rochu předvídat. Pozorovat své okolí, vnímat co se kde děje a včas odhalit nebo uvidět, že se schyluje k situaci, která může být fotograficky zajímavá. A klidně si na ni i počkat.
Na fotografování je vhodné zvolit spíše nenápadné oblečení – nejlépe odpovídající prostředí, ve kterém se budete pohybovat. Splynete tak se svým okolím, nebudete vyčnívat z davu a přitahovat tak nežádoucí pozornost. Při běžném fotografování v ulicích měst je dobré zvolit spíše turistické oblečení nevýrazných barev s menším batohem na zádech. Spolu s fotoaparátem člověk více působí jako turista a jako neškodného turistu jej lidé často i vyhodnotí, pokud jsou jím nečekaně vyfotografováni. Je častou otázkou, zda se lidí na ulici ptát, jestli je můžeme vyfotit či naopak fotografovat bez zeptání se. Můj názor je, že lepší je se neptat. Pokud lidé vědí, že je fotografujete, zaujmou vědomě či nevědomě určitou pózu, usmívají se, mávají do objektivu. Takové fotografie jsou nepoužitelné. V určitých situacích je ale naopak lepší se zeptat. Neexistuje jednoznačné pravidlo.
Moment překvapení
Pokud se člověk věnuje street fotografii dostatečně dlouho, na základě zkušeností si vypěstuje určitý cit pro různé situace i typy lidí. Podle toho také volí různé přístupy. Z mé zkušenosti vyplývá, že pokud se fotografovi podaří k dotyčnému přiblížit nepozorovaně a nečekaně jej vyfotit, následuje většinou moment překvapení. Fotografovaná osoba analyzuje, co se vlastně stalo, kdo a proč ho vyfotil. Málokdo totiž zažívá, že ho z blízka na ulici vyfotografuje někdo cizí a tak neumí na to reagovat. Zjednodušeně řečeno – nemá pro svoji reakci připravený scénář, protože tuto situaci nezná.
Toho ale lze využít. Ti ostýchavější toho můžou v tu chvíli vyklidit pozice, vzdálit se, zmizet v davu. Odvážnější toho můžou využít pro další snímky – právě tehdy totiž vznikají další, mnohdy zajímavější momenty, reakce, výrazy ve tváři. Proto je vhodné mačkat spoušť fotoaparátu i poté. Podle reakce lidí na první zmáčknutí spouště lze usoudit jejich negativní či pozitivní postoj k dalšímu fotografování. Pokud jim focení nevadí, může si je fotograf trochu “naaranžovat” . Při případném naaranžováni už však fotografie ztrácí na své přirozenosti. To může či nemusí být na škodu. Moment překvapení a autenticita však bývá často tím, co vytvoří dobrou street fotografii.
Po pořízení snímku je dobré s dotyčným navázat oční kontakt, usmát se a poděkovat. Pokud se zeptá, proč jej fotografujeme, klidně mu to vysvětlíme. Pokud se vyfotografovaná osoba staví k fotografování negativně a nepřeje si jej, je lepší ve fotografování nepokračovat. Zákon sice umožňuje na ulici fotografovat kohokoliv a zcela volně, street fotografie však není o tom, co nám dovoluje zákon, ale o kontaktu s lidmi. Fotograf by si neměl plést lidi s lovnou zvěří, které jsou pouhými kulisami na jeho snímcích. Dost často bývá na fotografiích vidět, jaký vztah k lidem fotograf zaujímá. Z tohoto důvodu nemám příliš v oblibě agresivní styl focení, kdy jde fotograf tzv.přes mrtvoly. Nejsilnější humanistické fotografie jsou právě ty, kdy fotograf byl zároveň člověkem s vřelým vztahem k lidem a k zachycování lidí přistupoval lidsky. Co se týče zákonu o fotografování lidí na ulici nebo veřejném prostoru, tak ten jej sice umožňuje, snímky však nesmí dotyčné zesměšňovat, zachycovat v choulostivých situacích, manipulovat se skutečností a nesmí být použity pro reklamní účely.
Čím fotit?
V některých fotografických článcích o street fotografii se můžete setkat s radami, jak fotit lidi tajně. Tak, aby si vás nevšimli nebo neviděli, že je fotíte. Můžete se proto setkat s radami ohledně používání teleobjektivů, předstírání focení něčeho nebo někoho jiného, focením od pasu a naslepo, kdy si fotograf myslí, že je nenápadný. Tyto postupy moc nedoporučuji. Za prvé jsou naopak výrazně nápadné a za druhé právě tento způsob focení ve fotografovaném vyvolá otázky, pocit nedůvěry, podezření a averzi vůči fotografovi a jeho úmyslům, které se oprávněně mohou zdát nekalé. Ze začátku jsem takto sice také postupoval, ale podle mého názoru je to slepá ulička. Takto vzniklé fotografie jsou na první pohled rozpoznatelné a tímto způsobem pořízení “postižené”. Je z nich cítit, že jsou pořízeny tajně či tzv. ukradeny. Stejně jako jste daleko vy od fotografovaného objektu, stejně tak daleko je i moment a pocit, který chcete předat. Jestliže si situaci přiblížíte teleobjektivem, stejně tak pouze přiblížíte to, co jste fotografií chtěli sdělit a degradujete ji tím. Teleobjektiv má rovněž zcela jiné podání než objektiv širokoúhlý. Pokud použijete objektiv širokoúhlý, jste v blízkém kontaktu s fotografovanou situací a tedy i sdělení na fotografii je blíže k divákovi. Při fotografování na ulici používám ohnisko 35mm. Hodí se pro fotografování z blízka i trochu delší vzdálenosti. Nejdelší ohnisko, které používám je 50mm, které ještě odpovídá úhlu lidského zraku a fotografie tak nepůsobí nepřirozeně.
Pro fotografování na ulici se často doporučuje používat fotoaparáty menších rozměrů, ideálně dálkoměry. Takovéto doporučení má svůj smysl, protože malý fotoaparát nepřitahuje tolik pozornosti. Na druhou stranu to, co vás většinou prozradí, je moment, kdy fotoaparát zvedáte na úroveň očí, komponujete a chystáte se stisknout spoušť. V tom případě je celkem jedno, zda máte v ruce malý dálkoměr či velkou zrcadlovku. Pokud navíc fotografujete ve městech, kde je na ulici velká koncentrace lidí, zrcadlovka v ruce se zde snadno schová. Výhodou dálkoměrů je jejich tišší provoz oproti zrcadlovkám. To se může hodit a někdy je to dokonce i nezbytně nutné. Například při fotografování v kostele, kde by časté a hlasité cvakání závěrky mohlo vzbudit opodstatněnou nelibost přítomných. Navíc hlasitý zvuk závěrky ozývající se z ticha přitahuje nechtěnou pozornost.
Dobrý postup je také fotografovat za pomocí starších fotografických přístrojů. Takových, které jsou na první pohled historické. Například dvouoké zrcadlovky. Lidé vás pak většinou považují za neškodného amatéra, umělce, podivína a nebojí se, že budou kolovat někde na sociálních sítích. Těmito fotoaparáty se lidé taktéž nechávají rádi a dobrovolně vyfotit, protože je to pro ně svým způsobem nevšední zážitek a zábava. Na druhou stranu, pokud chce člověk být spíše nenápadný, tyto fotoaparáty přitahují nechtěnou pozornost okolí.
Trénink
Těm, kteří se street fotografií teprve začínají nebo mají obavy z reakce lidí, doporučuji se ze začátku zaměřit na společenské události, kulturní akce, festivaly. Může si zde vyzkoušet fotografování cizích lidí zblízka a celkově si vyzkoušet různé techniky focení a přístupu k lidem. Lidé na těchto akcích jsou ke svému fotografování většinou otevření a nezaujímají k němu negativní stanovisko. K těmto akcím většinou patří, že se zde pohybují fotografové. Pokud je na těchto událostech navíc dostupný alkohol, bývá výhodou si trochu počkat, až uplyne nějaká doba od zahájení události, kdy již účastníci budou mít trochu popito. Bývají pak uvolněnější a otevřenější i před objektivy fotografů. Na těchto událostech je výhodou moderní fotoaparát. Lidé vás poté považují za profesionálního fotografa nebo novináře. Když už je řeč o profesionálech, tak ti se na těchto akcích také vyskytují a můžeme toho využít. Je dobré se od nich učit. Dívat se jak postupují a jaké metody používají.