Všichni jsme někdy jeli vlakem. Já jimi v životě najel tolik kilometrů a strávil v nich tolik hodin, že už to ani nespočítám. Přišel podzim a já jsem začal hledat nové dokumentární téma, které bych mohl zpracovat. Nakonec jsem se nechal inspirovat krajem, ve kterém teď pracuji. Všiml jsem si, že je protkán spoustou lokálních tratí. Navíc lokálky jako u nás téměř nikde jinde na světě nemají – téma bylo na světě. Aby to bylo trochu zajímavější, rozhodl jsem se najít co nejbizarnější a vizuálně nejzajímavější tratě.
K dokumentární fotografii existuje spousta přístupů. Někdo sází na plánování a teoretickou přípravu, jiný má k věci spíše organický přístup a fotografuje tak, jak se před ním téma otevírá. Můj přístup je někde mezi. Samozřejmě, že jisté plánování proběhlo, abych si rozmyslel odkud, kam a v kolik pojedu. Celé jsem to chtěl pojmout jako takové “pilotní” focení, abych si osahal prostředí vlaků, nádraží, nádražáků a cestujících. Ve své prvotní myšlence jsem plánoval, že bych postupem času rád zachytil kompletní ekosystém lokálních železnic – od cestujících, přes techniku, zaměstnance až po krajinu za okny místa, kterými vlak projíždí a kde zastavuje. Hlavně mě ale zajímalo, jak bude vypadat vizuální jazyk celého projektu.
Pro svou první cestu jsem si vybral trať regionálního významu a přímý vlak, protože nemám rád přestupy. Šlo o motorový spěšný vlak z Kolína do Trutnova, který ujede trasu 130 km za 3 hodiny. Jediné, co mě mrzelo hned na začátku, bylo to, že vlaky na této trati prošly renovací interiéru. Samozřejmě je komfortnější, když nemusíte sedět na starých vinylových sedačkách, ale kouzlo interiérů z 80. let mi přesto chybí. Z lidského hlediska mě zajímalo, kdo vlastně pojede v pátek v jedenáct hodin dopoledne po téhle trase. Ukázalo se, že skoro nikdo. Tedy až na mě a jednoho pána z Moravy, který jel do lázní. Plus ještě paní průvodčí, která si hned vymínila, že jí nemám fotografovat. To mi trochu zkazilo náladu, protože s vysloveně negativními reakcemi na svoje focení se setkávám jen velmi zřídka.
Cesta v přetopeném vagonu ubíhala jen velmi zvolna v rytmu naftového agregátu lokomotivy. Středočeská krajina za okny vagonu byla zahalená mlhou. Bylo vidět jen na pár desítek metrů od trati, vedoucí i kolem Žehuňského rybníka, který je velmi fotogenický. Jen by mu možná prospělo, kdyby někdo prořezal náletové dřeviny na jeho břehu. Samotný rybník totiž můžete vidět jenom ve chvílích, kdy se mezi stromky a roštím sem tam objeví nějaký průsek. Je to vlastně i tady, na břehu rybníka, kde najdeme jednu z nejzvláštnějších železničních stanic – Choťovice. Najděte si to na mapě, jestli pochopíte, proč tam ta stanice je, tak mi to, prosím, napište do komentářů, protože já to nechápu. Spěšný vlak tady bohužel nestaví, takže kdybych chtěl prozkoumat stanici a její okolí, musel bych jet osobákem.
Nejvíc jsem se těšil na to, až se začne známá krajina středních a východních Čech pomalu měnit v Podkrkonoší. Přechod by nemohl být vizuálně důraznější. Za stanicí Ostroměř se mlhou začaly prodírat sluneční paprsky a po pár kilometrech nebylo po mlze ani památky. Skoro mě napadlo, že bych někde vystoupil a šel se projít, abych si užil babí léto. Moderní i klasická Rakousko-Uherská nádraží nahradila nádraží z tmavého kamene. Další vizuální přechod. Ve vlaku přibili i lidé. Zdálo se, že zprvu prázdný vlak je vlastně docela důležitým spojem pro lidi z Podkrkonoší a Krkonoš. Zejména pak pro školáky různého věku, kteří se občas do vlaku sotva vešli. Ve stísněných prostorech vlaku jsem používal především Leicu s objektivem Elmarit 21/2.8. Někdo používá ohnisko 21 mm na široké záběry krajiny, ale mě se osvědčilo právě ve stísněných prostorech. Další výhodou takhle širokého objektivu je to, že na fotografovaný subjekt nemusíte mířit přímo. Vypadá to, že fotografujete něco někde vedle, zvlášť, když nenavážete s fotografovaným oční kontakt.
Vlak nakonec podél Labe, které je v tom kraji pořád poměrně malá říčka, dorazil až do Trutnova. Koupil jsem si na nádraží kafe a čekal, až vlaková četa připraví soupravu na zpáteční cestu. Možná vám to přijde jako bláznovství, projíždět se vlakem tam a zpět, ale pro dobrou fotku je nutné přinášet nějaké ty oběti. Po cestě jsem si do notýsku zapisoval zajímavá místa, která jsem viděl z okna, abych pak při další cestě mohl vystoupit a nafotit si je. Zkrátka pilotní focení pro nový dokumentární projekt.
Cesta zpátky ubíhala kupodivu svižně. Dost času jsem strávil vykloněný z okénka, abych zabral některá z míst, která jsem si vytipoval na první cestě. Spolucestující na mě koukali trochu jako na podivína, ale to se vám prostě občas stává, když máte v ruce foťák na místě, které jinému přijde naprosto nezajímavé. Lidé (mě nevyjímaje) často neumí ocenit krásu věcí, které mají každý den před očima. Myslím si, že jedním z hlavních úkolů fotografů je ukázat i obyčejné věci v takovém světle, které lidi zaujme a nabídne jim nový úhel pohledu na věc. Musíte vytvořit skutečně silnou vizuální identitu celého projektu, která pozorovatele vtáhne do jeho obsahu a provede je příběhem.
Pokud jsem tedy již zmínil pojem jako “vizuální identita”, tak bych rád prozradil i pár technických detailů k tomu, jsem postupoval. Za prvé jsem si uvědomil, že nebudu mít moc světla. Při fotografování v interiéru není nikdy světla nazbyt, pokud nechcete používat blesk. Jediným lékem je pak dostatečně vysoké ISO.
Standardně fotím na Ilford HP5+ ISO 400, který vám se světelným objektivem umožní fotografovat i třeba v místnosti dostatečně osvětlené umělým světlem. Bude to ovšem na hraně. Proto jsem se rozhodl použít push na ISO 1600. Abych se vyrovnal se zvýšeným kontrastem, který push proces přináší, rozhodl jsem se filmy vyvolat ve vývojce (Rodinal) zředěné v poměru 1:100. Na dva filmy mi v mém tanku stačilo jen 7 ml vývojky. Agitaci jsem prováděl první minutu a pak jsem nechal tank i s filmy dvě hodiny nerušeně stát. Výsledkem jsou velmi dobře kryté negativy s přijatelným zrnem a spoustou detailů ve světlech i stínech. Rozhodně tuhle kombinaci filmu, vývojky a procesu vyvolání doporučují pro podzim a zimu, kdy je světla často nedostatek. Co se týče fotoaparátů, použil jsem Nikon FM2 s 35/2 objektivem zejména pro záběry krajiny za okny vlaku a detailnější výřezy a Leicu M2 s objektivem 21/2.8 pro širší záběry zejména uvnitř vlaku, ale i ven do krajiny. Právě kombinace ohnisek 35 mm a 21 mm se stává něčím, co kromě černobílého filmu bude dále definovat vizuální stránku mé práce.
