Eliška Podzimková je mladá ilustrátorka, která se našla v roztomilém, nápaditém a trefném dokreslování fotografií. Dokáže s obdivuhodnou lehkostí kombinovat fikci s realitou a odlehčit tak jakkoliv těžké téma. Skvělým příkladem je její nová práce, kdy Instaxem fotila na dětské onkologii.
Jako ilustrátorka už máš za sebou hromadu úspěchů, super prací a klientů. Pracovala jsi například i pro Jamieho Olivera. Jaká zakázka pro tebe byla nejzajímavější?
Nejzajímavější byla rozhodně práce v New Yorku, ale spíše kvůli tomu, že byla právě tam, v tom městě. Ta práce samotná až tak zajímavá nebyla, proto jsem se pak rozhodla jí opustit. Potom mě třeba dost bavila výloha pro Happy Socks. Zase něco úplně nového a hlavně něco, co neexistovalo jen v jedničkách a nulách…
Věnuješ se především dokreslování fotek, které sama vyfotíš. Jak tě to napadlo?
Asi mi totiž nestačí ani ta realita, ani ilustrace. Hrozně mě baví ta kombinace. Jsem takový dítě, který musí trochu objektivně a racionálně řešit i svět dospělých… a stejně to mám i u toho obrázku. Realita vs. “snění”. Vždycky řikám, že to pro mě je nejbližší médium, kterým se dokážu vyjádřit.
Když se vydáš s foťákem do ulic, máš přesnou představu co hledáš? Anebo třeba i hledáš fotky v archivu?
Většinou jdu prostě fotit a pak nad tím přemýšlím doma, ale poslední dobou už nad tím musím přemýšlet dopředu, protože už fotky rovnou vznikají za nějakým účelem. Nemám to ráda, nedokážu předem říct co vznikne, přijde mi to strojené a člověk pak přichází o to kouzlo, to překvapení. I pro mě samotnou je zábavnější to vymýšlet až když fotku vidím před sebou. To se ale samozřejmě nelíbí klientům, kteří musejí mít všechno nalajnovaný…
Jak potom probíhá samotné kreslení?
Kreslím ve Photoshopu. Takový trochu na koleni, co? Ale mě to vyhovuje. Pracuju s fotkou a s texturama, který mám hrozně ráda a ke mě prostě patří. Grafický design je na mě hrozně čistý a svazující a to já nerada.
A čím vlastně fotíš – je to pro tvoji tvorbu vůbec podstatné, nebo na fotce v pozadí tolik nezáleží?
Rozhodně je to podstatné! Je to přece koláž a když má člověk nekvalitní fotku, tak to nějakou ilustrací nezachrání. Fotit se ale učím. Asi na to mám oko a hlavně vím, co potřebuju na tu ilustraci. Hodí se mi minimalismus, který je teď trendem. Mám tam pak totiž prostor.
Celkově jsem taková zaklíněná do dvojplošnosti, čelních pohledů a vycentrovanosti. Asi jsem v tomhle takovej Wes Anderson. Když fotím auto, tak z boku nebo přímo zepředu, prostě to tak cítím a je mi to příjemnější. Fotím na zrcadlovku Canon 70D, ale ráda i experimentuju s jinými.
Dokresluješ i fotky od jiných autorů?
To jsem dělala dřív, ale teď už ne. Jediný, komu kreslím do fotek, je Petr Hricko, protože jeho věci jsou na to ideální, nápaditý a myslím, že se celkem dobře doplňujeme.
Jak třeba vypadá tvoje typická zakázka?
Taková asi neexistuje, haha! Mám pocit, že pokaždý je to úplně něco jinýho a to mě na tom právě baví. Už jsem se vzdala několika ilutsrací knížek, protože je to pro mě běh na moc dlouhou trať a vím, že mě to časem začne otravovat. Potřebuju tu flexibilitu a různotvárnost.
Na začátku roku jsi v rámci Dne dětské onkologie nafotila sérii Instaxů, které jsi stejnou technikou také dokreslila. Byla to tvoje první zkušenost s Polaroidem? On se na tuto techniku docela nabízí, ne? 🙂
Bylo to poprvé a hrozně mě to bavilo! Je super, jak fotka vznikne hned. Samozřejmě to bylo trochu hektický, děti byly nedočkavý a mě to tak rychle nešlo… ale už jsem začala vymýšlet, co s tím dál. Baví mě to. A pak jdu na vernisáž Warhola a tam vidím dokreslený polaroid! To je supr.
Nebylo ale těžké vměstnat kresbu na tak malý formát?
No trochu bylo, ale spíše jsou pro mne složitější ty barvy lihovek. Jsou hrozně křiklavý a to já nerada. Musí začít dělat lihovky i v jiných barvách a budu šťastná. Dokonce jsem začala přemýšlet, že bych udělala animaci jen na polaroidech. V hlavě toho je plno!
Jak na tvoji práci děti reagovaly?
Byly nadšený, alespoň myslím. Spíše je asi bavilo na mě koukat jak kreslím a samozřejmě, že si to pak mohly odnést domu.
Fotky jsou k vidění na tvém Instagramu, ale originály jsi dětem rozdala, je to tak? Je tedy Instagram pořád tím hlavním médiem pro tvoje fanoušky a diváky?
Asi ano, ale já tam mám hrozně neaktivní publikum… Instagram mě 2x dal na suggested list, ale ti lidi nejsou aktivní. Ale moc si stěžuju, Instagram mě přecejen dostal k věcem, o kterých se mi ani nesnilo, takže paráda. Teď už mě to jenom tak nebaví a nemám na to tolik času…
Focení na dětské onkologii bylo jistě psychicky náročné. Máš v plánu něco podobného?
Pro mě ani ne, dokonce spíše naopak strašně dobíjející. Vím o čem to je, vim jaký je tam ležet dny a týdny v posteli a nudit se. Sama jsem si tím prošla a teď, když na to vzpomínám, je těch pozitivních vzpomínek víc než negativních.
Vžycky, když jdeme s Hricou fotit, je vidět, že ty děti jsou rády za rozptýlení a většinou jsou úplně nadšený. Chystám projekt AnimateCancer, který ale chce ještě čas. Nemám žádný deadline a nechci to nikam tlačit. Až budu cítit, že je čas s tím jít ven, tak půjdu. Tohle si ten čas totiž zaslouží.
Eliška Podzimková
http://eliskapodzimkova.tumblr.com
www.instagram.com/eliskap