Maxim Stano právě vystavuje v pražském Polagraphu a tak jsme si s ním při té příležitosti popovídali o jeho přístupu k analogové i digitální fotografii, o projektech, na kterých by rád pracoval, anebo o tom, jaká technika je pro něj důležitější než samotný foťák. Vyzpovídal ho Tomáš. Výstavu můžete v Polagraphu navštívit až do konce roku.
Na jaký fotoaparát a jaký film rád fotíš a proč?
Fotím převážně na digitál, ale když na film, tak většinou fotím na černobílý film a je mi celkem jedno na jaký. Co se foťáku týče, můj oblíbenec je Mamiya 645. Mám rád ten formát 6×4,5, její objektivy mají krásnou kresbu a zároveň je na středoformát docela hezky kompaktní. Vždycky jsem si tam vystačil se základním 80mm objektivem.
Na analog jsem vlastně docela dlouho nefotil. Jinak mi přijde, že digitály se dostaly na úroveň, že už je mi jedno jestli máš 20 nebo 40 megapixelů. Pro moje fotky je důležitější světlo, techniku moc neřeším. Raději se sžiju s tím, co se mi dostane pod ruku, než se tím příliš zabývat. Ale rád jsem vždy fotil na Lumix LX100, to byl fakt super stroj. Už ho mám ale v hrozném stavu, oblepený izolepou… Kdybych si teď měl koupit nový digitál, tak asi Ricoh GR3x se 40mm objektivem.
Dnes je tu takový nový trend, kdy se hodně fotografů vrací ke starším digitálním kompaktům. Hrají si s určitou degradací obrazu, snaží se vymanit z té dokonalosti dnešních digitálů. Vnímáš to taky?
Jasně, je to opět útěk od té dokonalosti. Ale já teda nefotím na ty vysloveně staré digitály, moje stroje mají většinou kolem 20 megapixelů a dobré objektivy. Rád dělám velké printy, a to by ty staré foťáčky už neutáhly.
Ten trend ale chápu. Fakt, že jsou ty foťáky levný, má super efekt. Díky jejich nižší ceně se uvolníš, nemáš stres, že s sebou taháš foťák za šedesát tisíc, nemusíš se o něj bát. Můžeš se víc ponořit do samotného focení.
Já nikdy tu techniku moc neřešil, nikdy mi nebylo blízké přemýšlet na tím jakou má kdo Leicu. Ale na druhou stranu pro mně vždy byla důležitá kvalita té optiky.
Ricoh, který jsi zmínil, patří mezi fotografy mezi velmi populární digitální kompakty.
Je hodně trendy, jeho cena strašně vyletěla, proto si ho zatím nekupuju. Nemám chuť nosit v kapse foťák za 30 tisíc. To potom často dopadne tak, že takový foťák radši nechám doma, abych o něj nepřišel. Ale ano, tenhle Ricoh mě přesto dost láká.
Přišla by mi fajn kombinace toho Ricohu s externím bleskem, kdy pak můžeš flashovat z různých úhlů. Používám rád silné záblesky, takže kombinace flashe a DedoLightu mě baví. S tím se dá dosáhnout úžasného světla. K tomu bych si klidně pořídil třeba ještě tři 300w maličké bateriové flashe. Mým ideálem je mít jen jeden kufřík, se kterým můžeš nafotit všechno. Teď té techniky mám hrozně moc a je to vlastně šílený. Ideální je mít prostě ten kufřík, kam se vejde všechno, co potřebuješ. Chtěl bych to zkompaktnit, ať ty světla můžu tahat všude s sebou. Třeba mám takové staré Broncolory, jsou naprosto super a nesmrtelný, vyměníš tam žárovku za 500 korun a jedeš dál. Ale jsou strašně velký a těžký. No, takže jak vidíš, neujíždím si tolik na foťácích, ale spíš na světlech.
Co tě tedy na fotografii nejvíce baví?
Nejvíc mě baví hra se světlem a taková ta komunikace s lidmi skrze foťák. Jsem docela vnímavej na různé lidské interakce, které pak trošku stylizuju. To mě baví nejvíce – ty emoce, které se dají zachytit na fotce. Baví mě být neustále na pozoru a sledovat své okolí, to mě k focení inspiruje.
Určitě jsem si prošel různými obdobími. Dříve jsem fotil více náhodně, víc jsem to sekal. Teď mnohem více stylizuju, mnohem víc přemýšlím nad lokacemi, nad světlem. Ne, že bych přestal tahat foťák všude s sebou, ale trošku jsem zpomalil a trošku se ten můj přístup mění.
Prozradíš, co byl v poslední době nejzajímavější projekt, na kterém jsi dělal?
Potkávám se díky práci, i přes komerční focení, s velmi zajímavými lidmi. A je super vidět jak pracují. Například Jack Bridgland, to je dost velké jméno. Fotili jsme na stejném place. Je to rozhodně fotograf, kterého si vážím a je strašně zajímavé vidět jak podobní profíci pracují a moci se něco přiučit.
Ale samozřejmě se snažím u všeho co fotím, at mě to baví, ať je to zajímavý a vždy mě to něčím obohatí. Je pro mě důležitý nenutit se do projektu kde se bojím výsledku nebo který mi není příjemný, nejsem si s ním jistý… prostě to nelámat přes koleno.
A máš tedy nějaký vysněný projekt?
Já k tomu přistupuju tak, že se chci živit svojí tvorbo a zajímá mě každý projekt, který je tvůrčí a kreativní. Každý projekt, kde mi klient dá volnost, je super. Když tam cítím nějakou vzájemnou důvěru. Třeba nefotím sport nebo architekturu – ale kdyby mě na to někdo oslovil, neřeknu ne, ale zkusím hledat nějakou cestu, aby to pro mě bylo zajímavý. I kdybych měl fotit jak se hraje volejbal, tak myslím, že to nějak vymyslím a jsem si jistý, že by z toho vznikly zajímavý fotky.
Takže zkrátka ti tady neřeknu nějaký cíl „tohodle člověka byl chtěl fotit“, takhle to nemám. Když si jdeš za svým, tak se k pěkným projektům dostaneš. Projekty co mam v hlavně jsou vlastně realizovatelný, a tak na nich postupně dělám.
Poradíš něco začínajícím fotografům?
Nebát se! Naslouchat sám sobě a hledat si svoji cestu. Dělat to, co ti je přirozený. Fotit můžeš na cokoli, třeab máš iPhone. Důležitý je poslouchat své nitro a jít zatím.
🖼️ Maxim Stano aktuálně vystavuje v pražském Polagraphu na Husinecké 14.
Jeho výstava je k vidění až do konce roku a všechny vystavené printy jsou prodejní.
⭐️ Zarámovanou fotografii od Maxima Stana si můžete zakoupit v rámci našeho projektu Polagraph Laboratoř.
📸 foto: Maxim Stano
📖 rozhovor vedl: Tomáš Nosek | Polagraph
📸 Instagram: @maximstano
